NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 4827.

Veřejná obchodní společnost sice není samostatnou osobou právnickou, leč přes to tvoří společenské jmění zcela samostatnou část jmění společníků, oddělenou fakticky I právně od soukromého jich jmění. Vyrovnání s veřejnou společnosti netýká se samostatného závazku společníků, založeného tím, že spolupodepsali směnku nejen za společnost, nýbrž i jako spolupřijatelé. Nejde o zvláštní výhodu ve prospěch některého věřitele (§ 47 vyr. ř.), neujednali-li veřejní společníci s věřitelkou společnosti výslovně, že podepíší směnku výslovně jen za tím účelem, aby se věřitelce dostalo před ostatními věřiteli výhody. K podání třetí osoby po uplynutí lhůty k dovoláni (dovolací odpovědi), že přistupuje jako vedlejší intervenient, nelze přihlížeti, pokud obsahuje více než ohlášeni přístupu.
(Rozh. ze dne 19. března 1925, Rv II 17/25.)
Směnečný platební příkaz proti Ferdinandu P-ovi a Františku N-ovi byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jest nesporno, že žalovaní podepsali žalobní směnku jednak jako firmanti přijatelky firmy P. a N., jednak osobně jako samostatní její přijatelé. To vyplývá ostatně již z obsahu směnky. Jde tedy o rozdílné směnečné závazky, jednak firmy P. a N., jednak Ferdinanda P-а a Františka N-a jako spoluakceptantů (čl. 23, 81 sm. ř.). K tomu přistupuje ještě ručení obou posléz jmenovaných jako veřejných společníků za závazek firmy P. a N. ve smyslu čl. 112 obch. zák., jež není nikterak totožným s jich závazkem vzešlým zvláštním podpisem na směnce, nehledíc ani k tomu, že ono ručení jest závislým na rozsahu závazku firmy samé, kdežto toto ručení nemá se závazkem firmy nic společného. Samostatnost závazku společnosti jako takové plyne jíž z její právní povahy. Veřejná společnost není sice osobou právnickou, neboť jmění společenské není jměním neosobním, náležejíc společníkům, leč přes to tvoří společenské jmění zcela samostatnou část jmění společníků, oddělenou, fakticky i právně, od ostatního soukromého jich jmění (čl. 119 až 122 obch. zák.). Ono jest předem a nejprve zavazeno obchodním věřitelům společnosti. Soukromí věřitelé společnosti mohou na základě rozsudku, vydaného proti společnosti, vésti exekuci toliko na úrok a zisk, který náleží jejich dlužníkům jako společníkům, ale nemohou za trvání společnosti vésti exekuci na jich podíl ve společenském jmění (čl. 119 obch. zák.). V případě úpadku společnosti mají toliko její věřitelé výhradné právo žádati zaplacení ze jmění společenského. Uznává-li tedy právo nejen jednotnou representaci všech členů na venek, které se jeví ve společné firmě (čl. 85 obch. zák.), nýbrž i zvláštní jmění společenské, vyplývá ze směnky nárok žalobkyně jako směnečné věřitelky jak proti společnosti P. a N., tak i proti jejím veřejným společníkům z důvodu čl. 112 obch. zák. a mimo to ještě zvláště jako proti samostatným směnečným dlužníkům. Zde přichází v úvahu ovšem jen tenta závazek, neboť žaloba čelí jen proti Ferdinandu P-ovi a Františku N-ovi jako přijatelům směnky. Žalovaní namítají, že jejich závazek pominul soudním vyrovnáním společnosti P. a N. Názoru tomu bylo by přisvědčiti jen, pokud by šlo o závazek žalovaných jako veřejných společníků firmy, plynoucí z ustanovení čl. 112 obch. zák. se zřetelem k §u 60 druhý odstavec vyr. ř., dle něhož účinky vyrovnání se společností prospívají i společníkům, pokud ve vyrovnání nebylo nic jiného stanoveno. Vyrovnání se společností nedotýká se však nikterak samostatného závazku žalovaných, založeného jich zvláštními podpisy jako přijatelů směnky (§ 48 vyr. ř.), neboť žalovaní ani netvrdí, že se žalobkyně svých práv z těchto podpisu výslovně vzdala a ze spisů vyrovnávacího řízení, zejména z usnesení ze dne 21. května 1924 čís. ř. 76, vyrovnání potvrzujícího nikterak neplyne, že byly stanoveny a vyrovnávacím soudem také schváleny zvláštní výhrady, dle nichž mají býti vyrovnáním sproštěni závazku také společníci, podepsavší směnky ještě zvláště jako spolupřijatelé. Naopak v poslední větě usnesení jest zvláště zdůrazněno, že se vyrovnání netýče pohledávek soukromých věřitelů společníků. Okolnost, že směnka byla vydána k získání úvěru pro obchodní účele společnosti, jest nerozhodna, i kdyby byla prokázána, neboť tím by se na povaze zvláštního soukromého závazku žalovaných nic nezměnilo, třeba že obmýšleli vyrovnati své obchodní dluhy. Rovněž bezvýznamnou jest skutečnost, že pohledávka žalobkyně nebyla při roku dne 8. května 1924 pojata mezi soukromé dluhy společníků a že přítomný zástupce žalobkyně nečinil proti tomu námitek. V tom nelze ještě spatřovati vzdání se žalobkyně záruk, jež jí poskytovala směnka. Nebylo proto třeba prováděti nabídnuté důkazy o těchto nerozhodných okolnostech (§ 275 c. ř. s.) a není proto řízení neúplným, že se tak nestalo. Avšak ani námitka, že by žalobkyně získala oproti ostatním věřitelům nedovolené výhody, kdyby bylo žalobě vyhověno (§§ 47, 50 (3) a 53 (3) vyr. ř.) neobstojí. Vždyť žalovaní sami netvrdí, že se žalobkyní se zřetelem к obmýšlenému vyrovnání ujednali, že směnku podepíší ještě zvláště za tím účelem, aby se jí dostalo před ostatními věřiteli výhody. Žalovaní sami vysvětlují účel celé směnky jen jako prostředku k dosažení úvěru. Posoudil tudíž odvolací soud věc správně po stránce právní.
Dodati jest ještě, že firma I. podáním ze dne 10. ledna 1925 bezprostředně u dovolacího soudu oznámila, že přistupuje k straně žalované jako vedlejší intervenientka. K tomuto podání, pokud obsahuje více než ohlášení přístupu, nelze však přihlížeti, poněvadž uplynutím lhůty k dovolání (dovolací odpovědi) byly přípustné procesuální úkony stran (nehledíc k případnému vzdání se dovolání) vyčerpány, vedlejší intervenient pak nemohl by míti více práv než strana sama, takže jakákoli další činnost vedlejšího intervenienta v tomto období sporu neměla by vůbec významu.

Citace:

č. 6066. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 629-629.