Poškozen-li někdo přípravkem, který — nebyv po příchodu z továrny v lékárně zkoumán — byl lékárnou vydán v době, kdy lékárník-majitel nebyl přítomen ustanoviv provisora, ručí lékárníkmajitel soukromoprávně přece jen, neoznámil-li dohlédacímu úřadu případ nutného zastoupení; za osoby kvalifikované ručí lékárník dle zásad občanského zákonníka (culpa in eligendo vel custodiendo).

Důvody:
Dovolatelé potírají především názor odvolací stolice, kteráž opřela svůj rozsudek v souhlase s procesním soudem také o § 29. dekretu dvorské kanceláře ze dne 3. listopadu 1808, č 16135 (instrukce pro lékárníky) a o § 48. nařízení o lékárnických grémiích pro království České (dekret dvorské kanceláře ze dne 30. května 1833, č. 11928), přikládajíc těmto dvorským dekretům ještě zákonnou platnost. Dovolací soud nemůže sdíleti tento náhled, nýbrž má za to, že právě citovaná ustanovení pozbyla platnosti vydáním zákona ze dne 18. prosince 1906, č. 5 ř. z. z roku 1907, týkajícího se úprávy lékárnictví.
Názor, že dvorské dekrety, zejména místa vztahující se na zodpovědnost lékárníka a provisora (§ 29. pokud se týče § 48.), ještě platí, snaží se odůvodniti nižší soudy jednak poukazem na § 66. odst. 2. zák. o lék., kterýž nařizuje, že všechny starší předpisy o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně a odporují jeho ustanovením, pozbývají platnosti, jednak opříti o ministerské nařízení ze dne 27. května 1911, č. 103 ř. z., kteréž nařizuje v § 2., že mají býti v každé lékárně po ruce kromě jiných knih a spisů lékárnická instrukce a gremiální řád Co se týká posledního důvodu, nelze pokládati za oprávněný závěr, že výkonná moc zřejmě byla toho mínění, že vícekráte zmíněná místa obou — 352 —
dvorských dekretů ještě platí; neboť i v tom případě, že by tato zákonná ustanovení bylo pokládati za zrušena, avšak ještě řada jiných ustanovení — zejména budiž v tom směru poukázáno na předpisy o úpravě zřízení gremiálního (§§ 1.—21.) — zůstává v platnosti, jest odůvodněn předpis č. 2. § 2. citovaného ministerského nařízení, jehož tendence ostatně nesměřuje k tomu, aby příslušné zákony, předpisy, knihy a pod. byly v každé době přístupny obecenstvu do lékárny docházejícímu, nýbrž lékárníkovi a jeho personálu za účely instruktivními.
Není však také správno míti za to, že byla v novém zákoně pominuta otázka zodpovědnosti lékárníka a provisora za jeho personál. Nový zákon a vydaná k němu prováděcí nařízení upravují přesně provozování veřejných lékáren, obsahují přesná ustanovení o kvalifikaci pomocného personálu a jeho použití, stanoví zodpovědnost majitele a dle zákona zřízeného správce lékárny a stanoví zákon v § 5. odst. 2. pro určitý výjimečný případ dalekosáhlé ručení za výsledek, z kteréhožto předpisu přece dlužno souditi a contrario, že ručení, jaké se snaží odvoditi nižší soudy z obou dvorských dekretů, nemá míti místa při kvalifikovaném pomocném personálu, nýbrž že dlužno posuzovati zodpovědnost za bezprávná jednání tohoto na základě ustanovení obecného práva občanského. Tomuto úmyslu zákonodárcovu dávají také výraz motivy vládní předlohy a zpráva zdravotnického výboru poslanecké sněmovny. Oba prohlašují, že všeobecně nutno trvati na zásadě, že za zákonnité provozování lékárny jest zodpověděn správce nebo majitel. Vládní motivy připojují k tomu však poznámku, že jinou otázku, jak daleko totiž sahá tato zodpovědnost v konkrétních případech, bude dlužno posuzovati vždy na základě uvážení všech v jednotlivém případě v úvahu přicházejících okolností. Zdravotnický výbor pak odůvodňuje navržené jím výjimečné ustanovení § 5. odst. 2. poukazem na to, že jest správno, aby ručil majitel lékárny za škody, které vzejdou z použití nevyškolené a nezkušené pomocné síly, poněvadž takovéto ručení za výsledek odpovídá okolnosti, že osobě, na jejíž účet se lékárna provozuje, přichází k dobru také prospěch, vyplývající z použití lacinějších pomocných sil.
Konečně nemůže zůstati nepovšimnuto, že oba dekrety dvorské kanceláře obsahují ve spojení s ustanovením o zodpovědnosti lékárníka a provisora za úkony a chyby pomocníků a učňů, nařízení, aby lékárník a provisor vedl nad těmito pomocnými silami přesný dohled, a aby si zjednal jistotu o způsobilosti uchazečově, když jej ustanovuje. Tento dodatek opomenuly nižší soudy při výkladu oceniti, přes to, že se zdá již o sobě poukazovati na to, že samy oba dvorské dekrety nestanoví čistého ručení za výsledek, a že nechtěly jíti dále přes ručení za culpa in eligendo vel custodiendo.
Pokud naproti tomu opřel odvolací soud svůj rozsudek o zákon ze dne 18. prosince 1906, č 5 ř. z. z roku 1907 a o příslušná — 353 —
ministerská nařízení a dovodil z nich, že první žalovaný nemůže svalovati zodpovědnost na druhého žalovaného, jest naříkaný rozsudek správný. V tomto směru dlužno uvésti oproti dovolatelům toto:
Jest zjištěno, že škoda, kterou utrpěla žalobkyně na zdraví, byla způsobena tím, že jistý přípravek, který byl objednán v době, kdy byl žalovaný Josef K. ve svém obchodě nepřítomen (od 13. do 24. května 1912), druhým žalovaným, jeho ustanoveným adjunktem, nebyl zkoumán, když došel, co do jakosti, pravosti a podstaty. Jak správně dovodil soud odvolací, jest za to zodpověděn také majitel lékárny. Žalovaný Josef K. snaží se tuto zodpovědnost ze sebe svalití a uložiti vinu Ferdinandu P-ovi samotnému poukazem, že ustanovil na dobu své nepřítomnosti v Praze pro provozování lékárny kvalifikovaného zástupce v osobě právě jmenovaného P., že tudíž během této doby povinnosti po zákonu jemu (K.) příslušící zcela přešly na zástupce, a že nezodpovídá osobně za případnou škodu, která vzešla zaviněným jednáním P-ovým. Kvalifikace Mag. Pharm. P-a k zastupování jest nesporná. Avšak jest rovněž nepopřeno, že první žalovaný neoznámil dohlédacímu úřadu nastalou překážku a případ nutného zastoupení, jak to předepisuje § 17. odst. 4. zák. o lék. Tím, že se lékárník K. vzdálil z místa provozovacího bez předchozího oznámení dohlédacímu úřadu, dopustil se přestupku zákona, na kterýž jest stanoven trest (§ 41. odst. 1. zák. o lék.); tím jednal proti zákonnému zákazu. Následkem toho mohl sice P. čítati se za zástupce lékárníka K. ve smyslu soukromoprávního mandatáře, nikterak však jako zákonný, jedině zodpovědný zástupce ve smyslu veřejnoprávních předpisů ani proti úřadu, ani v poměru k obecenstvu do lékárny docházejícímu a zůstal K jako majitel koncesse zodpověděn a ručí za to, byl-li jeho lékárnou dán do oběhu chemický přípravek, kterýž nebyl zkoumán co do čistoty, pravosti a jakosti. Mag. Pharm K. nechránil se proti hrubému zanedbání povinnosti P-em převzaté, kteráž byla trestním vyšetřováním a jeho výsledkem prokázána, dle předpisu zákona, zůstal proto také za své nepřítomnosti v Praze zodpovědným správcem lékárny v širším slova smyslu, jak jest zmíněno v § 6. nařízení ministerstva vnitra ze dne 27. května 1911, č. 103 ř. z. a měl tudíž následkem toho a vzhledem k předpisům §§ 1., 4. a 6. tohoto nařízení, jakož i § 3. ministerského nařízení ze dne 8. ledna 1906, č. 10 ř. z., zejména po svém návratu, povinnost, dodatečně kontrolovati obchodování adjunkta P. a napraviti zmeškané. Pokud se týká platnosti těchto nařízení, prvním žalovaným popřené, dlužno pouze podotknouti, že mezi nařízením a zákonem o lékárnách nelze shledati odporu.
Vzhledem k těmto úvahám jest nepodstatno a není nutno se zabývati otázkou, lze-li z účastenství Bohumila W., zaměstnaného — 354 —
v K-ově lékárně a nenáležejícího ku kvalifikovanému lékárnickému pomocnému personálu, při prodeji osudného přípravku odvozovati důvod ručení v neprospěch prvního žalovaného, poněvadž také účastenství W-ovo sotva asi sáhalo přes meze pouze ručních úkonů.
Dále jest nyní také zbytečno, zabývati se bližším rozborem důvodu uvedeného prvním soudem pro ručení žalovaného, kterýžto důvod byl převzat soudem odvolacím a spočívá v to, že Josef K. jest majitelem velkého obchodního podniku, v němž jeho osoba ustupuje při styku s vnějším světem do pozadí a že tudíž pomocné síly, provozující obchod, dlužno pokládati jaksi za pouhé nástroje, jejichž jednání se jeví jako vlastní jednání podnikatelovo. Dovolací soud má za to, že netřeba zaujati k této otázce, týkající se práva na náhradu škody, stanoviska, a to tím spíše, že tato otázka je nejen v theorii a praksi sporná, nýbrž v přítomném případě také ještě jest komplikována skutečností, kterouž ponechaly nižší soudy bez povšimnutí, že totiž lékárny nejsou kupeckými soukromými podniky, směřující pouze k zisku, nýbrž že jsou ústavy veřejnými, byť i v soukromém provozování, sloužícími zdravotnictví, spočívajícími na vědeckém podkladu, státní mocí upravené a kontrolované, v nichž důležitější práce, spojené s větší zodpovědností mohou býti prováděny pouze zvláště kvalifikovanými osobami.
(Rozhod. nejv. soudu ze dne 19. října 1915, č. j. Rv II 519/15 / 1.) —x.

Citace:

Poškozen-li někdo přípravkem, který – nebyv po příchodu z továrny v lékárně zkoumán – byl lékárnou vydán v době, kdy lekárník-majitel nebyl přítomen ustanoviv provisora, ručí lékarník-majitel …. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 8, s. 369-372.