NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14576.

Jde o nespravedlivou pohrůžku, když ten, jenž jí používá, má právo ji ve skutek uvésti, nemá-li však práva použíti donucovacího prostředku k účelu, k němuž ho používá.
(Rozh. ze dne 2. října 1935, Rv I 2329/33.)
Žalobce Otakar P., majitel firmy Ig. W. v P. přednesl, že žalovaný zaslal jemu jako tehdejšímu jedinému majiteli firmy Ig. W. dopis, v němž ho vyzývá, aby mu do 1. března 1929 vrátil peníze (30000 Kč), které od něho přijal jako příspěvek na zařizovací výlohy a investice a jež mu při skončení smlouvy nebyly k dobru připsány, a připojil k tomu vyhrůžky, že upozorní bursovní komoru na jeho špatné finanční poměry a podá zprávu o tom též ministerstvu financí, když mu žádané peníze nevrátí. Tomuto nátlaku žalobce podlehl, neboť když závod po výstupu společníka Artura P. sám převzal, neměl provozovacího kapitálu, byl výhradně odkázán na úvěr, zejména bank, a na důvěru svých zákazníků a obával se důvodně, že by oznámením bursovní komoře, v němž by jeho finanční poměry byly vylíčeny jako špatné, byl jeho úvěr otřesen, což by bylo mělo za následek okamžité zničení jeho existence. Považuje složení částky 30000 Kč za menší zlo, nežli zničení úvěru, složil dne 17. března 1929 částku 30000 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, který ji žalovanému vydal. Ježto tak učinil výhradně proto, že k tomu byl nespravedlivou a důvodnou bázní přinucen, jest žalovaný povinen částku tuto vrátiti, neboť neměl vzhledem k předchozímu majetkovému vyrovnání na částku tuto žádného nároku. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Žalovaný se snaží dolíčiti, že bázeň Otakara P., byť byla důvodnou, nebyla nespravedlivou po rozumu § 870 obč. zák., přehlíží však, že jde i tehdy o pohrůžku nespravedlivou, když sice ten, jenž jí používá, má právo ji ve skutek uvésti, jestliže však nemá práva použíti donucovacího prostředku k účelu, k němuž ho používá, poněvadž prostředek ten není po zákonu k dosažení účelu určen. S tohoto hlediska měl sice žalovaný právo učiniti na Otakara P. oznámení bursovní komoře, resp. ministerstvu financí, šlo-li mu jen o to, aby znemožnil Otakaru P. obchodování na účet cizích hodnot a klamání veřejnosti, nesměl však pohrůžky takovým oznámením a z něho vyplývajícími škodlivými důsledky pro další existenci firmy P. použíti k donucení Otakara P., by vrátil peníze, o nichž se žalovaný domníval, že byl P-em. o ně připraven, neboť k tomuto účelu v pohrůžce nadhozený zákrok dozorčího úřadu proti Otakaru P. nemá po zákonu sloužiti, ježto nadřízené úřady mohly sice v důsledku případného oznámení žalovaného z důvodů veřejnoprávních znemožniti Otakaru P. další obchodní činnost, nemohly však ve svém oboru působnosti donutiti jmenovaného, aby žalovanému peníze vrátil. Nebyl tudíž zákrok dohlédacích úřadů, jímž žalovaný Otakaru P. pohrozil, prostředkem přiměřeným soukromému účelu žalovaného, jejž sledoval pohrůžku, pročež též nelze pohrůžku pokládati za spravedlivou. S tohoto hlediska jest pak nerozhodno, zda jest správným tvrzení žalované strany, že měla proti Otakaru P. nárok na vrácení částky 30000 Kč z důvodu, že sama byla donucena k narovnání, jímž se nároku toho svého času vzdala pohrůžkou, že nepřistoupí-li na ono vyrovnání, utrpí ještě větší majetkovou újmu tím, že firma, jejímž společníkem byla strana žalovaná, ohlásí vyrovnání a vyrovná se právě z peněz vložených žalovanou stranou do firmy. Vždyť dle ustanovení § 870 obč. z. nelze nespravedlivou pohrůžkou vynutiti ani splnění oprávněného jinak nároku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel odporuje názoru odvolacího soudu, že pohrůžka vyslovená dovolatelem v dopise ze dne 26. února 1929 na Otakara P., byla nespravedlivou proto, že dovolatel neměl práva použíti tohoto donucovacího prostředku, jenž není po zákonu určen k dosažení účele. Dovolatel přiznává v dovolání, že nemohl pohrůžkou tou docíliti, aby mu bylo bursovní radou vynuceno vrácení 30000 Kč od Otakara P., ale míní, že mohl upozorniti dozorčí orgán pro svou ochranu. Než výklad odvolacího soudu o pojmu »nespravedlivé pohrůžky«, vyslovený v napadeném rozsudku, odpovídá praxi (rozh. č. 6248, 12350 sb. n. s.) i teorii. Dovolatel v onom dopisu činí pohrůžku trojím způsobem, a) soudními kroky, b) upozorněním bursovní komory na finanční poměry, c) zprávou ministerstvu financí. Není pochyby o tom, že v příčině prvého způsobu a) byl dovolatel oprávněn soudními kroky vymáhati vrácení neprávem prý přijaté částky od Otakara P., poněvadž právě soudy jsou k tomu určeny rozhodovati o takových soukromých nárocích ať cestou civilní, ať trestní v adhaesním řízení. Dovolatel mohl také jako občan učiniti v zájmu veřejnosti kroky pod b), c), avšak neměl tak učiniti v posledních dvou případech ve spojitosti s tím, aby dosáhl pohrůžkou vrácení požadované částky. Tím zneužil právní a skutečné možnosti jinak dovolených prostředků, jež byly nezpůsobilé k prosazení jeho vlastních zájmů, jež však mohly býti spojeny se škodlivými následky pro ohroženého a mohly mu znemožniti další existenci. V obor působnosti orgánů pod b), c) nespadá donutiti žalobce, aby dovolateli peníze vrátil. Dovolatel způsobem naznačené pohrůžky sledoval cíl poškoditi zájmy ohroženého, aniž mohl tím prosaditi bezvýhradně svůj požadavek, a takové zneužití donucovacích prostředků je protiprávní a nebyl k němu za takových okolností oprávněn. Poněvadž učiněná pohrůžka se stala dovolatelem jako smluvníkem, byla adresována druhé smluvní straně, byla nespravedlivou a vzbudila důvodnou obavu v ohroženém, jsou dány podmínky § 870 obč. zák.

Citace:

Čís. 14576.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 646-648.