NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 305.

Léna: 1. * Nárok Karla knížete Paara na osvobození od poštovného zmíněné v čl. 3. zák. ze dne 2. října 1865 č. 108 ř. z., nemá za svůj právní titul zákon, nýbrž lenní poměr. — 2. Zodpovědění prejudicielní otázky právní, nespadající v obor příslušnosti rozhodujícího úřadu, není rozhodnutím dle § 2 zák. o správ. s. u nejvyššího správ. soudu naříkatelným, nýbrž jen zjištěním právního poměru, patřícím ke skutkové podstatě, která podléhá přezkoušení dle § 6, odst. 2 cit. zák. — 3. Námitky formulované teprve při ústním líčení před nejv. správ. soudem nelze respektovati (§ 18 cit. zák.).
(Nález ze dne 21. ledna 1920 č. 398.)
Prejudikatura: K 2. srovn. nálezy ze dne 19. května 1919 č. 1884, sbírky č. 108 a ze dne 3. prosince 1919 č. 6333, sbírky č. 259.
Věc: Pozůstalost po Karlu knížeti Paarovi ve Vídni (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu pošt a telegrafů v Praze (zast. min. r. Janem Vážným) stran osvobození od poštovného.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná. Důvody: K dotazu poštovního a telegrafního úřadu ve Vysokém Veselí ze dne 11. prosince 1918 č. 588/3, má-li zameziti další používání výsady tamních dvorů a úřadů knížete Paara záležející v osvobození od poštovného, rozhodlo ministerstvo pošt a telegrafů v Praze bez jakéhokoli šetření dekretem ze dne 30. ledna 1919 č. 853-5-19, že osvobození korespondence panství knížete Paara od poštovného zakládavší se na čl. 3. zákona ze dne 2. října 1865 č. 108 ř. z., jest následkem pominutí lenního poměru ve státě československém pokládati rovněž za bezpodstatné.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti pozůstalosti po Karlu knížeti Paarovi do rozhodnutí tohoto podané takto:
Sporná otázka, kterou naříkané rozhodnutí řeší, jest otázka, zda stěžovatelům tvrzené osvobození od poštovného přísluší či nikoli.
Žalované ministerstvo nalezlo, že pro rozhodnutí tohoto sporu jest nezbytně nutno, zodpovídati si otázku jinou, která jest pro spor tento prejudicielní t. j. otázku, zda trvá ještě onen poměr lenní, z něhož po náhledu ministerstva svého času vytrysklo tvrzené oprávnění rodiny knížat z Paarů.
Na otázku tuto dalo si odpověď zápornou a na premise takto získané dospělo k popření nynější existence domáhaného oprávnění.
Stížnost nebere sice v odpor názor, že původ oprávnění rodiny knížat z Paarů na tvrzené privilegium hledati sluší v právním poměru lenním, jenž byl znovu uznán zejména v ratifikační a konfirmační listině dto ve Vídni 15. července 1813 císařem Františkem I. vlastnoručně podepsané a knížeti Paarovi odevzdané. Má však za to, že toto právo nejen tímto recesem, nýbrž i uznáním jeho v čl. 3. zákona ze dne 2. října 1865 č. 108 ř. z. se jaksi odpoutalo od svého původního právního základu a že stalo se osobním privilegiem na »zákonu« spočívajícím, jehož další trvání i v republice československé jest zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a nař. slavnostně stanoveno.
Vzhledem k tomuto obsahu stížnosti jest především zkoumati, zda jest správnou premisa, na níž spočívá závěr naříkaného rozhodnutí, t. j., že i po r. 1865 jediným titulem právním, na nějž rodina bývalých knížat Paarů svůj nárok na osvobození od poštovného mohla stavěti, byl a zůstal toliko jejich poměr lenní a zda tudíž bylo správno, pokládati otázku o existenci lenního poměru shora zmíněného za otázku prejudicielní pro vlastní spor rozhodnou.
V té příčině bylo uváženo toto:
Že z listiny recesní ze dne 15. července 1813, na niž se obě strany odvolávají a jejíž pravost i obsah jest tedy oboustranně uznán, nelze pro stanovisko stížnosti ničeho odvoditi, nemůže podléhati pochybnostem.
Listina tato není obsahem svým ničím jiným, než novým propůjčením »poštovního léna«, při čemž, jak stížnost sama uvádí, bylo oprávnění přiznané v odst. 6. listiny této formulováno slovy: »soll der Furst in der Korrespondenz für sich und seine Gemahlin und Kinder als künftige Lehens - Anwärter die Portofreiheit geniessen.«
Ze znění tohoto, jakož i z celé souvislosti jest nepochybně patrno, že listina tato prohlašuje osvobození od poštovného, rodině knížete z Paarů přiznané, za součást práv vyplývajících z držby poštovního léna a že vladař jednaje »z císařské a zeměpanské dokonalosti za sebe a své nástupce« nevykonával, podpisuje tuto listinu, svoji moc zákonodárnou, nýbrž vystupoval jen jako lenní pán, jenž určoval svému lenníku obsah oprávnění jemu přiznaných.
Jest tudíž výklad, o nějž se stížnost pokouší, jakoby již touto listinou přeměněn byl právní titul sporného oprávnění knížat z Paarů v tom směru, že z práva opřeného o poměr manský stalo se osobní privilegium na zákonu založené, jež by již nemělo nižádné souvislosti s poměrem lenním, dojista nesprávným.
Avšak ani snaha dokázati, že tato jakási novace stala se zákonem ze dne 2. října 1865 č. 108 ř. z., jenž upravuje všeobecně otázku, kdo má právo na osvobození od poštovného, zmiňuje se v čl. 3. i o knížeti z Paarů a jeho rodině, nemůže se dle náhledu nejvyššího správního soudu setkati se zdarem.
Předpis tento, jenž praví, že osvobození od porta »dědičného generálního zemského poštmistra« knížete z Paarů a jeho rodiny má prozatím na dále v tom objemu trvati, jaký jest v stávajícím lenním poměru právně založen, ukazuje již svým zněním zcela jasně, že ustanovením tímto nemělo býti ani nějaké nové právo založeno, ani dosavad stávající právo nově upraveno nebo jakkoli změněno.
Předpis ten má již dle svého textu jen jediný smysl a obsah, totiž vysloviti, že zákonem tímto se na oněch právech, která vyplývají z lenního poměru pro rodinu knížete z Paarů, nechce prozatím ničeho měniti a že tudíž právo to, jak co do svého obsahu tak i co do svého právního titulu, má ještě dále trvati jako takové a jen jako takové.
Pouze nadbytkem budiž poukázáno na to, že tento výklad plynoucí nepochybně již ze znění cit. čl. 3. zákona z r. 1865 dochází svého plného potvrzení i v pracích zákonodárných, jimiž tento zákon byl připravován. Tak na př. prohlásil při projednávání zákona v poslanecké sněmovně 22. listopadu 1864 vládní zástupce (stenogr. prot. 3. zasedání), že v zákoně ponecháno bylo v platnosti osobní osvobození oněch rodin, poněvadž následkem nejvyššího rozhodnutí ze dne 1. září 1852 odpadlo zamýšlené vyvážení nebo vyplacení těchto osvobození, pocházejících z »právního poměru k poště«, a zpráva příslušného výboru v poslanecké sněmovně (tytéž stenogr. protokoly o sezení ze dne 27. června 1865 str. 2456) rovněž mluví o »převzetí«, o »osvobození podle recesu« a výslovně říká, že »právním základem těchto osvobození od poštovného jest poštovní lenní poměr,« že jde o »právo ze smlouvy, jež podléhá manskému svazku.«
Všechny tyto důvody však ukazují, že stanovisko, z něhož naříkané rozhodnutí vyšlo, t. j. že nárok, který stěžovatelé činí, není nárokem ex lege, jest věcně úplně správným a stížnost názor tento potírající že jest bezdůvodná.
Tím však padá také celá argumentace stížnosti, zejména jeví se bezpředmětným, resp. nepřípadným poukaz na zákon z 28. října 1918, kterým měla býti zachována toliko kontinuita právní uznáním dalšího trvání onoho právního řádu, jaký až do 28. října 1918 vládl v zemích pojatých v republiku československou.
Zbývala by arciť ještě otázka, je-li správným náhled, který si žalovaný úřad o zmíněné předchozí otázce utvořil a na nějž své rozhodnutí založil, t. j. náhled, že poměr lenní, o nějž mohou stěžovatelé jedině svůj nárok opírati, zanikl již dříve, nejposléze však dnem 28. října 1918 a tím také uhaslo sporné právo.
Otázkou tou, které žalovaný úřad velkou část svých vývodů jak ve své písemné odpovědi na stížnost, tak i při ústním líčení věnoval, se nejvyšší správní soud nemohl vůbec věcně zabývati.
Bránily tomu dvě překážky zásadní.
Především stížnost sama věcnou správnost tohoto náhledu nikde nebere výslovně v odpor. Avšak i kdyby bylo možno z celého tenoru stížnosti i popření správnosti tohoto závěru vyčísti, nemohl by nejvyšší správní soud na rozbor onoho náhledu žalovaného úřadu vejíti, ježto otázka, zda poměr lenní rodiny knížat z Paarů vůči lénu poštovnímu dosud po právu trvá, není a nemohla býti v naříkaném rozhodnutí ministerstva pošt a telegrafů s konečnou platností již proto rozřešena, že ministerstvo toto není pro věci lenní instancí kompetentní.
Ministerstvo žalované mohlo k této otázce spadající v cizí příslušnost zaujati jen potud stanovisko, pokud toho potřebovalo pro své vlastní, příslušné rozhodnutí.
Zodpovědění této předběžné otázky netvoří však »rozhodnutí« u nejvyššího správního soudu dle § 2 naříkatelné, nýbrž muže býti pojímáno jen jako zjištění sporného materiálu, t. j. jako zjištění právního poměru, patřící k rozhodné podstatě skutkové, jež nemůže nikdy vejíti v právní moc a jež proto také nevylučuje, aby strana, která s tímto zjištěním není spokojena, domáhala se závazného rozřešení téže právní otázky u příslušného úřadu.
Tento právní karakter výroku učiněného o zmíněné otázce prejudicielní dovoluje nejvyššímu správnímu soudu přezkoušeti jej jen s hlediska § 6, odst. 2 zákona o správním soudě, t. j. se stanoviska čistě formálního.
Ani v tomto směru stížnost sama nevznesla nižádnou námitku a při veřejném ústním líčení stěžoval si zástupce stížnosti toliko do toho, že nebylo provedeno za slyšení strany šetření o tom, že a proč až do doby poslední sporná výhoda byla rodině z Paarů přiznávána.
Nehledě k tomu, že proti respektování námitek teprve při ústním líčení formulovaných se staví § 18. zákona o správním soudě, nebylo lze ani jinak námitce této přiznati podstaty, ježto pro rozhodnutí stačilo zjistiti, na jakém právním titulu spočívá výhoda nesporně až do doby nejnovější rodině z Paarů přiznávaná. To stalo se v základě zákona z roku 1865 a listiny recesní z roku 1813, jejíž pravost i obsah nebyly mezi stranami spornými.
Nebylo tudíž třeba nijakých dalších šetření nebo výslechů strany a nelze proto v opomenutí jich spatřovati nějaké podstatné vady řízení.
Z důvodů těchto dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti.

Citace:

č. 305. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 94-97.