Čís. 1624.

Námitka poukázaného, odvozovaná z nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., nespadá pod námitky, vyznačené z § 1402 obč. zák.
Závazek poukázaného vůči příjemci poukazu jest abstraktním, nezávislým na právním poměru mezi poukazatelem k poukázanému.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, Rv II 14/22.)
Firma R. ve Vídni byla dlužna žalované pobočce banky B. v Krnově 25941 K, kterýžto peníz složila dne 8. února 1919 u hlavního ústavu banky A. ve Vídni k dobru žalované banky, načež žalující pražská filiálka banky A. tento peníz se 14 K 40 h úroků, úhrnem tedy 25955 K 40 h na poukaz jmenovaného hlavního ústavu ve Vídni rovněž hotově a v korunové měně ze svých hotovostí u banky B. v Praze na účet žalované bankovní filiálky složila a banka B. v Praze tuto částku téhož dne také přijala. Opírajíc se o vládní nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., domáhala se žalující pražská odbočka banky A. na odbočce banky B. v Krnově vrácení zaplaceného peníze. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Platnost nařízení vlády Československé republiky ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., netřeba v pochybnost bráti a lze též připustiti, že jím zakázány jsou též platy bezprostřednímu věřiteli, pro což mluví nejen jeho účel, zabrániti v tuzemsku rozmnožení starých rakousko-uherských korunových bankovek, nýbrž i jeho zřejmě nikoliv bez úmyslu zvolené, zcela všeobecné znění. Žalující bankovní filiálka nemůže se však odvolávati na toto nařízení ohledně sporného platu, poněvadž tímto nařízením zakázaný převod byl skončen již přijetím příkazu banky A. ve Vídni žalující bankovní filiálkou a to, co se po tom stalo mezi žalující bankovní filiálkou a žalovanou (jejím hlavním ústavem) v Praze, tedy mezi dvěma tuzemskými bankami, neodporuje již zmíněnému nařízení vlády. Než odvolatelka nemůže se odvolávati na zmíněné nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. ani proto, že tam obsažený zákaz sama překročila a tudíž již z tohoto důvodu podle všeobecných právních zásad nemůže se dovolávati soudní ochrany proti případným škodlivým následkům tohoto přestupku. Avšak žalující strana nemá ani podle ustanovení občanského zákoníka nároku na vrácení. Ustanovení §§ 1401 až 1403 a zvláště ustanovení § 1402 obč. zák. nepřichází tu v úvahu, poněvadž poukaz byl proveden a nejedná se tudíž o uplatnění nároku příjemcova proti tomu, jemuž byl poukaz dán, vůči němuž ovšem lze činiti jen námitky v § 1402 obč. zák. označené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
I kdyby se mělo za to, že také placení přímému věřiteli jest stiženo zákazem, vysloveným v nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., nemohla by se přece žalobkyně s úspěchem dovolávati tohoto nařízení k opodstatnění žalobního nároku. Lze plně souhlasiti se žalovanou potud, že právní poměr mezi firmou R., žalobkyní a žalovanou jest úplnou poukázkou (asignací) po rozumu §§ 1400 a násl. obč. zák. Žalovaná byla firmou R. zmocněna, vybrati plnění u žalobkyně, a tato, byvší prostřednictvím své vídeňské ústředny zmocněna, plniti žalované na účet firmy R., přijala a provedla poukázku. Kdyby byla žalobkyně vůči žalované pouze přijala — ale neprovedla — poukázku, byla by mohla žalované, naléhající na plnění, dle § 1402 obč. zák. činiti jen takové námitky, které se týkají platnosti přijetí, nebo vyplývající z obsahu poukázky, nebo z jejích osobních vztahů k žalované, tedy nikoli námitku, odvozovanou nyní z nařízení vlády ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., poněvadž tato nespadá pod námitky naznačené v § 1402 obč. zák. Z toho však plyne s nezbytnou logickou důsledností, že když žalobkyně poukázku nejen přijala, nýbrž i provedla, nemůže, skrývajíc se za zákaz, vyslovený v dotčeném nařízení, pod nijakou záminkou, tedy ani pod rouškou nároku dle §§ 1431, 1174 obč. zák., požadovati od žalované zpět to, co jí plnila. Jestiť — jak žalovaná zcela správně vytkla — závazek poukázaného, jenž přijal poukázku, vůči příjemci poukázky abstraktní, t. j. nezávislý na právním důvodu mezi poukazatelem a poukázaným, jakož i mezi poukazatelem a příjemcem poukázky. Žalobkyně v dovolacím spise sama zdůrazňuje, že podkladem žalobního nároku jest pouze a jedině zákaz, vyslovený v nařízení vlády ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. а n., a neplatnost převodů tamže naznačených. Když tedy podklad ten jest vratký, byla žaloba právem zamítnuta též odvolacím soudem a není tu uplatňovaného dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s.

Citace:

WIERER, Rudolf. František Krejčí: Heglova Filozofie dějin. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 8, s. 365-365.