NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 14999.

K § 163 obč. zák.
Lze žalovati na určení nemanželského otcovství k dítěti, jež bylo zrozeno rozvedenou manželkou po uplynutí 300 dnů po soudním rozvodu, i když nepředcházel spor o manželský původ dítěte. Žalovaný ve sporu o nemanželské otcovství není oprávněn k námitce dovozené z dvorského dekretu ze dne 15. června 1835 čís. 39 Sb. z. s.
(Rozh. ze dne 27. února 1936, Rv II 633/35.)
Nezletilý žalobce je syn Františky rodem H-ové, která uzavřela dne 9. května 1922 sňatek s Janem V-em. Toto manželství bylo rozvedeno rozsudkem krajského soudu ze dne 19. září 1930 a rozloučeno rozsudkem téhož soudu ze dne 27. října 1933. Nezletilý žalobce se narodil dne 11. ledna 1933, tedy déle než 300 dní po pravoplatném rozvodu manželství a byl jako nemanželské dítě do matriky zapsán. Žalobou domáhá se uznání nemanželského otcovství proti Bohumilu S-ovi. Prvý soud zamítl žalobu pro tentokráte, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalující dítě tvrdí, že žalovaný tělesně obcoval s jeho matkou v době v § 163 obč. zák. uvedené, takže jest tu zákonná domněnka pro nemanželské otcovství žalovaného. Žalovaný namítal jednak, že s matkou dítěte v době kritické tělesně neobcoval, jednak, že rozvedení manželé obnovili v kritické době manželské soužití a spolu tělesně obcovali, takže jest dítě pokládati za manželské. Jsou tu tedy dvě námitky žalovaného, z nichž druhá jest po právní stránce opřena o dvorský dekret ze dne 15. června 1835 čís. 39 Sb. z. s. První soud se obíral jen druhou námitkou a zjistiv, že rozvedení manželé v kritické době manželské společenství obnovili a spolu tělesně obcovali, zamítl žalobu pro tentokráte, — Čís. 14999 —
vycházeje z názoru, že podle zmíněného dvorského dekretu jest dítě pokládati za manželské a že se nelze domáhati proti žalovanému určení nemanželského otcovství, dokud nebude manželský původ dítěte oduznán. Odvolací soud jednak zjistil, že žalovaný s matkou dítěte v kritické době tělesně obcoval (čímž pokládal za vyvrácenu první námitku žalovaného), jednak zjistil, že matka dítěte se svým rozvedeným manželem v době kritické nesouložila (čímž pokládal za vyvrácenu druhou námitku žalovaného), a pokládal za to, že následkem tohoto zjištění tu dvorský dekret vůbec v úvahu nepřichází. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda manželé v době ve dvorském dekretu uvedené dřívější společenství obnovili, což dovolateli vytýká jako rozpor se spisy (§ 503 č. 3 c. ř. s.) a mimo to zastává pod důvodem právní mylnosti (§ 503 č. 4 c. ř. s.) názor, že jest oprávněn k námitce, čerpané z dvorského dekretu a že nejsou správnými rozhodnutí nejvyššího soudu ve Vídni č. 7405 Gl. U. n. ř. a čís. 1643 úř. sb., podle něhož lze v takovém případu žalovati o zjištění nemanželského otcovství, aniž předcházel spor o manželském původu dítěte, jakož i našeho nejvyššího soudu 12614 Sb. n. s., který se k názoru vídeňského judikátu bez bližšího odůvodnění přiklonil. Z vylíčeného děje je zjevno, že se nutno především zabývati námitkou žalovaného, vyvozovanou z dvor. dekretu ze dne 15. června 1835 č. 39 Sb. z. s. a rozřešiti otázku, zda je žalovaný k této námitce oprávněn. Na to nutno dáti odpověď zápornou. Podle uvedeného dvorského dekretu pokládá se dítě, zrozené z rozvedené manželky 10 měsíců (300 dní) po soudním rozvodu, za nemanželské. Takové dítě se tedy nepokládá za manželské, totiž od manžela zplozené, nýbrž za nemanželské. To platí podle samého zákona, který manželovi v příčině takových dětí žádný důkaz neukládá. Dítě — zastoupené poručníkem — by ovšem mohlo proti manželovi své matky podati žalobu na uznání manželského původu, ale musilo by provésti důkaz buď podle § 157 obč. zák. nebo podle zmíněného dvorského dekretu, a musilo by tedy v poslednějším směru dokázati buď tělesné obcování rozvedených manželů v době kritické (§ 163 obč. zák.), neb aspoň, že se manželé v té době vrátili do manželského společenství. K takové žalobě však jest oprávněno jen dítě, po případě jeho zákonný zástupce, nikdo jiný. Nepodá-li dítě takovou žalobu, zůstane v platnosti zákonná domněnka, že jest nemanželské, aniž jest v tom směru třeba nějakého soudního výroku. Muž, proti kterému byla podána žaloba z nemanželského otcovství, není vůbec legitimován k námitce, čerpané z dvorského dekretu, protože mu nepřísluší disposiční moc nad statusovým právem dítěte, a protože proti němu jest žaloba založena jen na faktu tělesného obcování v době kritické podle § 163 obč. zák. Nemůže tak učiniti ani žalobou ani námitkou. Jemu přísluší pro případ, že se žalujícímu dítěti podaří důkaz podle § 163 obč. zák. jen odvod, že dítě dokázanou souloží nemohlo býti zplozeno (§ 270 c. ř. s.). Nejvyšší soud se tedy v probrané otázce přikloňuje k judikátu dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídni č. 221 ze dne 20. dubna 1915, Pres. 132/15, uveřejněnému pod č. 7405 Gl. U. n. ř. a č. 1643 úř. sb. a odkazuje k zevrubným důvodům tam uvedeným. Tím padla druhá námitka žalovaného zcela a jest se nyní obírati jen dovolacími důvody, pokud se týkají námitky první, totiž že žalovaný s matkou dítěte v kritické době nesouložil, v kterémžto směru běží již jen o otázku skutkovou, kterážto skutečnost nebyla vyvrácena.

Citace:

č. 14999. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 262-264.