Čís. 2291.


Zmatek čís. 4 §u 281 tr. ř. nelze uplatňovati pro zamítnutí návrhu před hlavním přelíčením.
Nebylo-li vyhověno zrušovacím soudem stížnosti obžalovaného do usnesení nalézacího soudu, jímž byla zamítnuta jeho zmateční stížnost podle §u 1 čís. 2 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878, rozhodne o současně podaném odporu a odvolání vrchní zemský soud (§ 427 odstavec třetí tr. ř.).

(Rozh. ze dne 13. února 1926, Zm I 58/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací nevyhověl v neveřejném zasedání stížnosti obžalovaného do usnesení krajského jako nalézacího soudu v Chebu ze dne 4. prosince 1925, jímž byla zamítnuta jeho zmateční stížnost do rozsudku téhož soudu ze dne 9. listopadu 1925, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem zpronevěry podle §u 183 tr. zák. K rozhodnutí o odporu po případě i rekursu (odvolání) obžalovaného postoupil spisy vrchnímu zemskému soudu.
Důvody:
Obžalovaný zaslal po doručení rozsudku ze dne 9. listopadu 1925, v jeho nepřítomnosti vyneseného, v třídenní lhůtě nalézacímu soudu podání, ve kterém především uvádí, že se nemohl k hlavnímu přelíčení dostaviti, jelikož dne 9. listopadu 1925 vlak, odjíždějící z M. do Chebu zmeškal a proto žádá o nové provedení trestního řízení a dále uvádí, že »ohlašuje současně zmateční stížnost a rekurs, jelikož nebylo nalézacím soudem vyhověno jeho žádosti, by byl hlavní svědek ke hlavnímu přelíčení předvolán.« Po marném uplynutí 8denní lhůty k provedení takto opovězené zmateční stížnosti zamítl nalézací soud zmateční stížnost obžalovaného usnesením ze dne 4. prosince 1925 s odůvodněním, že obžalovaný neuvedl ani při opovězení zmateční stížnosti, ani později zvláštní žádostí některý z důvodů zmatečnosti §u 281 čís. 1—11 tr. ř., ani neuvedl skutkových okolností, které mají býti důvodem zmatečnosti. Ve stížnosti do tohoto usnesení, včas podané, uvádí stěžovatel za účelem vyvrácení napadeného usnesení pouze to, že předpoklad soudu, jakoby byl opověděl zmateční stížnost opožděně, je nesprávným, poněvadž ihned po doručení rozsudku vznesl »rekurs«. Dle toho se stížnost ani nesnaží, by dolíčila, že ono podání skutečně obsahuje udání neb alespoň naznačení nějakého důvodu zmatečnosti ve smyslu čís. 1 až 11 §u 281 tr. ř., nýbrž uplatňuje pouze, že nalézací soud má neprávem zmateční stížnost za opožděnou. Než tyto vývody jsou bezpředmětnými, neboť nalézací soud zamítl zmateční stížnost nikoliv proto, že je opožděná, nýbrž — jak řečeno — proto, že nebylo uvedeno, co má býti důvodem zmatečnosti. Vzhledem k tomu, a jelikož v žádosti, podle jejího obsahu není uvedeno, co má býti důvodem zmatečnosti a výtka, že nalézací soud nevyhověl žádosti před hlavním přelíčením, by byl »hlavní svědek« k němu předvolán, nemůže býti podkladem pro uplatňování důvodu zmatečnosti podle čís. 4 §u 281 tr. ř., jenž předpokládá, že při hlavním přelíčení nebylo o nějakém návrhu stěžovatelově rozhodnuto, nebo mezitímním nálezem proti jeho návrhu neb odporu právo na obhajobu zkráceno, nebylo lze stížnosti vyhověti. Vzhledem k tomu není tu důvodu devoluce rozhodnutí o odporu a odvolání z vrchního zemského soudu na soud zrušovací; proto se spisy postupují onomu soudu za účelem rozhodnutí o odporu a odvolání podle obdoby posl. věty §u 2 nov. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878. (Viz Storch II., 544 a rozh. sb. n. s. čís. 373).
Citace:
č. 2291. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 147-148.