NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4996.

Společnosti s r. o. (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).
»Jednajícím« ve smyslu §u 2, odstavec druhý, zákona o společnostech s r. o. není pouze společník a jednatel, nýbrž i zaměstnanec společnosti. Spadá sem i ten, kdo jedná nepřímo, používaje ku provedení záležitosti činnosti osob třetích nebo souhlase s jich činností.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1925, Rv II 28/25.)
Žalující firma domáhala se na žalovaných zaplacení vagonu uhlí, jež dodala chystané společnosti O., společnosti s r. o., jejímiž společníky prý byli prví dva žalovaní (manželé S-ovi), prokuristou pak měl se státi třetí žalovaný H., tvrdíc, že uhlí od ní objednal pro společnost O. třetí žalovaný. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dle §u 2 odstavec druhý zákona o společnostech s ručením omezeným není společnosti s r. o. jako takové, dokud není zapsána v ob chodním rejstříku. Jedná-li se dříve jménem společnosti, ručí osoby jednající osobně a rukou nedílnou (čl. 55 obch. zák.). Dovolatel Ferdinand H. (prokurista) v rámci dovolacího důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatňuje pouze, že zákon osobou »jednající« míní jen společníka, nikoliv však zaměstnance, ježto v dalších svých ustanoveních mluví vždy jen o společnících a jednatelích, nikoliv též o zaměstnancích, a že zákonodárce, kdyby byl chtěl rozšířiti ručení i na osoby jiné než společníky, byl by tak zajisté učinil výslovným předpisem. Náhledu tomu nelze přisvědčiti. Dokud není společnost s r. o. zapsána do obchodního rejstříku, dotud jest možná jakákoliv změna smlouvy společenské a do té doby jest neurčito, kdo bude povolán, by jménem společnosti jednal, a jaké bude míti postavení ten, kdo jednal před zápisem jménem oné po právu dosud neexistující společnosti. Proto zákonodárce, který chtěl chrániti osoby třetí, do poměrů podniku nezasvěcené, mluví povšechně o »jednajících« a neužívá jinak mu dobře známých výrazů »společník« nebo »jednatel«; jest tedy pod pojem »jednajících« osob zahrnouti i ty, kdož jako úředníci nebo prokuristé jednají za společnost před jejím zápisem; ochrana třetích osob byla by v mnohých případech vratkou, kdyby proti oněm jednajícím osobám nebylo možno použíti předpisu §u 2 odstavec druhý citovaného zákona. I ten, kdo jako zmocněnec (prokurista) společnosti dosud nezapsané jedná, musí nésti důsledky toho, že klamal důvěru třetí osoby. Ježto nesporno, že žalovaný Ferdinand H. to byl, který jako domnělý prokurista společnosti dosud nezapsané uzavřel spornou dodávku uhlí, správně byl nižšími stolicemi odsouzen k zaplacení ceny kupní s příslušenstvím, i nemohl býti jeho dovolání přiznán úspěch.
Není napadeno zjištění prvého soudu, že objednávku uhlí 15. února 1924 učinil žalovaný H. jako prokurista společnosti O. dosud do rejstříku nezapsané, a že uhlí to bylo asi 21. února 1924 žalobkyní dodáno do závodu firmy O. Jest tudíž H. osobou přímo jednavší. Přisvědčiti jest soudům nižších stolic, že dle §u 2 odstavec druhý cit. zák. ručí i ten, kdo jedná nepřímo, zejména kdo k provedení záležitostí použije činnosti jiných anebo kdo jako nastávající společník výslovně nebo mlčky souhlasí s tím, by tyto třetí osoby obstarávaly jisté záležitosti pro společnost, dosud po právu neexistující. Obírati se jest proto otázkou, zda tu takové nepřímé jednání za společnost bylo na straně dovolávajících se manželů S-ových. Tato otázka byla nižšími soudy právem zodpověděna kladně. Soudy nižších stolic souhlasně zjistily, že ve smlouvě, kterou manželé S-ovi o zřízení společnosti s r. o. »O.« dne 12. února 1924 před notářem Drem W-em uzavřeli, byl spolužalovaný H. jmenován prokuristou této firmy. Předložen byl dopis, kterým H. dne 15. února 1924, tedy o 3 dny později objednal sporné uhlí jako prokurista uvedené firmy. Dopis ten jest již psán na tiskopise, znějícím na firmu společnosti O. a jest opatřen razítkem této společnosti. Dospěl-li odvolací soud, přihlížeje k těmto okolnostem, k závěru, že manžele S-ovy dlužno pokládati za osoby nepřímo jednající jménem společnosti právně neexistující, když H-ovi jako svému tehdejšímu zaměstnanci přenechali tiskopisy, znějící na firmu společnosti O. a ra zítko této společnosti, nelze v tom spatřovati rozpor se spisy ve smyslu §u 503 čís. 3 c. ř. s.

Citace:

č. 4996. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 854-856.