NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 5368.

Ustanovení § 40 tisk. zákona platí i pro přečin zanedbáni povinné péče podle čl. III., čís. 3 a 5 zákona čís. 142/1868 ř. z.
(Rozh. ze dne 18. září 1935, Zm I 208/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací, projednávaje zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 25. ledna 1935, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné péče podle čl. III, čís. 3 a 5 zákona zel dne 15. října 1868, čís. 142 ř. z., ve znění § 42 zákona na ochranu republiky, podle prvního odstavce § 290 tr. ř. zrušil z moci úřední napadený rozsudek v celém rozsahu a obžalovanému vyměřil za přestupek podle § 23 (odstavec druhý) tiskového zákona, jímž byl pravoplatnou částí prvého rozsudku soudem prvé stolice uznán vinným, podle posledního odstavce § 23 tiskového zákona nový trest.
Z důvodů:
Nejvyšší soud jako soud zrušovací shledal, obíraje se zmateční stížností obžalovaného, že nalézací soud zatížil svůj rozsudek na úkor stěžovatelův hmotně-právním zmatkem stížností neuplatňovaným. Ze spisů vysvítá, že rozhodnutí nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího ze dne 6. listopadu 1933, jímž byl první rozsudek, soudem prvé stolice v této trestní věci vynesený, částečně zrušen a jímž byla věc vrácena soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení. došlo k soudu prvé stolice dne 15. prosince 1933, že soud prvé stolice zařídil dne 19. prosince 1933, aby vyhotovení rozhodnutí nejvyššího soudu byla doručena státnímu zastupitelství a obžalovaným, a že pak bylo soudem prvé stolice v trestním řízení proti stěžovateli pro přečin zde v úvahu přicházející pokračováno teprve po uplynutí šesti měsíců ode dne 19. prosince 1933, a to teprve dne 28. června 1934, kdy bylo v této trestní věci nařízeno nové hlavní líčení na den 8. srpna 1934, ač podle obsahu spisů pokračování v trestním řízení proti stěžovateli pro přečin zanedbání povinné péče podle čl. III, čís. 3 a 5 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. z., ve znění § 42 zák. na ochranu republiky, nic nepřekáželo, t. j. ač pokračování v tomto trestním řízení proti obžalovanému pro delikt, spáchaný obsahem tiskopisu, bylo možné. Za tohoto stavu věci je nepochybné, že v souzeném případě nastalo podle § 40 tisk. zák., jehož ustanovení platí i pro přečin zanedbání povinné péče podle čl. III., čís. 3 a 5 citovaného zákona z roku 1868 ve znění § 42 zák. na ochranu republiky, promlčení přečinu, jímž stěžovatel byl uznán vinným. Promlčením pomíjí jak vyšetřování, tak i trestnost (§§ 230, 531 tr. z.).
Promlčení je dbáti soudu z povinnosti úřední (§ 3 tr. ř.) v každém období trestního řízení. Důsledkem toho je také nejvyšší soud jako soud zrušovací povinen, by podle § 290, odst. 1 tr. ř. k promlčení při zkoumání zmateční stížnosti přihlížel, a to i tenkrát, když se obžalovaný promlčením nehájil, když rozsudek neobsahuje výroku o tom, zda nastalo promlčení či nikoli, a když se zmateční stížnost promlčení nedovolává. Ježto nalézací soud nevzal v tomto případě vůbec v úvahu otázku promlčení přečinu stěžovateli za vinu kladeného, ač podle stavu věci měl tak učiniti, použil trestního zákona nesprávně v neprospěch stěžovatelův a zatížil tím svůj rozsudek na úkor stěžovatelův zmatkem podle § 281, čís. 9 b) tr. ř., k němuž dlužno, ač není zmateční stížností uplatňován, podle § 290, odst. 1 tr., ř., přihlížeti z povinnosti úřední tak, jako kdyby byl stížností uplatňován. Bylo tudíž rozsudek za použití posléze citovaného ustanovení zákona v celém rozsahu zrušiti (§ 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř.). Výrok zprošťující nebylo lze v uvedeném směru vynésti, ježto skutek, v němž nalézací soud shledal přečin stěžovateli za vinu kladený, je totožný se skutkem, pro nějž stěžovatel byl pravoplatnou částí prvního rozsudku soudem prvé stolice v této trestní věci vyneseného uznán vinným přestupkem podle § 23, odst. 2 tisk. zákona.

Citace:

čís. 5368. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 352-353.