NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 4835.

V dovolání možno napadali pouze právní názor vyslovený v rozsudku, nikoliv i v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu.
Předpisu §u 1041 obč. zák. nelze upotřebiti, použil-li kdo věci ve svém vlastním zájmu a prospěchu. Učinil-li pachtýř náklad na pozemek v předpokladu, že mu pozemek zůstane v pachtu po řadu let, pozemek však napotom byl propachtován jinému, nemůže se domáhati náhrady na propachtovateli.
(Rozh. ze dne 24. března 1925, Rv I 164/25).
Žalobce měl od žalovaného spachtovány pozemky, jež roku 1922 pohnojil. Ježto mu žalovaný pozemků na příští leta již nepronajal, domáhal se na něm náhrady za pohnojení pozemků. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání uplatňuje dovolací důvody dle čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. Důvod dle čís. 2 provádí jen proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu ze dne 8. dubna 1924 zcela nevhodně stížností, kterou s dovoláním spojuje, ač jediným správným opravným prostředkem může býti jen dovolání, ježto se napadá nynější rozsudek odvolacího soudu a o správnost tohoto rozsudku se jedná, takže lhostejno, zda případná nesprávnost zaviněna snad právě oním zrušovacím usnesením, neboť vždy v nynějším dovolání možno napadati rozsudek pro tuto jeho nesprávnost, ale také jen tento rozsudek. Že tomu tak, dokazuje stížnost sama, neobsahujíc žádného návrhu — a nemohouc také oprávněného návrhu ani obsahovati — takže již proto k ní dále přihlížeti netřeba. Není dále pro věcné rozhodnutí o sporném nároku také závažno, zda odvolací soud právem či neprávem zrušil první rozsudek soudu prvé stolice a nařídil doplnění řízení, neboť v tom, že byly provedeny důkazy dle mínění dovolatele k rozhodnutí věci nenáležité, nelze shledávati vadu řízení dle §u 502 čís. 2 c. ř. s. a bylo by naopak jen vadou právního posouzení, když by při rozhodnutí věci bylo přihlíženo к okolnostem, jež jsou právně nezávažny anebo nebyly ve sporu náležitě uplatněny. Jde tedy jedině o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., jenž uplatněn jest v ten rozum, že žalobci z nesprávného posouzení právního nebyla přiřknuta žalobou požadovaná náhrada v té výši, kterou mu prvý soud svým prvním rozsudkem přiznal. Dovolání jest však i v tomto dovolacím důvodu neoprávněno. Žalobce opírá svůj žalobní nárok o předpis §u 1041 obč. zák. Předpis tento má na mysli jedině případy, když bez úmyslu obstarati věc cizí, bylo věci jednoho použito ve prospěch (na užitek) druhého ať bezprostředně nebo náhodou nebo skrze třetí osobu za takových okolností, že by odpírání náhrady jevilo se pro onu druhou osobu, pro liž věci užito, dle právních zásad neoprávněným obohacením. Jednal-li by onen, kdo takový náklad učinil, v úmyslu obstarati záležitosti druhého, by jeho prospěch podpořil, přišel by ve zřetel § 1037 obč. zák. Předpisu §u 1041 obč. zák. nelze tedy použiti na případy, v nichž někdo použil své věci ve svém vlastním zájmu, pro svůj užitek na lepší hospodářské využití smlouvy a pod., nákladu toho ve svůj prospěch částečně i použil, jeho však hospodářsky, jak ve své kalkulaci předpokládal, zúplna nevyužil, ježto se změnily předpoklady, za nichž náklad ten učinil. V tomto případě nelze mluviti o neoprávněném obohacení připadlém druhému z majetku cizího, a otázka zní spíše v ten smysl, zda dle zákona onen druhý jest povinen nahražovati prvnímu to, co jemu z tohoto vynaloženého nákladu oproti jeho výpočtům ušlo. O takový případ jde nepochybně v této věci. Žalobce pohnojil pozemky, jež měl ještě na 1 rok v pachtu, by v tomto roce, jak bez ubezpečení doufal, i v příštích 2 letech měl prospěch v lepší úrodě. Nákladu toho využil, jak nesporno, hospodářsky z polovice ve sklizni prvního roku po pohnojení, užitek za další 2 léta mu ušel tím, že k prodloužení pachtovní smlouvy, s nímž žalobce počítal, nedošlo a pozemky dostaly se do pachtu jiných osob. Žalobce míní, že tento jeho ušlý užitek přibyl žalovanému, který, ač sám pozemků těch neužívá, mohl prý si tuto výhodu dáti zaplatiti od nových pachtýřů ve zvýšeném nájemném; ostatně prý na tom ani nezáleží, neboť dle §u 1041 obč. zák. jest náhradu dáti i tehdy, když by užitek později byl zmařen. V tomto případě přichází ve zřetel i zvláštní povaha věcí »vynaložené«. Hnojivo splynulo s plodnou půdou a zaniklo v ní zcela svou podstatou; domnělý užitek záleží jen v jisté zvýšené plodnosti půdy tímto pohnojením, tedy jen v určitém výsledku, který kromě toho závislým jest ještě od jiných podmínek. Věc tedy má se tak že žalobce učinil náklad na svou věc, aby mu přinesl určitý na 3 roky rozpočtený prospěch, byl však v této kalkulaci svého hospodářského zájmu sklamán tím, že neprodloužením pachtu ušel prospěch z tohoto pohnojení za zbývající dvě léta, v nichž neměl již skutečné a právní možnosti, tohoto prospěchu pro sebe využiti. I kdyby snad tento prospěch byl, jak žalobce míní, přišel к dobru jeho nástupcům anebo snad i žalovanému jakožto vlastníku pozemků způsobem, kterého žalobce naznačuje, ač nižší soudy zjistily, že tomu tak není, ježto nebylo prokázáno, že žalovaný dostal proto vyšší pachtovní činži nebo že noví pachtýři dostali pozemky do pachtu za nižší pachtovné, nemůže žalobce na žalovaném požadovati z tohoto důvodu náhradu po rozumu §u 1041 obč. zák. a není vůbec ani jiného zákonného předpisu, který by žalobce k takovémuto nároku opravňoval. Kdyby byl žalobce onen pozemek pohnojil bez příkazu žalovaného ien za tím účelem, aby jeho prospěch obstaral, byl by měl dle §u 1037 obč. zák. nárok na náhradu výloh jen tehdy, kdyby to bylo vedlo k jasnému a převážnému prospěchu žalovaného, a ze srovnání těchto dvou případů vyplývá jasně, že nemůže pohledávati na žalovaném náhradu učiněného nákladu v tomto případě, kde jej učinil jedině pro sebe, a v němž i připouští, že žalovaný z toho třeba nenabyl pražádného prospěchu. K vůli jasnějšímu názoru budiž použito obdoby. Nájemník dá si vyčistiti a nově vymalovati byt, aby příjemněji bydlel v důvěře, že v bytě po delší dobu zůstane. Nájemní poměr byl však v nedlouhé době na to výpovědí rozvázán, nájemník ztrácí prospěch z tohoto nákladu vzešlý, prospěchu toho nabývá pronajímatel ve vyšší hodnotě bytu a přes to nemá nájemník nároku na náhradu z důvodu takto učiněného nákladu, ježto jej učinil pro sebe. Kdo takto jedná, může se proti takové újmě zabezpečiti jedině úmluvou, jinak jedná jen na vlastní nebezpečí, ježto činí náklad pro sebe na případ právně nezajištěný.

Citace:

č. 4835. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 585-587.