Čís. 15604.

Pořad práva pro nárok státu na peněžité plnění, k němuž strana se zavázala narovnáním v upouštěcím důchodkovém řízení.
(Rozh. ze dne 13. listopadu 1936, R II 457/36.)
Podle přednesu žalujícího státu se mu žalovaný zavázal zaplatiti v upouštěcím důchodkovém řízení 50000 Kč, na které složil 10000 Kč a zbytek se zavázal zaplatiti do 30 dnů, což dosud neučinil. Proti žalobě na zaplacení této částky namítl žalovaný především nepřípustnost pořadu práva, ježto se žalobou vymáhá na něm zaplacení pokuty důchodkové vzniklé v trestním řízení, v němž vystupuje na jedné straně stát jako osoba vrchnostenská a na druhé straně poplatník, osoba
Civilní rozhodnutí XVIII 67 poddaná, tudíž v řízení veřejnoprávním. Prvý soud vyhověv této námitce žalobu odmítl. Rekursní soud námitce nepřípustnosti pořadu práva nevyhověl a uložil prvému soudu, by o žalobě věcně rozhodl. Důvody: Žalovaný složil v hotovosti 10000 Kč a na zbytek 40000 Kč vydal vkladní prohlášení, jež bylo podkladem pro knihovní zajištění zbývající částky. Žalující stát vymáhá tuto zajištěnou (§ 1343 obč. zák.) pohledávku. Jde tedy již o pohledávku soukromého práva kotvící v uvedeném smíru a zajištěnou dle § 1343 obč. zák., kterou lze podle § 1 j. n. vymáhati pořadem práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správně poznal rekursní soud, že ve sporu nejde již o otázky veřejnoprávní, nýbrž o vymáhání soukromoprávního závazku žalovaného, který na sebe převzal dobrovolnou dohodou, třeba z popudu trestního řízení důchodkového. Soud nebude přezkoumávati ani, zda tu byly podmínky zavedení trestního řízení, ani zda je smluvená částka přiměřená provinění žalovaného a trestu, který by mu byl hrozil, což by ovšem pořad práva vylučovalo. Ve sporu nejde ani o důchodkový trest, ani o jeho vymáhání, nýbrž o nárok žalující strany ze smluvního uspořádání trestní věci, které zákon upouštěcím řízením umožnil a jako právně relevantní a závazné uznal. Žalující dlužno přisvědčiti, že by se splnění závazku onoho nemohla domáhati přímo exekuční cestou, protože tu není exekučního titulu ani pro exekuci soudní, ani pro exekuci politickou, když tu není trestního nálezu, takže k vydobytí závazku potřebuje exekučního titulu, a to výroku soudního podle povahy tohoto závazku jako závazku soukromoprávního, sloužícího k zabezpečení nebo vymožení nároku žalující strany z upouštěcího řízení. Podle stavu spisů nabyla žalující strana dokonce již také zástavního práva záznamem na nemovitosti žalovaného. Byl-li tento osobním dlužníkem, nesejde na tom, že je také osobně žalován a nikoli pouze jako dlužník hypotekární, protože i tak může žalující strana na základě úspěšného rozsudku vésti proti němu exekuci na zastavenou nemovitost. Nepříčí se právnímu řádu ani to, že by také veřejnoprávní závazky peněžité mohly býti upevněny nebo zabezpečeny právním jednáním soukromoprávní povahy, nechť by šlo o dobrovolnou zástavu ruční nebo hypotekární nebo o rukojemství, jak je tomu na př. také ve věcech daňových. Tato právní jednání soukromoprávní povahy je posuzovati podle předpisů občanského práva, třebas by hlavní dluh sám byl povahy veřejnoprávní. V souzeném případě je však sám závazek žalovaného již jenom věcí občanskou, třebaže hospodářský a právní popud k němu vzešel původně z trestního řízení důchodkového. Je sice pravda, že se v zásadě veřejnoprávní nárok nebo právní poměr uznáním nestává nárokem nebo právním poměrem soukromoprávním a že se na jeho podstatě ani uznáním nic nemění. Proto by nemohl býti přiznán pořad práva na př. pro určitá omezení, která pro stavebníka vyplývají ze stavebních zákonů jako závazky veřejnoprávní, jenom proto, že je stavebník uznal. Tu by šlo i po uznání vždy o poměr a závazek veřejnoprávní povahy. V souzeném případě však nešlo o takové uznání anebo narovnání o trestu, nýbrž o smírné vyřízení věci, které zákon dopouští za určitých podmínek k tomu cíli, aby právě trestní řízení provedeno nebylo, aby od něho smělo býti upuštěno. Rozh. č. 3944 a 10296 Sb. n. s., k nimž poukázal procesní soud a také žalovaný, mají jiný podklad skutkový i právní. Bylo by lze spíše poukázati k rozh. čís. 13194, 10835, 9821 Sb. n. s.

Citace:

Čís. 15604.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1083-1085.