Čís. 15820.

Byl-li stavební příspěvek podle zákona o finanční podpoře elektrisace venkova č. 139/1926 Sb. z. a n. poskytnut obci k úhradě nákladů elektrisace hrazených obcí, nemá podnikatel, který provedl stavbu sítě a stál se jejím vlastníkem, nebylo-li něco jiného ujednáno, nárok na poměrnou část stavebního příspěvku, třebaže ho mělo býti obcí užito k odepsání investic na elektrisační zařízení.
(Rozh. ze dme 11. února 1937, Rv I 713/35.)
Žalující elektrárenský svaz se na žalované obcí domáhá zaplacení zažalované částky a k odůvodnění žalobního nároku uvedl: Sjednal se žalovanou smlouvu o provádění elektrisace. Stran nákladů na ni bylo ujednáno, že žalující svaz uhradí 30% a žalovaná 70%. Na elektrisační práce byl žalujícím svazem zhotoven rozpočet na 265200 Kč, jenž obsahoval obě tyto složky, 30% i 70%; konečná rozpočtová cena byla v žádostí o subvenci vzata za základ. Ministerstvo zemědělství pak povolilo subvenci na celou rozpočtovou částku, tedy i na 30% hrazených žalujícím svazem. Ten zakročil u ministerstva veřejných prací, když žalovaná odpírala zaplatiti část subvence na ni připadající, a ministerstvo, jež prý stanovilo podmínku, že žalovaná jest povinna vyplatiti žalujícímu svazu poměrný díl z celkové poskytnuté subvence, oznámilo žalované, že jest povinna, aby zaplatila žalujícímu svazu poměrný díl subvence. Subvence byla žalované ministerstvem udělena proto, aby se elektrisace pro jednotlivé konsumenty zlevnila. Proto byla stanovena podmínka, že povolený příspěvek musí býti použit k odpisu investic. Vlastníkem elektrovodného zařízení jest žalující svaz; jedině on může odpis provésti, arci až po obdržení poměrného dílu subvence naň připadajícího, o nějž právě jest žalováno. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Žalující svaz hradil 30% a žalovaná obec 70% celkového nákladu na sekundární síť a transformační stanicí. Ministerstvo zemědělství schválilo rozpočet na elektrisační práce v částce 265200 Kč, v níž jsou obsaženy také náklady, které hradil žalující svaz. Celá tato částka byla vzata za základ při výpočtu subvence a jako prvá podmínka uděleni této subvence bylo stanoveno, že povoleného státního příspěvku musí býti užito k odepsání příslušných investic na elektrisační zařízení. V částce, jež byla vzata za základ výpočtu subvence, jest zahrnut i náklad, který učinil žalující svaz, a proto bylo žalované uloženo, aby mu ze subvence vyplatila poměrnou částku naň připadajicí, jak vychází najevo z-výměru ministerstva zemědělství z 5. prosince 1927. Bylo proto povinností žalované, aby žalujícímu svazu vyplatila ze státní subvence 30%, ježto ten hradil ze svého tolikéž procent celkového nákladu na sekundární síť a transformační stanici. Pokud žalovaná vytýká, že není podán žádný důkaz o tom, že pohledávka žalujícího svazu činí skutečně zažalovanou částku, nebylo důvodu, aby v té příčině nebylo věřeno výpovědi svědka L-y, protože ten jest vrchním účetním žalujícího svazu, sestavil vyúčtování nákladů elektrisačních a vyúčtování subvence na základě dokladů po ruce jsoucích, zejména kolaudačních protokolů a originálů účtů a dokladů, a žalovaná po jeho výslechu nic neuvedla, co by bylo jeho věrohodnosti a správnosti výpočtů jím sdělaných na újmu. Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
Nižší soudy správně vycházejí z toho, že pro poměr stran jest rozhodující prohlášení žalované obce ze 7. února 1936 a pro posouzení uplatněného nároku povolení subvence ministerstvem zemědělství výnosem z 5. prosince 1927, ale nelze schváliti výklad, který dávají řečeným listinám. Podle onoho prohlášení, jež tvoří smlouvu mezi stranami, měl žalující svaz vystavěli rozvodnou síť, transformační stanicí a provésti zařízení pro veřejné osvětlení a tato síť i s příslušenstvím měla zůstati jeho majetkem, žalovaná obec se zavázala poskytnouti mu na tuto stavbu 70% potřebných nákladů ve způsobě ztraceného fondu, takže uvedená částka obcí poskytnutá neměla býti obci ani vrácena, ani umořena, ani zúrokována. Poskytnouti zbytek dalších nákladů na uvedená zařízení byl zavázán žalující svaz, avšak žalovaná obec, která mimo to převzala další závazky, byla povinna opatřiti svazu na úhradu tohoto zbytku zápůjčku, kterou měl úrokovati a umořovati svaz. O tom, že by žalující svaz měl nárok na poměrnou část subvence, která bude obci poskytnuta, neobsahuje řečené prohlášení nic. Uvedeným výnosem schválilo ministerstvo zemědělství předložený projekt místní rozvodné sítě i rozpočet v částce 265200 Kč a povolila podle § 3, odst. 1, zákona z 11. července 1926 č. 139 Sb. z. a n. k úhradě nákladů místní elektrisace hrazeného žalovanou obcí stavební příspěvek ve výši 30% z celého schváleného rozpočtu per 265200 Kč, nejvýše však částku 79560 Kč. Tohoto státního příspěvku musí býti použito k odepsání příslušných investic na elektrisační zařízení. Ze znění dotčeného výnosu a z odůvodnění subvence uznáním důležitosti elektrisace žalované obce s hlediska zemědělských hospodářství, živností a zájmů všeobecných jest usuzovati, že státní příspěvek byl žalované obci povolen na její žádost k úhradě nákladů jí hrazených se zřetelem k jejím poměrům. Jest správné, že ve schváleném rozpočtu jest zahrnut celkový náklad transformační stanice, místní rozvodné sítě, veřejného osvětlení, domovních přípojek i dalších výloh, že z tohoto nákladu týkajícího se stanice, rozvodné sítě a veřejného osvětlení měl hraditi 30% žalující svaz, ale z toho se nemůže usuzovati, že svaz má nárok na poměrnou část státního příspěvku poskytnutého obci. Tu šlo jen o podklad pro vypočtení subvence, avšak nikoli o její rozdělení mezi obec a svaz, a není ani její určení k odpisu příslušných investic podkladem pro nárok svazu na její dělení a částečné vydání. Avšak ani zákon z 1. července 1926 č. 139 Sb. z. a n., podle něhož byl stavební příspěvek povolen, neposkytuje podklad pro nárok žalujícího svazu. Podpory podle tohoto zákona se poskytují jako stavební příspěvky místním elektrárenským družstvům nebo venkovským obcím nebo na náklady spojené s přívodem elektrické energie do venkovských obcí, všeužitečným elektrickým podnikům. Komu byl příspěvek ministerstvem zemědělství poskytnut, musí býti patrno z povolujícího výnosu. V souzeném případě plyne z uvedeného výnosu, že příspěvek byl poskytnut žalované obci, ale ani ze smlouvy, již ujednal se žalujícím svazem, ani z povolení příspěvku na základě uvedeného zákona s pouhým příkazem upotřebení k odpisu investic, nelze odvoditi nárok žalujícího svazu na poměrnou část subvence. Konečně jest uvážiti, že žalující svaz ještě v roce 1926 oznámil žalované obci, že se jeho představenstvo usneslo z důvodů tanu uvedených, aby také obce ze subvencí, které obdrží, uhradily mu takovou část, jakou on financuje subvencované zařízení v obcích, a slíbil zaslati žádané průkazy k žádosti o subvenci jen tenkrát, když žalovaná obec předloží revers o použití subvence právoplatně za obec předepsaný. Z toho jest usuzovati, že ani žalující svaz nepokládal svůj nárok na poměrnou část subvence za odůvodněný původním ujednáním. Žalovaná obec přednesla, že odepřela dáti takový revers, žalující svaz o takový revers žalobu neopřel.

Citace:

Čís. 15820. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 177-180.