NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7508 —
Čís. 7508.

Nestaví-li nájemník, nýbrž pronajímatel, jemuž nájemce musel ustoupiti (§ 1, druhý odstavec, čís. 9 zák. na ochranu nájemců ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.), jest nájemce povinen k obnově podnájmu (a náhradě stěhovacích výloh a škody podnájemníku) jen, když se k tomu smlouvou podnájemníku zavázal anebo se stalo zrušení nájmu výpovědí jen na oko za účelem odstranění podnájemníka.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1927, Rv I 1309/27.)
Pěvecký svaz v Ch. pronajal hostinské místnosti žalovanému pivovaru, jenž je dal do podnájmu žalobci. Pěvecký svaz dosáhl soudního svolení k výpovědi žalovaného z důvodu provedení užitečné stavby (§ 1 druhý odstavec, čís. 9 zák. na ochr. náj.). Do usnesení o svolení k výpovědi nepodal pivovar stížnost. Po vyklizení nájemce i podnájemce — Čís. 7508 —
byly některé místnosti strženy, ve stavbě však nebylo pokračováno. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném pivovaru, by mu odevzdal najaté místnosti a nahradil škodu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě z toho důvodu, že nárok, spočívající na ustanovení § 1, druhý odstavec, čís. 9 zák. na ochr. náj. příslušel by jedině žalovanému pivovaru proti pěveckému svazu, nikoliv však žalobci proti žalovanému a že nárok na náhradu škody předpokládá vinu žalovaného na vyklizení, již nelze spatřovati v tom, že nepodal rekurs do soudního svolení k výpovědi. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel napadá právní názor nižších soudů, že žalovaný pivovar jako nájemce hostince neporušil podnájemní smlouvu se žalobcem, spokojiv se s výpovědí danou mu pronajímatelem »Pěveckým svazem« v Ch. podle § 1 čís. 9 zákona o ochraně nájemníků, a nežádav obnovení nájmu z toho důvodu, že Pěvecký svaz do tří měsíců se stavbou nepočal a ne- přetržitě v ní nepokračoval. Dovolatel dovozuje, že nájemce je proti podnájemníku povinen podle § 1098 obč. zák., předmět podnájmu udržovati a v podnájmu ho nerušiti a proto prý je podnájemník oprávněn po smluvenou dobu užívati předmětu nájmu, že zákon o ochraně nájemníků vztahuje se i na smlouvu podnájemní (§ 1 zák. toho) a že bylo lze žalobce vypověděti jen z důležitých důvodů zákonných, že se proto může domáhati splnění smlouvy a náhrady pro zaviněné porušení smlouvy podle § 1 čís. 9 cit. zák. Dále snaží se dovoditi, že žalovaný pivovar je povinen v případě, že mu přísluší právo na obnovení nájemní smlouvy proti pronajímateli ve smyslu § 1 čís. 9 zákona o ochraně nájemníků, obnoviti smlouvu nájemní a že totéž právo přísluší i žalobci jako podnájemníku proti žalovanému jako nájemci. Žalobci jest přsvědčiti, že i podnájemník požívá výhod zákona o ochraně nájemníků, ovšem jen ohledně možnosti výpovědi se svolením soudu (§ 1 zák.) a ohledně stanovení výše podnájemného (§ 16) proti svému smluvníku. Ale ani ze zákona o ochraně nájemníků, ani z občanského zákoníka nelze dovoditi oprávnění podnájemníka, by mohl nutiti nájemce k obnově nájmu podle § 1 čís. 9 zákona o ochr. náj. a žádati náhradu výloh stěhovacích a škody tam zmíněné. Výpovědí danou se svolením soudu nájemci pominul podle ustanovení § 568 c. ř. s. a § 1112 obč. zák. nejen poměr nájemní, nýbrž i poměr podnájemní, ježto předmět podnájmu, právo nájemní, zaniklo výpovědí danou nájemci. Podnájemník má právo na náhradu škody jen v případě, že zánik práva nájemního lze přičísti nájemci k vině (§ 1112 obč. zák.). Zákoník občanský nedává z důvodu práva podnájemního podnájemníku práva na obnovu nájmu, lze-li zaniklý předmět podnájmu znovu zříditi. Takového práva nedal podnájemníkovi ani zákon o ochraně nájemníků v § 1 čís. 9. Tam je řeč jen — Čís. 7508 —
o právu nájemcovu proti pronajímateli, když pronajímatel prokáže povolení k užitečnější stavbě a opatří nájemníkovi dostatečný náhradní byt, a vypověděv proto nájemníka, nepokračuje řádně ve stavbě. Stanoví tedy jenom právo nájemcovo proti pronajímateli na obnovu smlouvy a na náhradu výloh stěhovacích, ale nikoli právo podnájemníka proti nájemci. V tom směru nebylo ustanovení § 1112 obč. zák. změněno. Bez ohledu na to, zda lze výminečného předpisu § 1 čís. 9 zák. o ochr náj. použíti i pro případ, že nájemce staví a prokáže povolení k užitečné stavbě a poskytuje podnájemníkovi náhradní byt, ale pak ve stavbě nepokračuje řádně, nelze tohoto ustanovení zákona ani obdobně ani rozšiřujícím výkladem použíti na případ, kde nájemce sám nestaví, nýbrž činí tak pronajímatel, jemuž nájemce sám musí ustoupiti a podnájem zaniká zrušením nájmu. Vždyť nájemce nemá již ani místností k použití a zákon mu neukládá povinnost, by se k vůli podnájemníkovi staral o to, by jich znovu nabyl, zejména když třebas sám již jinde svou potřebu bytu opatřil lépe, neb obnovy nájmu nepotřebuje z jiných důvodů. Proti podnájemníku byl by nájemce povinen v takovém případě k obnově nájmu jenom, kdyby se smlouvou podnájemníku k tomu zavázal nebo se zrušení nájmu výpovědí stalo jen na oko za účelem odstranění podnájemníka (§ 916 obč. zák.), kdyby tedy šlo o zánik nájemcova práva toliko zdánlivý a po právu nicotný. Zákon chce ustanovením § 1 čís. 9 zákona o ochr. náj. jednak podporovati stavební ruch (srov. motivy vládního návrhu k zákonu o ochr. náj. z roku 1920 tisk Nár. Shr. 2666 str. 14 a důvodovou zprávu k vl. návrhu zákona o ochr. náj. z roku 1922 tisk posl. sněm. 3475 str. 13), jednak chrániti nájemníka před tím, by ho pronajímatel nemohl průkazem povolení k užitečnější stavbě vypověděti a tak se ho zbaviti a pak stavbu vůbec neprovésti. Zákon patrně tedy nemyslel na ochranu podnájemníkovu, protože případ, že nájemce staví, bude zřídka praktický, a proto zákon nesleduje účel, by rozšiřoval oprávnění podnájemníka proti nájemci z důvodu zrušení podnájmu, které se nestalo na oko, a když sám nájemce ochrany zákona nepotřebuje ať již z toho důvodu, že svou potřebu bytu uspokojil, nebo že jí vůbec nemá. Žalobce jako podnájemník nemůže se tedy domáhati na nájemci, aby obnovil smlouvu nájemní, ani náhrady výloh stěhovacích, když si to smluvně nevymínil a nárok neopodstatňuje již v dovolání zaviněním žalovaného pivovaru na zrušení podnájmu, nýbrž jen tím, že pivovar smlouvy zaviněně neobnovil. Ostatně prvý soud správně odůvodnil, že pivovar na zrušení nájmu pro nedostatek obrany proti výpovědi nemá viny. Netřeba při tom řešiti otázku, zda obnova nájmu podle § 1 čís. 9 zák. o ochr. náj. je novou smlouvou čili nic. Dokonce nesprávným je názor žalobcův, že nájemce je povinen přenechati podnájemníku do podnájmu část bytu, který jinde najal. Dle svrchu uvedeného není tedy porušeno smluvní právo žalobcovo z podnájmu, který zanikl výpovědí nájemce, pokud není prokázána vina nájemcova za zrušení nebo výpověď na oko. Poslední okolnost žalobce ani netvrdil, prvé se v dovolání rovněž již ani nedovolává. Proto také nemůže ani z důvodu náhrady škody domáhati se zřízení — Čís. 7509 —
předešlého stavu ve smyslu § 1323 obč. zák. a tím obnovy nájmu na žalovaném. Dovolání není proto opodstatněno a nebylo třeba zjišťovati, zda pronajímatel řádně pokračoval ve stavbě, takže nedostatek takového zjištění není vadou odvolacího řízení po rozumu čís. 2 § 503 c. ř. s.

Citace:

č. 7508. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 502-505.