NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10420.

Žalobní prosba nevyhovuje předpisu § 226 c. ř. s., má-li býti žalovaný uznán povinným vydati peněžité částky, vybývající po konečném vy- účtování příjmů a vydání správy. Ustanovení čl. XLII uv. zák. k c. ř. s. nelze obdobou rozšiřovati na jiné případy. Nebylo-li vyhověno předpisu § 226 c. ř. s., jest žalobu zamítnouti, nikoliv však zrušiti napadený rozsudek a žalobu odmítnouti. Nepřípustné hromadění nároků v žalobě jest jen vadou formální, odstranitelnou podle §§ 84 a 85 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1930, R I 940/30).
Žalobkyně domáhala se na žalovaných Malvíně D-ové, Ottu D-ovi a Dr. Juliu B-ovi, by bylo uznáno právem, že 1. se správa domů odnímá Dr. Juliu B-ovi, 2. že žalovaní Malvína D-ová a Otto D. jsou povinni zdržeti se každého zásahu do správy domů pokud jde o řádnou správu společných domů, 3. že žalovaný Dr. Julius B. jest povinen vydati veškeré spisy, účty, platební rozkazy, správy společných domů se týkající písemnosti a zprávy a podati konečné vyúčtování příjmů a výdajů správy domů se týkající a vydati vybývající peníze k rukám Dr. Otakara B-a. Procesní soud prvé stolice uznal ad 1. a 2. podle žaloby, ad 3. žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil k odvolání žalovaných napadený rozsudek a odmítl žalobu. Důvody: Prvý soud měl míti zřetel k ustanovení § 7 ex. ř., podle něhož lze povoliti exekuci jen, lze-li z exekučního titulu seznati kromě jiného i předmět a objem plnění, při plnění peněžitém i jeho výši. Jest v povaze věci, že nelze soudu vydati rozsudek, který by pro nedostatek některé z náležitostí § 7 ex. ř. nebyl vykonatelný. Nelze přisvědčiti názoru prvého soudu, že se žaloba nedomáhá určitého číselného vyúčtování pokud se týče plnění, nýbrž jen určení zásadní povinnosti k němu, neboť — nehledíc k tomu, že, kde jde o plnění, nelze se domáhati pouhého určení zásadní povinnosti k plnění, ježto žaloba určovací jest přípustnou jen v mezích ustanovení § 228 c. ř. s., — z doslovu žalobní prosby, by bylo uznáno, že spolužalovaný Dr. Julius B. jest povinen vydati (po vyúčtování) vybývající peníze do 14 dnů pod exekucí, jasně plyne, že se žalobkyně domáhá peněžitého plnění číselně dosud nevyjádřeného. Ježto, jak shora dolíčeno, žaloba trpí vadou, pro niž se nehodí k projednání, nebyl prvý soud oprávněn ji věcně vyříditi, nýbrž, ana vada nebyla do konce jednání odstraněna, měl ji odmítnouti. Poněvadž však prvý soud věcně rozhodl o žalobě nehodící se k řádnému projednání, bylo jeho rozhodnutí, i v otázce příslušnosti, i ve věci samé zrušiti a žalobu odmítnouti, a to v celku, neboť podle ustanovení § 227 c. ř. s. lze přípustnost hromadění několika žalobních nároků posuzovati jen v jejich celistvosti a, činí-li i jen některý z hromadných žalobních nároků, hromadění nepřípustným, činí je v celku.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k důvodům, pro které zrušil rozsudek prvého soudu a žalobu odmítl, znovu rozhodl o odvoláních obou stran.
Důvody:
Podle § 226 c. ř. s. musí žalobní prosba obsahovati určitou žádost, a, směřuje-li k peněžité sumě, uvésti ji číselně, při čemž nebylo závady, by žalobkyně konečnou výši peněžitého nároku nepřizpůsobila výsledkům vyúčtování provedeného za sporu. Jest proto souhlasiti s odvolacím soudem, že žalobní prosba nevyhovuje této náležitosti, pokud podle ní má býti žalovaný Dr. Julius B. uznán povinným, vydati k rukám Dr. Otakara B-a »peněžité obnosy, vybývající po konečném vyúčtování příjmů a vydání správy tam blíže naznačené, (srovn. sb. n. s. čís. 765)« a nelze proti tomu ani namítnouti, že uvésti peněžitou částku číselně by bylo spojeno s obtížemi (srovnej Neumann, Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, druhý svazek, Vídeň, 1928, str. 867), při čemž se připomíná, že zákon se o to postaral, by v případě, že žalobce udal svůj nárok příliš vysoko a proto částečně podlehl, nemusel hraditi útraty (§ 43 druhý odstavec c. ř. s.), ani se dovolávati ustanovení čl. XLII úvoz. zákona k c. ř. s., které jako jedinou výjimku z předpisu § 226 c. ř. s. (srovnej též Neumann, Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, druhý svazek Vídeň 1928 str. 868) nelze obdobou rozšiřovati na jiné případy. Ale to mohlo vésti jen k zamítnutí (sb. n. s. čís. 9656) neurčité části žaloby, a odvolací soud nebyl oprávněn, by z tohoto důvodu k odvolání žalované strany zrušil napadený rozsudek i s doplňujícím usnesením a žalobu odmítl, a to ani tenkráte, kdyby vskutku šlo o nepřípustné hromadění nároků v žalobě (§ 227 c. ř. s.), jež, pokud okresní soud pro jednotlivé nároky jest věcně a místně příslušným, jest jen vadou formální, podle §§ 84 a 85 c. ř. s. odstranitelnou, jak blíže dolíčeno v rozhodnutí uveřejněném ve sb. n. s. pod čís. 8955, a jinak mohlo by býti jen důvodem, by soud vyslovil svou nepříslušnost ohledně onoho pokud se týče ohledně oněch nároků, které nepatří do jeho příslušnosti. Na odvolacím soudě tudíž bude, by především rozhodl o rekursu žalované strany do usnesení prvého soudu, jímž byla zamítnuta námitka věcné nepříslušnosti soudu, a po případě pak o odvoláních obou stran, při čemž se podotýká, že žalobce má v žalobě uvésti i veškeré okolnosti důležité pro posouzení věcné a místní příslušnosti dovolaného soudu a že, pokud tak neučinil a soud v důsledku toho neuznal svou příslušnost, jde to na jeho vrub.

Citace:

Čís. 10420. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 904-906.