NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 512.

Honební právo (Čechy): Dle platného zákona mohou býti členy honebního výboru společenstva v určité osadě jen držitelé pozemků, kteří v ní mají konskribovanou usedlost, tvoří-li pozemky ty s ní jeden hospodářský celek. Vlastníci pouhých pozemků bez usedlosti nemají tedy práv členů honebního společenstva, zejména práva stížnosti do pronájmu společenstevní honitby, a to ani když jim dříve práva taková ochotně bývala přiznávána (§ 4 čes. hon. zák.).
(Nález ze dne 7. září 1920 č. 8151.)
Věc: Olga Haas-Hasenfelsová ve Steinhofu proti zemskému správnímu výboru v Praze (súčastn. strana Jan Barbieri, říd. uč. v Ebersfeldu) o pronájem honitby v Müllnu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Olga Haas-Hasenfelsová jako majitelka velkostatku Králova Chlumu má také v obvodu obce Müllnu několik parcel ve výměře 24 jiter, patřících k tomuto velkostatku, nemá však v této obci konskribované usedlosti. Honební výbor v obci Müllnu zadal z volné ruky dne 20. července 1918 společenstevní honitbu Janu Barbierimu, učiteli v Ebersfeldu, za nájemné 820 K ročně. Když toto usnesení rozhodnutím okresního výboru ve Falknově a zemské správní komise bylo zrušeno proto, že se dá očekávati výhodnější pronájem vzhledem k zájmu, který se o tuto honitbu jeví, pronajal honební výbor 13. června 1919 honitbu tu opětně z volné ruky Janu Barbierimu za 1 600 K ročně.
Stížnost podanou Olgou Haas-Hasenfelsovou do tohoto usnesení okresní správní komise ve Falknově zamítla rozhodnutím z 13. září 1919, poněvadž bylo docíleno vyššího nájemného, než při prvém pronájmu, čímž bylo vyhověno také poukazu zemského správního výboru shora uvedenému.
Odvolání stěžovatelčino z tohoto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím zemského správního výboru v Praze ze dne 16. října 1919 pro nedostatek aktivní legitimace, poněvadž Olga Haas-Hasenfelsová nemá domovní usedlosti konskribované v osadě Müllnu a poněvadž nejsouc členem honebního společenstva, není oprávněna bráti v odpor opatření honebního výboru.
Ve stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí na nejvyšší správní soud, uvádí stěžovatelka, že sice dle panujícího názoru nemohou býti členy honebního společenstva v určité osadě držitelé pozemků, kteří v ní nemají konskribované usedlosti, ale v přítomném případě její pozemky v osadě Müllnu byly prý vždy považovány za součástku společenstevní honitby a z nájemného byla prý vždy vyplácena příslušná kvota na ně připadající.
Výše docíleného nájemného má však vždy vliv na dotyčnou kvotu, ať se vyplácí jako čistý výnos z pronajmutí nebo jako odškodnění za honební parcely. Musí jí tedy příslušeti i právo stížnosti proti nepříznivému pronajmutí. Ostatně honební společenstvo v Müllnu prý vždy uznávalo práva držitelů těchto parcel resp. velkostatku Králova Chlumu tím, že je resp. jejich zástupce zvalo k volbě honebního výboru.
Správní řízení jest prý vadné, poněvadž prý nebylo vyšetřeno, zdali se nezakládají na úmluvě tyto okolnosti: že pozemky, o něž běží, jsou zahrnuty v honebním okrsku, že byl uznán nárok držitelů těchto pozemků na příslušnou kvotu pachtovného a že se držitelé velkostatku účastnili volby do honebního výboru, což i dle § 21 česk. hon. zák. je přípustno.
Jak z uvedeného obsahu stížnosti je patrno, sama stěžovatelka je názoru, že dle platného zákona mohou býti členy honebního společenstva v určité osadě jen držitelé pozemků, kteří v ní mají konskribovanou usedlost, jestliže ty pozemky tvoří s ní jeden hospodářský celek. Dlužno tedy vyjíti z tohoto právního názoru jako nesporného. Stěžovatelka, nemajíc konskribované usedlosti v Müllnu, není podle zákona členem honebního společenstva v této osadě.
Dle česk. hon. zákona jsou však již podle všeobecných zásad právních ke stížnosti do pronájmu společenstevní honitby legitimováni pouze členové honebního společenstva, nehledě k honebnímu výboru, v určitých případech k vydražiteli a spoludražitelům, kteří v tomto případě nepřicházejí v úvahu. Pronájem jest záležitostí vlastní jen členům honebního společenstva a jen oni mohou chrániti své zájmy. Stěžovatelka je však přes to názoru, že jí právo stížnosti v tomto případě přísluší, poněvadž prý pozemky, o něž jde, byly považovány odedávna za součást Müllenské honitby a poněvadž prý byla vždy vyplácena kvota z nájemného na ně připadající. Výše této kvoty je pak prý vždy odvislá od výše nájemného, ať se již vyplácí jako čistý výnos dle § 22 nebo jako odškodné za honební parcely (enklávy).
Ale kdyby všechny tyto okolnosti byly správny a i kdyby spočívaly na vzájemné úmluvě, nenabyly tím pozemky, o něž jde, povahy pozemků honebního společenstva Müllenského. Pozemky ty, vzhledem k tomu, že vlastník jejich nemá usedlosti v osadě Müllnu, musí býti pokládány jen za enklávy. Námitka stěžovatelčina, že by pak její zájmy nebyly dostatečně chráněny, kdyby jí nebylo přiznáno právo stížnosti do pronájmu honitby, je bezdůvodnou, poněvadž zájmy majitelů enkláv jsou dostatečně chráněny ustanoveními §§ 5, 7, 45 a 46 čes. hon. zák.
Rovněž nemohly tyto okolnosti, jakož i další okolnost, že držitelé těchto pozemků bývali dříve vždy zváni k volbám honebního výboru, že se jich súčastnili a že s nimi bylo vždy jednáno jako se členy honebního společenstva, zjednati stěžovatelce členství v honebním společenstvu Müllenském neb aspoň práv s tímto členstvím spojených, neboť tento názor odporuje ustanovení § 4 čes. hon. zák. Toto ustanovení je rázu veřejnoprávního a podmínky členství honebního společenstva jím určené a práva z něho plynoucí nemohou býti tudíž změněna jinými disposicemi stran.
I kdyby se tedy stala úmluva, podle níž by pozemky, o něž jde, byly pojaty do Müllenského okrsku honebního, a držitelé jejich vykonávali volební právo do honebního výboru a podle níž Müllenské honební společenstvo by bylo uznalo nárok těchto držitelů na příslušnou kvotu nájemného, byla by taková úmluva pro posouzení otázky, zda stěžovatelce přísluší právo stížnosti, nerozhodnou.
Názor stěžovatelčin, že § 21. česk. hon. zák. připouští takovouto úmluvu, je nesprávný; takového ustanovení v tomto § není. Tento § připouští sice úmluvy, ale jen pokud jde o zaokrouhlení nebo skládání sousedících okrsků honebních, ale o ničem jiném, zejména ne o tom, že by se někdo mohl státi členem honebního společenstva, třeba tu zákonných podmínek nebylo, anebo že by aspoň práva příslušejícího členům honebního společenstva úmluvou se mohlo dostati i nečlenům. Na § 21 čes. hon. zák. se stěžovatelka tedy odvolávati nemůže.
Stížnost musila býti jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 512. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 524-526.