Čís. 4232.


Podrobil-li se klient rozhodnutí advokátní komory o upravení palmárního advokátova účtu, jest rozhodnutím komory vázán.
Pokud lze v chování se účastníka, jemuž byl vystaven palmární účet, týkající se více účastníků, spatřovati uznání závazku zaplatiti celý účet.

(Rozh. ze dne 8. října 1924, Rv I 1035/24.)
Žaloba o zaplacení advokátova palmárního účtu byla oběma nižšími soudy pro tentokráte zamítnuta. Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Nesporno jest, že žalobce konal pro žalovanou a pro jejího syna v uplynulých letech různé práce právnické. Za práce tyto zasílal žalobce žalované účty, svědčící jí nebo synovi, a účty tyto žalovaná vyrovnala bez rozdílu, zda účty zněly na ní, či na syna. Sporný účet ze dne 8. května 1923, znějící »pro pana Josefa H-a a Vileminu Н-ovou« (žalovanou) zaslán byl rovněž žalované, tato však účet ten co do výše neuznala a zaslala jej advokátní komoře v Praze, jejímuž rozhodnutí se obě strany podrobily. Když však advokátní komora upravila účet na 5 924 Kč 29 h, neuznala žalovaná tohoto rozhodnutí, načež žalobce podal žalobu o zaplacení části 5 424 Kč 29 h, ježto žalovaná před podáním žaloby uplatila 500 Kč. Oba nižší soudy zamítly žalobu pro tentokráte proto, že žalobce za sporného řízení neroztřídil předložený společný účet dle položek, které se vztahují na zastupování žalované a dle položek, které se vztahují na zastupování jejího syna Josefa H-a, majíce za to, že žalobkyně k placení těchto druhých položek povinna není a co do těchto položek neuznala svůj platební závazek ani dle svého chování a jednání, jež žalobce jakožto konkludentní uznání závazku uplatnil a uvádějíce dále, že nález advokátní komory, jíž se obě strany podrobily, nezavazuje ani strany a nevíže ani soud, a že tudíž žalované nadále vyhraženo zůstává, dovolati se výroku soudního. Nejvyšší soud nesdílí tento v rozhodnutí nižších soudů projevený názor a pokládá v té příčině žalobcovo dovolání za oprávněné z uplatněného dovolacího důvodu §u 503 čís. 4 c. ř. s. Nejvyšší soud má především za to, že v tom, jak se žalovaná dříve i později až do zahájení sporu k palmárním požadavkům žalobce chovala, dlužno právem shledávati takové, byť i ne výslovné vnější projevy vůle, že při výkladu jich dle zvyklosti a obyčejů poctivého právního styku nemohou ponechávati pochybností o tom, že žalovaná tím vůči žalobci uznávala svůj závazek k placení účtů těch bez rozdílu, týkaly-li se položky účtové jí čí jejího syna (§ 863 obč. zák.). Jde o právní zastoupení, trvavší po dobu několika let, a o zastoupení v různých právních záležitostech po většině spolu souvisejících, jež týkají se jednak žalované, jednak jejího syna, jednak záležitostí oběma společných. Zástupčí úkony jsou žalobcem účtovány společně bez třídění, které z těchto stran se týkají. Nezáleží tak na tom, koho se jednotlivé zástupčí úkony týkají, nýbrž na tom, kdo dal příkaz k tomuto zastupování, a není pochybnosti, že by žalobkyně byla k placení zástupčích úkonů pro syna povinna, kdyby je výslovně nebo chováním, na to nepochybně poukazujícím byla objednala, v kterémžto směru věc v nižších stolicích ovšem blíže probrána nebyla. Ale ani ohledně posledního účtu nečinila žalovaná vůči žalobci námitek, které nyní uplatňuje, totiž že není povinna platiti položky účtu, vztahující se na syna, a nežádala zejména, aby účet ten byl roztříděn dle toho hlediska. Opírala se jen o výši toho účtu a žádala za jeho úpravu u advokátní komory, jejímuž nálezu, jak ze spisů této prokázáno jest, se podrobila, aniž z těchto spisů vysvítá, že by byla vůči advokátní komoře vytkla stanovisko, nyní zastávané, že účet ten platiti míní a povinna jest jen potud, pokud jde o položky, vztahující se na její vlastní záležitost. Činí-li kdo takové prohlášení vůči veřejnému úřadu, jenž rozhodováním takových záležitostí jest pověřen, dlužno se právem domnívati, že tak činí, jsa si plně vědom dosahu takového kroku. Účet byl advokátní komorou upraven, žalovaná o tom zpravena a dle zjištění nižších soudů žádala žalobce o slevu, nabízejíc mu na účet, upravený na 5 924 Kč 29 h, částku 5 000 Kč, z čehož důvodně usuzovati lze, že tím projevila úmysl platiti celý účet s touto žádanou slevou. Kromě toho obrátila se na advokátní komoru podáním, jímž se domáhá opětného přezkoumání účtu, vytýkajíc mu jedině přílišnou výši a žádajíc, aby advokátní komora působila u žalobce na slevu toho účtu s podotknutím, že »ráda zaplatí čas i hájení Dra L-а, ale v ceně přiměřené a reelní.« Z toho je patrno, že žalované šlo jedině o výši tohoto účtu, že však až dosud nikdy ani nenaznačila, že má proti účtu námitky i z toho důvodu, že jsou v něm počítány položky, jejího syna se týkající. Sahá-li tedy žalovaná teprve nyní ve sporu, když jí byla žádaná sleva odepřena, k této námitce, že není povinna, z tohoto s jejím vědomím a bez jejího odporu jednotně a společně na její účet vedeného zastupování platiti položky, vztahující se na jejího syna, dlužno právem za to míti, že námitku tu nečiní k poctivé obraně svého práva, nýbrž jedině proto, aby žalobci stížila uskutečnění jeho nároku. Dle toho má nejvyšší soud za to, že v tomto jednání spatřovati jest konkludentní uznání platebního závazku žalovanou vůči žalobci bez rozdílu, o čí položky jde. Nejvyšší soud nesouhlasí také s názorem nižších soudů o nezávaznosti nálezu advokátní komory, a soudí naopak, že tím, že se strany podrobily jejímu rozhodnutí, jsou na tento nález vázány, pokud smlouvu tuto souhlasně nerozvázaly nebo pořadem práva nedocílily výroku o neplatnosti této úmluvy (§§ 1391 obč. zák. a § 577 c. ř. s.).
Citace:
č. 4232. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 383-385.