NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16669.

Schovatel ustanovený exekučním soudem (§ 259, odst. 3, ex. ř.) má přímý nárok na náhradu vynaložených nákladů na uschované věci jen proti vymáhajícímu věřiteli, nikoliv i proti vlastníku zabavených věcí. Je-li vlastnicí dotčených věcí třetí osoba na exekučním řízeni nezúčastněná, nemůže se na ní schovatel domáhati náhrady uvedených nákladů ani jako nezmocněný jednatel (§ 1035—1037 obč. zák.), ani podle §§ 1041 a 1042 obč. zák. Nelze tu užiti ani obdobou předpisů §§ 331, 332, 336 obč. zák.
Jakmile byl schovatel po zrušeni exekuce exekučním soudem uvědoměn o skončení schovacího poměru a o odměně za svou činnost, vykonávanou jen pro účely exekuce, není oprávněn zadržovati uschované věci, nýbrž jest povinen je vrátiti. Neučiní-li tak, nepřísluší mu ani nárok na náladu nákladů na zadržované věci, vzniklé mu svémocným zadržováním.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1938, Rv II 820/36.)
Žalobkyně byla v exekuční věcí vymáhajícího věřitele nezl. Karla W. proti povinné Marii S. ustanovena exekučním soudem schovatelkou zabavených dvou krav a jednoho telete (jalovice) a vzala ona dobytčata dne 31. července 1935 do úschovy. Jako schovatelce byla žalobkyni po zrušení exekuce dne 17. října 1935 přisouzena proti vymáhajícímu věřiteli pravoplatným usnesením exekučního soudu ze dne 27. října 1935 částka 265 Kč. Při vedení exekuce vedené žalobkyni k vymožení uvedené částky vyšlo najevo, že vlastníci dotčených dobytčat byla žalovaná. Tvrdíc, že vynaložila na krmení a opatrování oněch dobytčat částku 1375 Kč, domáhá se žalobkyně na žalované zaplacení uvedené částky s příslušenstvím. Soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud uznal jej po právu. Důvody: Názor prvého soudu, že žalobkyně není oprávněna požadovati na žalované zaplacení nákladu z důvodu uschovací smlouvy, je správný, úschova zabavených předmětů se děje v zájmu vymáhajícího věřitele. Proto stanoví také § 259 ex. ř., že úschova je prováděna na návrh vymáhajícího věřitele a na jeho nebezpečí. Převzetím zabavených předmětů do úschovy vzniká právní poměr jen mezi schovatelem a vymáhajícím věřitelem, k jehož návrhu bylo povoleno a provedeno uschování zabavených věcí. Tento právní poměr jest povahy soukromoprávní a řídí se podle pravidel schovací smlouvy. Schovatel není orgánem soudu, nýbrž obstarává záležitosti vymáhajícího věřitele, které také podle zákona ručí prozatím za výlohy schování. Žalovaná nebyla vymáhající věřitelkou, proto mezi žalobkyni a žalovanou nevznikl právní poměr jako mezi schovatelem a vymáhajícím věřitelem. Právem proto zastává prvý soud stanovisko, že nelze v souzeném případě užiti ustanovení občanského zákona o schovací smlouvě. Je pravda, že žalobkyni přísluší nárok žádati podle § 259 ex. ř. náhradu nákladů souvisících s uschováním, opatrováním a krmením dobytka na vymáhajícím věřiteli, Nedošla-li žalobkyně uspokojení od vymáhajícího věřitele, nelze jí brániti, aby se nedomáhala náhrady na vlastnáci dobytčat z důvodu obohacení (versionis in rem). V té příčině přece není mezi stranami sporu O tom, že žalobkyně převzala na příkaz soudu do úschovy dobytčata, jež patřila do vlastnictví žalované, a že tato dobytčata krmila na svůj vlastní náklad, a jest samozřejmé, že krmení nutno pokládati za nutný a užitečný výdaj, který se stal ve prospěch vlastnice těchto dobytčat, avšak ten hradí ony náklady podle jasného znění zákona jen prozatím. Činila tedy žalobkyně náklad na dobytek, jejž by byla jinak musila hraditi žalovaná sám jako vlastnice dobytka. Jde tedy v souzeném sporu o náhradu výloh, jež žalobkyně takto vynaložila ve prospěch žalované. Tento nárok žalobkyně je nutno posuzovati podle ustanovení §§ 331, 332 a 336 obč. zák., podle nichž může poctivý držitel žádati náhradu nutného a užitečného nákladu, pokud jeho účinky ještě trvají, a nepoctivému držiteli pak přísluší stejně jako jednateli bez příkazu nárok na náhradu nákladu nutného a účelného, a to při užitečném nákladu přísluší mu náhrada potud, pokud se jeví náklad ten býti vynaložen k jasnému a převážnému užitku osoby druhé, totiž vlastníka (§§ 1037, 1038 obč. zák., rozh. býv. nejv. soudu vídeňského ze dne 26. října 1915, R VI 132/16, otištěné pod č. 49 v Gellerově Zentralblatt für die jurist. Praxis 1916). Je proto přiznati odvolatelce oprávnění, pokud opírá zažalovaný nárok o versio in rem resp. o obohacení, poněvadž z těchto důvodů žalobní nárok jest skutečně po právu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Žalobkyně požaduje na žalované náhradu za krmení a opatrování dvou krav a jednoho telete (jalovice). Avšak uvedené kusy dobytka 'byly žalobkyni odevzdány soudním výkonným orgánem v úschovu při exekuci E 1055/33 okresního soudu v M., při které nebyla žalobkyně stranou zúčastněnou. Podle § 259, odst. 3, ex. ř. se úschova provádí odevzdáním předmětu schovateli, zřízenému exekučním soudem na nebezpečí vymáhajícího věřitele (§ 968 obč. zák.). Soudem určený schovatel vyvíjí svoji schovatelskou činnost v zájmu vymáhajícího věřitele i na jeho nebezpečí a vstupuje v právní poměr jen k vymáhajícímu věřiteli, který jest podle § 259, odst. 4, ex. ř. povinen prozatím hraditi ze svého náklady úschovy. Z toho plyne, že soudem ustanovený schovatel má přímý nárok na náhradu svých výloh jen vůči vymáhajícímu věřiteli, nikoliv proti vlastníku zabavené věci. Nemá tedy žalobkyně proti žalované přímý nárok na náhradu vzniklých nákladů.
Nemůže však požadovati náhradu učiněných nákladů na žalované ani z toho důvodu, že za ni jako vlastníci dobytčat učinila náklad,, který by byla podle zákona musila učiniti ona sama a který jí byl jako vlastníci k prospěchu (§§ 1041, 1042 obč. zák.). Neboť vydržováním zabavených dobytčat žalobkyně jednala a činila náklad ve prospěch oněch osob, které byly v té době k vydržování povinny, a to byl podle § 259 ex. ř. vymáhající věřitel nezl. Karel W., jenž si mohl pak domoci za to náhrady na povinné, t. j. na Marii S. Ostatně si žalobkyně musila též býti vědoma, že svou funkci převzala jen pro účely exekučního řízeni, a proto ani nemohla míti při krmení a opatrování dobytčat úmysl, že tak činí proto, aby požadovala za to náhradu od někoho jiného než od vymáhajícího věřitele.
Užití §§ 1035 a 1037 obč. zák. jest mimo to vyloučeno i proto, že žalobkyně nejednala svémocně a bez příkazu, nýbrž na základě soudního zmocnění, a z téhož důvodu nelze užiti na souzený případ ani obdobně předpisů §§ 331, 332, 336 obč. zák.
Není správný žalobkynin názor, že jí podle § 471 obč. zák. přísluší zadržovací právo k teleti (jalovici), které má dosud u sebe. Neboť usnesením okresního soudu ze dne 17. října 1935, č. j. E 1055/35-8, byla zrušena exekuce stran oné jalovice, a byly poté usnesením exekučního soudu ze dne 27. října 1935, č. j. E 1055/35-19, stanoveny útraty za úschovné za obě krávy a jednu jalovici za celou dobu uschovací; o tom byl uvědoměn i vymáhající věřitel i žalobkyně Františka H. a usnesení to se stalo pravoplatným. Věděla tedy žalobkyně o skončení poměru uschovacího i o odměně za svou činnost — vykonanou jenom pro účely exekuční a pro strany zúčastněné na exekučním řízení — a byla povinna uposlechnouti pravoplatného příkazu soudu a vrátiti tele (jalovici). Neučinila-li tak, jednala svémocně, na»své vlastní nebezpéčí a nemůže požadovati náhradu nákladů tím jí vzešlých (§ 1440, odst. 2, obč. zák.).

Citace:

č. 16669. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 152-155.