NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4969.

Zákon ze dne 17. března 1921, čís. 121 sb. z. a n., upravující starší smlouvy o těžbě dříví. Uživatelem lesa ve smyslu §u 1 zákona jest i ten, kdo, nabyv práva obmýtního, jest oprávněn pokáceti a prodati dříví, vzrostlé na cizím pozemku. I ohledně změn ve výši jistoty jest rekurs nepřípustným.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1925, R I 236/25, R I 237/25.)
Smlouvou ze dne 26. srpna 1918 přenechali L. a V. S-ové firmě J. veškeré dříví IV. VI. třídy revíru O., a dříví z revíru E., jež jim po vyloučení Otty P-а patřilo podle obmýtní smlouvy, sjednané s Rudolfem C. Kupní cena za dříví z revíru E. činila 1 500 000 K. Uvedená společnost sloučila se fusí podle §u 96 zákona o společnostech s. o. r. s firmou A. tak, že první z nich zanikla a byla vymazána z rejstříku obchodního. Leopold a Vojtěch S-ové domáhali se zvýšení úplaty smluvené obmýtní smlouvou ze dne 26. srpna 1918 ve smyslu zákona čís. 121/21 za hospodářský rok 1921 - 1922 a to ohledně obou revírů úhrnnou částkou 500 000 Kč, na niž omezili svůj původní návrh. Soud prvé stolice usnesením ze dne 18. listopadu 1924 přiznal navrhovatelům pouze 513 Kč, usnesením pak ze dne 19. ledna 1925 snížil jistotu, uloženou původně penízem 1 200 000 Kč na 420 000 Kč. Rekursní soud usnesením ze dne 31. prosince 1924 nevyhověl ani rekursu navrhovatelů, ani odpůrkyně do usnesení prvého soudu ze dne 18. listopadu 1924, a rovněž nevyhověl usnesením ze dne 4. února 1925 rekursu navrhovatelů do usnesení prvého soudu ze dne 19. ledna 1925. Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu navrhovatelů do usnesení rekursního soudu ze dne 31. prosince 1924, usnesení to, jakož i usnesení prvého soudu ze dne 18. listopadu 1924 zrušil a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl; dovolací rekurs navrhovatelů do usnesení rekursního soudu ze dne 4. února 1925 odmítl.
Důvody:
Právnímu názoru nižších soudů, že smlouva ze dne 26. srpna 1918 jest obmýtní smlouva podle zákona čís. 121/21, nebylo odporováno, a nemá ani dovolací soud příčiny pochybovati o jeho správnosti. 1. Pokud jde o revír E., nepřiznaly nižší soudy navrhovatelům náhrady, vycházejíce z právního názoru, že Leopold a Vojtěch S-ové nejsou oprávněni, žádati zvýšení úplaty, ježto nejsou uživateli tohoto revíru. Pojem uživatele lesa ve smyslu §u 1 zákona čís. 121/21 ztotožňují nižší soudy s pojmem poživatele ve smyslu §§ 509 a 511 obč. zák. S tímto názorem nelze souhlasiti. Nejvyšší soud trvá na názoru, opětně vysloveném, že majitelem lesa ve smyslu §u 1 zákona čís. 121/21jest i ten, kdo, nejsa vlastníkem lesa, užitky z něho béře na základě jiného práva, při čemž nerozhoduje ani, zda je držitelem ve smyslu obč. zákona. Nižší soudy, omezujíce pojem uživatele na případy §§ 509 a násl. obč. zák., vykládají jej příliš úzce. Uživatelem lesa jest i ten, kdo, nabyv práva obmýtního, jest oprávněn pokáceti a prodati dříví vzrostlé na lesním pozemku, neboť ve výkonu tohoto oprávnění, jež jinak přísluší jen vlastníkovi, spočívá užívání lesa ve smyslu zákona čís. 121/21. Nižší soudy vykládají nesprávně důvodovou zprávu k zákonu, což je patrno z toho, že důsledkem jich právního názoru nemělo by se dostati zvýšení úplaty vlastníkovi lesa, povinnému zalesniti a chrániti pozemky lesní, a naopak má se dostati bez ohledu na zákon poslednímu oprávněnému i zisku, vyplývajícího z poklesu hodnoty peněz na úkor vlastníka. Svým právním názorem přicházejí nižší soudy k pravému opaku toho, co ve skutečnosti zákonodárce zamýšlel zákonem. Nezáleží na tom, že navrhovatelé Leopold a Vojtěch S-ové nepřevzali sami povinností, zalesniti revír E. o jeho vykácení, ježto povinnost tu má vlastník, jenž jiní přenechal těžbu dříví, a může proto požadovati od nich k tomu cíl zvýšení úplaty. Důsledkem toho přísluší totéž právo jmenovaným jakožto uživatelům lesa ve smyslu zákona čís. 121/21 a obmýtní smlouvy ze dne 28. dubna 1918. Účelem zákona čís. 121/21 byla ochrana lesního hospodářství, jež vyžadovala možnost úpravy starších dlouhodobých smluv o prodeji dříví v lesích. Zákonodárce sledoval účel, vyslovený v Opatření stálého výboru ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n., jak je vytčeno v důvodové zprávě. To vyplývá ze zákona samotna, ač to nebylo v něm výslovně řečeno. Ze souběžné věci Rudolfa C-a proti Leopoldu a Vojtěchu S-ovym a Ottu P ovi, vyplyvá, že uznán byl nárok prvního z nich proti ostatním jmenovaným na zvýšení úplaty za dříví z téhož revíru pro hospodářsky rok 1920—1921, což důsledkem §u 8 zákona platí i pro další hospodářské roky. Není proto závady, by nárok ten nebyl přiznán i navrhovatelům Leopoldu a Vojtěchu S ovi vůči jich nabyvateli obmýtního práva. Opačný náhled nižších soudu odporuje zřejmé zakonu, čímž dán je podle §u 16 pat. o nesp. říz. důvod k dovolacímu rekursu. Důsledkem toho bude nutno stanovití zvýšeni úplaty té podle §u 7 zákona. Rekursni soud pokládá právem za nepřípustný ve smyslu §u 6 zákon čís 121/21 rekurs do usnesení, jímž soud prvé stolice stanovil jistotu ve smyslu téhož §u. Neboť, určil-li soud s konečnou platností jistotu podle volného uvážení, platí to i o dalších změnách teto jistoty, ať jde o její zvýšení nebo sníženi. Neměl ovšem rekursní soud zabývati se rekursem i po stránce hmotného práva, a měl jej důsledkem správného svého názoru odmítnouti. Totéž platí i o dovolacím rekursu, neboť nejvyšší soud není s to vzhledem k §u 6 zákona zabývati se tímto rekursem.

Citace:

č. 4969. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 813-815.