Čís. 1344.

Pojem trestné pomoci (§ 5 tr. zák.) nevyžaduje ani předchozí úmluvy s přímým pachatelem, ani zištného úmyslu pomocníkova. Jde-li při trestném činu o ujednávání smlouvy a zákonem jest stanoven trest pouze na činnost jedné ze smluvních stran, lze činnost třetí osoby, která mezi smluvními stranami sprostředkuje, podřaditi pojmu trestné pomoci jen tehdy, раk-li napomáhá osobě, jejíž činnost jest dle zákona trestnou.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1923, Kr I 1366/22).
Nejvyyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 31. října 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 5 tr. zák. a §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně zmatku čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Nelze jí sice přisvědčiti, pokud namítá, že stěžovatelova činnost nebyla s pachatelem smluvena a nebyla ziskuchtivá. Neboť pojem trestné pomoci nevyžaduje ani předchozí úmluvy s přímým pachatelem, ani zištného úmyslu pomocníkova. Stačí, že pomocník napomáhá úmyslně trestnému jednání jiné osoby, byť se k tomu rozhodl bez úmluvy s pachatelem a byť tak činil z pohnutek jiných, než pro vlastní zisk.
Tvrdí-li stížnost dále, že činnost stěžovatelova nebyla úmyslnou, popírá tím opačné zjištění nalézacího soudu, ač je stížnosti při provádění hmotněprávního zmatku vycházeti ze skutkových zjištění nalézacího soudu. Avšak stížnost dovozuje dále, že stěžovatel nepomáhal spoluobžalovanému M-ovi, nýbrž jak z výpovědí svědků na jevo jde, jen kupitelům mouky a obilí při všeobecné nouzi o tyto předměty nutné potřeby. Tyto výhody poukazují zřetelně k výtce, že nalézací soud opomíjí v předpokladech výroku o úmyslu stěžovatelově výpovědi svědků Rosalie P-ové, Františka Č-a, Vojtěcha Z-a a Františka H-a, pokud seznali, že požádali stěžovatele, by jim opatřil pšenici (mouku), že je stěžovatel k této jejich žádosti — částečně po zdráhání — dovedl k M-ovi a že peníze tamtéž svědky mu odevzdané ihned odevzdal M-ovi. Výtka, uplatňující věcně zmatek č. 5 §u 281 tr. ř., jest oprávněna. Rozhodovací důvody prvé stolice zjišťují, že M. prodal prostřednictvím stěžovatele svědkům shora jmenovaným v rozsudku uvedená množství pšenice a mouky, že st-l neměl ani od M-а, ani od osob, jímž sprostředkoval, žádné odměny, a že stěžovatel přes vědomí o zřejmé přemrštenosti cen a o využitkování mimořádných poměrů prodej sprostředkoval. Závěrem nalézacího soudu z těchto zjištění jest věta rozsudkového výroku, že stěžovatel úmyslně napomáhal k vykonání zlého skutku M-ova. Rozhodovací důvody neuvádějí však úvahy, z nichž soud dospěl k tomuto závěru, a opomíjejí zejména zmíněná udání svědků, ač tato mohou vésti k závěru opačnému. Tato neúplnost dotýká se skutečnosti rozhodující.
Trestnou pomocí dle §u 5 tr. zák. jest úmyslné podporování trestného jednání druhé osoby jiným způsobem než spolučinností při samotném uskutečňování protizákonného účinku. Jde-li tedy při trestném činu o ujednávání smlouvy a je-li zákonem stanoven trest jed na činnost jedné ze smlouvajících stran, kdežto, činnost druhé smluvní strany je trestním zákonem nedotčena, lze činnost třetí osoby, která mezi smluvními stranami sprostředkuje, podřaditi pojmu trestné pomoci jen tehdy, pakliže vůle a činnost sprostředkovatele směřují k tomu, by ona smluvní strana, jejíž jednání prohlašuje zákon trestným, dospěla k účinku, k němuž bezprávný úmysl této strany se nese. Obsahem smluv stěžovatelem P. sprostředkovaných byl prodej předmětů potřeby Karlem M-em jmenovaným svědkům pro vlastní jejich potřebu za ceny zřejmě přemrštěné. Trestným činem byla při těchto smlouvách jedině činnost prodatele M-а, totiž požadování (přijímání) přemrštěných cen. Činnost svědků, totiž placení zřejmě přemrštěných cen za účelem nabývání předmětů potřeby pro vlastní potřebu, bylo jednáním s hlediska trestního zákona bezvýznamným. Nesly-li se úmysl a činnost stěžovatele k tomu, by napomáhal svědkům při nabývání věcí, kterých při bezprávném směru vůle M-ovy jinak než za ceny zřejmě přemrštěné nabýti nemohli, podporoval stěžovatel svou činností úmyslně jen beztrestné jednání svědků a nebylo by proto lze ve sprostředkovatelské činnosti jeho shledati trestnou pomoc po rozumu §u 5 tr. zák. Pojem trestné pomoci byl by tudíž sprostředkovatelskou činností stěžovatelovou naplněn jen, pakliže podporoval bezprávné jednání Karla M-а, t. j. jestliže úmysl a činnost stěžovatele směřovaly k tomu, aby M. přemrštěný požadavek cenový vůči svědkům uplatnil a ve skutek uvedl. Pro závěr, k čemu se nesl úmysl stěžovatelův, mají shora zmíněné nalézacím soudem opomenuté výpovědi svědků značný význam. Neboť mohou nasvědčovati tomu, že úmysl a činnost stěžovatele směřovaly výhradně k tomu, by svědci opatřili si pšenici (mouku) pro vlastní potřebu, a že stěžovatel uvolil se v činy, podporující a uskutečňující bezprávnou, trestnímu zákona se příčící vůli M-ovou — zejména ve sdělení cen M-em požadovaných svědkům a v přijímání jich od svědků — jen proto, že jinak nemohl napomáhati svědkům při nabývání s hlediska §u 7 zákona o válečné lichvě bezzávadném.

Citace:

č. 1344. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 476-478.