NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 5031.

Správce pozůstalosti jest oprávněn podati žalobu na vyklizení nemovitosti, náležející (částečně) do pozůstalosti, aniž by k tomu potřeboval svolení pozůstalostního soudu.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n.).
Dobrodiní §u 6 (2) zák. nepožívá ten, v jehož prospěch se vzdal dědic dědictví.
(Rozh. ze dne 12. května 1925, Rv I 634/25.)
V domě, náležejícím spoluvlastnicky Josefu G-ovi a pozůstalosti po Eleonoře G-ové obývala byt Ružena W-ová, s níž spolubydlela vnučka její Justina H-ová se svým manželem Františkem H-em. K dědictví po Růženě W-ové přihlásila se matka Justiny H-ové, Kamila B-ová, vzdala se však dědictví ve prospěch Justiny H-ové. Žalobě Josefa G-а a pozůstalosti po Eleonoře G-ové proti Františku a Justině H-ovým o vyklizení bytu bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Pokud se týče formální výtky, že spolužalující pozůstalost Eleonory G-ové nepředložila soudního zmocnění k vedení sporu, sdílí odvolací soud právní názor soudu stolice prvé, že netřeba takového zmocnění dle §u 6 c. ř. s., poněvadž jde o úkon obyčejné správy, k níž spolumajitel domu a manžel, jemuž byla, jak nesporno, dle §u 810 obč. zák. svěřena správa pozůstalosti, jest po zákonu oprávněn (§ 145 nesp. říz. a §§ 233, 1238, 1190 obč. zák.), zejména, když podání žaloby v záležitosti řádné správy domu není uvedeno mezi úkony, k nimž požaduje zákon v §u 145 nesp. říz. zmocnění soudu a předpis §u 129 poslední věta nesp. říz. jako výjimečný nelze obdobně rozšiřovati. Ostatně žalující strana dodatečně a nadbytečně předložila od soudu pozůstalostního zmocnění ke sporu, pokud se týče dodatečné schválení zahájeného již sporu, čímž domnělá vada řízení, i kdyby tu byla, byla by dle §§ 6 a 7 c. ř. s. napravena. Věcně odvolání neobstojí. Směrodatným pro řešení sporu jest předpis §u 6 zákona o ochraně nájemníků, dle něhož (prvého odstavce) po smrti nájemníkově vstupují v nájemní smlouvu jeho dědici, kteří, nemajíce vlastního bytu, bydlili v jeho bytě v době jeho smrti. Sejde tudíž jedině na tom, zda spolužalovaná Justina H-ová jest dědička Růženy W-ové. Soudce prvý usuzuje, že dědičkou není, a to právem. Poněvadž tu není posledního pořízení, přichází v úvahu jedině delace ze zákona a tu se zřetelem k obsahu spisů pozůstalostních nelze o tom pochybovati, že Justinu H-ovou nelze pokládati za dědičku se zřetelem na předpis poslední věty §u 732 obč. zák., že vnučka za života své matky nemá práva dědického. K dědictví se přihlásila matka žalované Kamila B-ová, jejíž přihláška byla na soud přijata a na věci ničeho nemění, vzdala-li se B-ová potom dědictví ve prospěch své dcery. Předpis §u 6 nelze extensivně vykládati a proto právem prvý soudce uznal, že nemůže žalovaná strana předpis tento na sebe vztahovati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud neposoudil spornou věc po právní stránce nesprávně, uznav, že žalující spolumajitel domu a manžel, jemuž byla podle §u 810 obč. zák. a §u 145 nesp. říz. svěřena správa pozůstalosti, již tím byl oprávněn ku podání této, řádné správy domu se týkající žaloby, k čemuž nebylo potřebí zmocnění pozůstalostního soudu. Správce pozůstalosti jest podle §u 145 nesp. říz. oprávněn, obstarati věci řádné správy, pokud běží o opatření z hranic řádné správy nevybočující, a pokud nejsou opatření ta větší důležitosti. Této povahy tato věc nemá. Proto je bez významu další otázka, zda dodatečné svolení ku provedení sporu a schválení již zahájené rozepře pozůstalostním soudem není opožděným, když k němu došlo až v odvolacím řízení. Ani jinak nemůže podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací docíliti vůči zamítavému rozsudku odvolacího soudu úspěchu. Žalovaní bránili se proti žalobnímu nároku poukazem ku předpisu §u 6 (1) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n., podle kterého po nájemníkově smrti vstupují v nájemní smlouvu jeho dědicové, kteří, nemajíce vlastního bytu, bydleli v jeho bytě v době jeho smrti. Podle zjištění odvolacího soudu byla sice Růžena W-ová nájemnicí, nikoli uživatelkou sporného bytu, jak tvrdili žalobci, žalovaní sice s ní bydlili, ale nebylo zjištěno, že by žalovaní byli dědici zemřelé nájemnice. Jest jenom posouditi, zda, když se dědička Růženy W-ové, matka spolužalované Justiny H-ové, vzdala dědictví ve prospěch této, lze považovati aspoň Justinu H-ovou za dědičku po rozumu §u 6 (1) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. Není ani po této stránce podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Zřeknutí se dědického nároku ve prospěch nějaké osoby není rovno dědickému nápadu, nýbrž jest darováním, a proto se ani tímto zřeknutím oprávněné dědičky nestala Justina H-ová dědičkou nájemkyně. Užívají-li žalovaní sporného bytu po Růženě W-ové, ačkoli se žalující stranou neuzavřeli ani nájemní ani jinaké, k tomu je opravňující smlouvy, je zřejmo, že jde o bezdůvodné užívání sporného bytu. Proto nižší stolice právem vyhověly žalobnímu žádání.

Citace:

č. 5031. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 907-908.