Čís. 12077.
Předpisu, podle něhož mříže, uzavírající světelné šachty sklepních oken, musí býti udržovány v dobrém stavu, by bylo lze vždy a bez veškerého nebezpečenství na ně vstoupiti, nebylo vyhověno, byla-li vadná mříž, zasazená do veřejného chodníku na frekventovaném místě, zajištěna prknem přečnívajícím úroveň chodníku.
Za úraz, k němuž došlo tím, že chodec narazil na prkno a upadl, ručí pachtýř a správce domu, k němuž vadná mříž patří, nikoliv i majitel domu podle § 1319 obč. zák.
Poškozený svůj úraz spoluzavinil, šel-li rychle a díval-li se ve svém směru přímo před sebe.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1932, Rv I 1794/31.)
Žalobce narazil jda po chodníku v Mariánských Lázních na prkno, jímž byla přikryta vadná mříž, upadl a poranil se. Dům, před nímž se úraz stal, náležel tepelskému klášteru, pachtýřem a zároveň správcem domu byl Jan H. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud vyhověl odvolání žalobcovu potud, že uznal žalobní nárok co do důvodu z polovice po právu proti Janu H-ovi.
Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolání žalovaného Jana H-a, ani dovolání žalobce.
Důvody:
K dovolání žalovaného, Jana H-a. Podle zjištění soudu prvé stolice, jež odvolací soud převzal, stal se úraz tím, že žalobce narazil při chůzi na prkno, kterým byla vadná mříž přikryta, při tom upadl a zranil se. Podle dalších zjištění bylo prkno nahnilé, dalo se snadno posunouti a přečnívalo přes úroveň chodníku. Dovolatel snaží se dovoditi, že jiné zajištění nebylo možné, poněvadž by bylo bývalo ještě nebezpečnějším vložiti do orámování prkno tlouštky mříže, které by sice přes úroveň chodníku nepřečnívalo, které by však bylo zase tak slabé, že by hrozilo nebezpečí, že se pod tíhou chodce proboří. Dovolateli nelze dáti za pravdu. Jest uvážiti, že mříž byla zasazena do veřejného chodníku před hotelem na místě frekventovaném v Mar. Lázních a že kryla světelnou šachtu. Dovolatel ani neodporuje názoru odvolacího soudu, že povinnost vyslovená v § 52 policejního řádu pro Mar. Lázně, podle něhož mříže, uzavírající světelné šachty sklepních oken, musí býti udrženy vždy v dobrém stavů, by bylo lze vždý a bez veškerého nebezpečenství na ně vstoupiti, stíhala jeho jako pachtýře hostince a správce domu. Zajištění vadné mříže prknem přečnívajícím úroveň chodníku nelze, hledíc k místním poměrům, považovati za dostatečné a bezpečné. Na žalovaném bylo, by volil jiný zajišťovací způsob a postaral se o náhradní zakrytí, a to takové, by nehrozilo z něho nebezpečí. Neprávem proto postrádá dovolatel příčinnou souvislost mezi svým jednáním, pokud se týče opomenutím a škodnou událostí. Žalovaný neměl přenechati volbu krytu volnému uvážení číšníka, nýbrž měl se přesvědčiti, zda kryt jest takový, by zabránil možnému poškození, a ručí proto, neučiniv tak, za úraz, neboť ke škodné události dal svým zaviněním podnět (§ 1297 obč. zák.). Za tohoto stavu věci netřeba se ani zabývati s dalším důvodem ručení, jejž spatřuje odvolací soud v tom, že se žalovaný nepostaral o to, by doba provisorního zajištění byla zkrácena, a že, kdyby byl včas dopravil mříž k zámečníkovi k opravě, byla by mříž v den úrazu již opravena a nebylo by ke škodné události vůbec došlo.
K žalobcovu dovolání: Tomuto dovolání, opřenému o dovolací důvod podle čís. 4 § 503 c. ř. s., nelze rovněž přiznati úspěch. Odvolací soud právem použil na souzený případ ustanovení § 1304 obč. zák. o dělené vině, neboť v předpisu tomto došel rozřešení případ, kde je zároveň škodou vinen i poškozený, jenž ponese škodu se škůdcem podle míry viny, a nebylo-li by lze míry určiti, rovným dílem. Zbývá jen řešiti otázku, zda a do jaké míry žalobce škodnou událost spoluzavinil. Tu pak jest vycházeti ze zjištění soudů nižších stolic. Zjištěno bylo, že žalobce šel tehdy rychle a díval se ve svém směru přímo před sebe, a nepochybil proto odvolací soud, vysloviv, že žalobce při chůzi nedbal nutné opatrnosti, která se od každého rozumného člověka může požadovati (§ 1297 obč. zák.), neboť při náležité opatrnosti a pozornosti nemusil na prkno naraziti a mohl se onomu místu vyhnouti. Poměr zavinění určil odvolací soud správně a dovolací soud s rozdělením viny na polovici souhlasí. Pokud jde o druhého žalovaného, klášter premonstrátů v Teplé, neposoudil odvolací soud, zamítnuv žalobu, věc po právní stránce nesprávně. Nejvyšší soud vyslovil sice v rozhodnutí čís. 694 sb. n. s., že poklop uzavírající sklepní otvor do ulice, jest dílem na pozemku zřízeným po rozumu § 1319 obč. zák. Tam však šlo o případ, že žalobce, kráčeje po chodníku podél domu žalované, vstoupil na poklop, uzavírající otvor do sklepa, deska poklopu povolila, a žalobce, sřítiv sé do hlubiný, utrpěl úraz. V případě tom byly dány všechny podmínky pro použití § 1319 obč. zák., i ta podmínka, že žalobce utrpěl úraz sřícením se části díla. Tomu však není tak v souzeném případě, kde podle zjištění žalobce narazil na prkno, jímž byla vadná mříž přikryta, při tom upadl a se zranil. Nepřichází tu proto v úvahu ručení žalovaného kláštera podle § 1319 obč. zák., a nedopadají proto na souzený případ rozhodnutí čís. 3315 a 5101 sb. n. s., jichž se dovolatel dovolává a které jednají o ručení podle § 1319 obč. zák. Není sporu o tom, že žalovaný klášter přenesl správu domu na pachtýře hostince v témže domě, na žalovaného Jana H-a. Žalovaný klášter jako právnická osoba ručil by za zavinění pachtýře hostince a správce domu jen, kdyby bylo prokázáno, že H. byl osobou nezdatnou. Odvolací soud však to vyloučil a dovolatel v dovolání tomu neodporuje.