NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12353.

Záznam zástavního práva, který nebyl vymožen, nýbrž byl povolen podle žádosti prenotanta na základě dlužního úpisu, na němž nebyl podpis dlužníka soudem nebo notářem ověřen, nemusí podle § 41 písm. c) knih. zák. býti spraven sporem. V takovém případě nepřichází ustanovení § 228 ex. ř. vůbec v úvahu.
(Rozh. ze dne 10. února 1933, R II 20/33.)
Při roku dne 6. května 1932, při němž bylo rozvrženo nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost, byl podán odpor proti přikázání pohledávky Františka K-a, zaznamenané v pozemkové knize, ježto nebyl záznam spraven. Soud prvé stolice přihlížel částečně k pohledávce Františka K-a. Rekursní soud k jeho pohledávce vůbec nepřihlížel. Důvody: Při rozvrhu rozdělované podstaty přihlížel soud prvé stolice k zaznamenané pohledávce Františka K-a 9500 Kč s přísl. z dlužního úpisu ze dne 12. března 1931. Na náhradu této pohledávky, kterou vypočetl soud prvé stolice celkem na 11319 Kč 05 h, přikázal jednak hotovost 1582 Kč 16 h, jednak náhradní nárok. Stalo se tak neprávem. V době, kdy byl povolen záznam zástavního práva pro pohledávku Františka K-a — stalo se tak usnesením ze dne 17. března 1931, — nebyl podpis prenotatů Josefa 0-a a Ludmily 0-ové soudně ani notářsky na dlužním úpise ověřen. Záznam práva zástavního byl však, nehledíc k tomuto nedostatku, pro nějž by nebyl mohl vklad práva zástavního býti povolen, ani kdyby bylo o něj tehdy žádáno, povolen proto, že František K. žádal jen o záznam. Ke spravení záznamu byla v usnesení dána Františku K-ovi lhůta do 31. prosince 1932, avšak nebylo toho třeba, ježto záznam byl povolen a nebyl vymožen. František K. netvrdil v knihovní žádosti, že mu byl souhlas prenotatů ke vkladu zástavního práva odepřen, naopak z obsahu dlužního úpisu vysvítalo, že prenotati souhlas ke vkladu práva zástavního skutečně dali. Bylo by tedy stačilo ke spravení záznamu, aby prenotati dali svůj podpis na dlužním úpise soudně nebo notářsky ověřiti a aby pak František K. předložil knihovnímu soudu listinu schopnou ke vkladu práva zástavního (§ 41 písm. a) knih. zák.). Nemá proto určení lhůty ke spravení záznamu vůbec právního významu. Nyní nastal při rozvrhovém roku tento stav: František K. likvidoval svou zaznamenanou pohledávku 9500 Kč z dlužního úpisu ze dne 12. března 1931 a předložil soudu původní dlužní úpis, na němž podpis prenotatů ještě stále nebyl ověřen. Když byl proti tomu, by se k zaznamenané pohledávce přihlédlo, podán odpor, prohlásil právní zástupce Františka K-a, že dá podpisy ověřiti, a vyžádal si dlužní úpis zpět. Kdy došlo k opětné předloze dlužního úpisu po ověření podpisu prenotatů, není ze spisu zjevno, než tolik jest jisto, že se tak nestalo do konce rozvrhového roku, neboť ověřovací doložka má datum »12. května 1932«. Podle § 228 ex. ř. smí ke knihovním záznamům jen tenkráte býti přihlíženo, prokáže-li se nejpozději při posledním rozvrhovém roku, že řízení ke spravení záznamu jest již zahájeno, anebo neprošla-li v tomto čase ještě lhůta k jeho zahájení. Tento druhý předpoklad tu nedopadá, jak již shora podotčeno, neboť spravení nemělo se státi sporem, nýbrž jen ověřením podpisu prenotatů, takže by šlo jen o otázku, zda splněn byl první předpoklad. Otázku tuto jest zodpověděti záporně. Ověření podpisu prenotatů stalo se až dne 12. května 1932, kdežto jediný rozvrhový rok v této exekuční věci konal se již dne 6. května 1932. Z toho jest patrno, že František K. neprokázal nejpozději při posledním rozvrhovém roku, že řízení ke spravení záznamu jest již zahájeno, t. j. že knihovnímu soudu byla předložena žádost o spravení záznamu s připojením prohlášení prenotatů soudně nebo notářsky ověřeného. Za tohoto stavu věci neměl soud prvé stolice k zaznamenané pohledávce Františka K-a z dlužního úpisu ze dne 12. března 1931 přihlížeti a pochybil, když tak učinil.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Odpor proti přikázání pohledávky Františka K-a v částce 9500 Kč s přísl., zaznamenané v pozemkové knize byl podán jen z důvodu, že záznam nebyl spraven. Rekursní soud správně zdůrazňuje, že tento záznam zástavního práva nebyl vymožen (§ 36 knih. zák.), nýbrž že byl povolen podle žádosti dovolacího rekurenta na základě dlužního úpisu, na němž nebyly podpisy dlužníků soudem nebo notářem ověřeny (§§ 31 prvý odstavec a 35 knih. zák.). Nejde tedy o záznam, jejž nutno podle § 41 písm. c) knih. zák. spraviti sporem. V takovém případě však nepřichází ustanovení § 228 ex. ř. vůbec v úvahu, jak bylo vysloveno a blíže odůvodněno již v rozhodnutí uveřejněném ve sb. n. s. pod čís. 6122, a jelikož z jiného důvodu odpor nebyl podán, neměl exekuční soud zákonného podkladu (§§ 210 a 228 ex. ř.), by ke knihovně zaznamenané pohledávce nepřihlížel, aneb odpor odkázal na pořad práva. Na tom nic nemění okolnost, že knihovní soud zcela zbytečně a nemístně udělil lhůtu ke spravení záznamu, nehledíc k tomu, že se při tom ani neřídil předpisem § 42 odst. 1 knih. zák., podle něhož jest spravovací žalobu podati do 14 dnů po dní doručení výměru o záznamu. Rekursní soud proto pochybil, změniv rozvrhové usnesení v ten rozum, že se k této zaznamenané pohledávce vůbec nepřihlíží.

Citace:

Čís. 12353. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 207-209.