NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 2156.

Jde o zpronevěru (§ 183 tr. zák.), použil-li člen představenstva úvěrního ústavu pomocí t. zv. soukromého účtu bez svolení správní rady svěřených mu peněz pro své účele.
Cizí věc si »přivlastňuje«, kdo s ní bezprávně nakládá způsobem, toliko oprávněnému příslušejícím.
Skutková podstata zpronevěry nevyžaduje v subjektivním směru zvláštního úmyslu ziskuchtivého, ani úmyslu poškoditi vlastníka věci; stačí úmyslné, t. j. vědomé přivlastnění si (zadržení) svěřené věci.
Podvod jest dokonán již samým oklamáním (uvedením v omyl), třeba ještě škoda nenastala.
Pokus (podvodu) jest možný jen tam, kde se oklamání ještě nezdařilo.
S hlediska §u 197 tr. zák. není nezbytně třeba, by zamýšlená škoda skutečně vzešla; stačí, že byla možná a že ji pachatel zamýšlel.
(Rozh. ze dne 26. října 1925, Zm I 450/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 25. dubna 1925, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými, a to: Emil E. zločinem zpronevěry podle §§ů 183 a 184 tr. zák. co do částek 56100 Kč 87 h a 11741 Kč 60 h a Anna N-á zločinem podvodu podle §§u 197, 200, 201 písm. a) a 203 tr. zák.
Důvody:
I. Zmateční stížnost obžalovaného Emila E-a, nenamítajíc ničeho proti odsouzení stěžovatele pro zločiny podvodu podle §§ů 197, 199 a) a 197, 200 a 201 tr. zák., uplatňuje proti odsuzujícímu výroku pro zločin zpronevěry podle §§ů 183, 184 tr. zák. a to pouze pokud byla spáchána zadržením a přivlastněním si 56100 Kč 87 h a 11741 Kč 60 h (nikoliv také 8000 Kč) — důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Stěžovatel popírá, že jednal způsobem, odpovídajícím pojmu zpronevěry, zejména, že jednal v úmyslu, jaký předpokládá § 183 tr. zák. Má za to, že činnost jeho, zjištěnou v rozsudku, že si otevřel svémocně, bez svolení ostatních členů představenstva živnostenského a hospodářského úvěrního ústavu v J. dva účty — t. zv. soukromý a motorový, že odnímal z pokladny, jemu svěřené, bud’ hotovosti nebo dával na účtech poukazovati peníze svým věřitelům — nelze pokládati za jednání vědomě bezprávné, poněvadž prý mohl počítati s tím, že jeho svémocné disposice jměním ústavu budou schváleny ostatními členy představenstva, tím spíše, že oba účty byly zjevné a nemohly ujíti pozornosti činitelů ústavu při sestavování půlletních bilancí a při úředních revisích. Poněvadž pak na soukromém účtu byly položky nejen pasivní, nýbrž i aktivní, obsahující značné splátky na vybrané částky, nemusel, ba nemohl prý obžalovaný míti za to, že svémocné otevření a vedení účtu nebude povolanými činiteli ústavu dodatečně schváleno. Zmateční stížnost má za to, že jde pouze o svémocné poskytnutí úvěru sobě samému, nikoliv o vědomé bezprávné přivlastněni si cizích svěřených peněz, o podobný případ, jaký zjišťuje rozsudek v osvobozující části v případě, kde obžalovaný poskytl svémocně úvěr firmě P. na H., a že je rozsudek nedůsledným v tom, že v onom případě obžalovaného odsuzuje, v druhém sprošťuje (výtka rozporu právního rázu). Pokud jde o t. zv. účet motorový, na kterýž si obžalovaný vybral 11741 Kč 60 h, upotřebených k zakoupení Phönomobilu, nelze prý mluviti o zpronevěře proto, že prý obžalovaný nepoužil tohoto vozidla pro své potřeby, nýbrž pro jízdy v zájmu ústavu. Se zmateční stížností, která z největší části (pokud brojí proti skutkovému zjištění rozsudku o subjektivní vině obžalovaného a nedbá při provádění hmotněprávního zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. skutkových předpokladů rozsudku) není provedena po zákonu, nelze souhlasiti.
Trestná činnost u zločinu zpronevěry podle §u 183 tr. zák. záleží v tom, že pachatel si zadržuje nebo přivlastňuje cizí statek svěřený. Přivlastňuje si cizí věc ten, kdo s ní bezprávně nakládá (zejména proti vůli oprávněného) způsobem toliko jemu příslušejícím, na př. cizích peněz použije pro sebe. Po stránce subjektivní se nevyžaduje zvláštní úmysl ziskuchtivý, ani úmysl poškoditi vlastníka věci; stačí úmyslné, t. j. vědomé přivlastnění si nebo zadržení svěřené věci. V projednávaném případě právem shledal prvý soud objektivní skutkovou podstatu zločinu zpronevěry v jednání obžalovaného, o němž zjišťuje, že pomocí t. zv. soukromého účtu použil ze svěřených mu peněz živnostenského a hospodářského úvěrního ústavu v J. v době od 1. října 1920 do konce prosince 1922, pro své účely bez svolení (tedy proti vůli) správní rady, oprávněné penězi ústavu disponovati, na hotovosti celkem 56100 Kč 87 h a dále pomocí t. zv. motorového účtu 1. března 1922 na hotovosti dalších 11741 Kč 60 h. Že si obžalovaný přivlastnil cizí svěřené peníze úmyslně (vědomě), zjišťuje soud výslovně a odůvodňuje to úvahami, kde odmítá jako nevěrohodnou obhajobu obžalovaného, že spoléhal na to, že ve svém a matčině majetku bude míti dostatečný fond úhradní, by částky, jichž použil svémocně pro své účely, tedy zpronevěřil — ústavu zase vydal. Že obžalovaný mohl počítati s tím, že členové představenstva jeho svémocné a bezprávné nakládání s penězi ústavu dodatečně schválí, soud nezjistil. Obžalovaný ostatně ani netvrdil, že se o takové schválení pokusil a že za tím účelem vůbec něco podnikl. Okolnost, že oba účty byly činitelům banky přístupny, nemůže vyloučiti subjektivní vinu obžalovaného, kdyžtě mu bylo známo, že nemá dostatečných prostředku vlastních, by ústavu vydal peníze k vlastním účelům použité. K okolnosti, že obžalovaný na soukromý účet také splácel, rozsudek přihlíží, uznávaje ho vinným pouze zpronevěrou hotových peněz, jichž pro sebe použil a nevrátil. Úplně lichou jest námitka stížnosti, že nalézací soud posoudil dvě stejné skutkové podstaty odchylně. Jdeť o dva zcela odlišné skutkové děje. V odsuzující části se jedná o bezprávné použití svěřených peněz к vlastním účelům, v části osvobozující o svémocné poskytnutí úvěru třetí osobě bez schválení správní rady (tedy nikoliv o zpronevěru), při němž nad to přiznává soud obžalovanému, že jednal bezelstně, ne v úmyslu, by ústav poškodil. Tvrzení, že obžalovaný používal motorového vozidla, zakoupeného z peněz, vykázaných na t. zv. motorovém účtě, k účelům ústavu, nikoli pro sebe, není vzata z obsahu rozsudku (který naopak zjišťuje, že obžalovaný konal jím osobní projíždky) a nelze k němu proto přihlížeti.
II. Při ústním provedení stížnosti obžalované Anny N-é bylo s hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. namítáno, že prý tu schází pojmový znak zločinu podvodu, totiž uvedení v omyl, poněvadž prý N-á mluvila jen s Emilem E-em a nikdo nemohl býti uveden v omyl, ježto E. o celé manipulaci věděl. Stížnost není v právu. Soud prvé stolice zjistil, že N-á uvedla v omyl představenstvo živnostenského a hospodářského úvěrního ústavu v J. Toto zjištění nebylo napadeno formálněprávním důvodem zmatečnosti podle čís. 5 §u 281 tr. ř. a Nejvyšší soud jest jím vázán. Stížnost musí při uplatňování hmotněprávního důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. z tohoto zjištění vycházeti, stížnost však tohoto zjištění nedbá. E. nebyl představenstvem ústavu. To vychází na jevo z §u 14 stanov, podle něhož představenstvo se skládá z ředitele, dvou náměstků a pokladníka; to vyplývá i z ustanovení třetího odstavce §u 17 stanov, podle něhož členové představenstva vyřizují věci společenstva tím způsobem, že ke každému opatření je třeba souhlasu ředitele nebo jednoho z jeho náměstků a pokladníka. Podle stanov nemohl E. sám rozhodovati ani ve vnitřním poměru ani na venek. Že E. nemohl býti uveden v omyl, nevylučuje ještě uvedení v omyl ostatních členů představenstva, a rozsudek, jak uvedeno, obsahuje v tomto směru zjištění, že představenstvo bylo uvedeno v omyl. Další výtka stížnosti při ústním líčení, že směnku nepředložila věřitelce N-á, nýbrž E., jest bezvýznamnou, poněvadž podle rozsudkového zjištění E. a N-á jednali ve vzájemné dohodě jako spolupachatelé a jeden každý odpovídá netoliko za činnost vlastní, nýbrž za celý výsledek vědomě společného jednání. Zmateční stížnost obžalované Anny N-é, tak jak byla písemně provedena, dovolává se číselně důvodu zmatečnosti čís. 9 a) a 10, věcně provádí i zmatek čís. 5 §u 281 tr. ř. Namítá, že prý činnost obžalované (padělání směnky k podnětu vedoucího úředníka ústavu) lze posuzovati jen jako pokus podvodu, kdyžtě obžalovaná ve svém jednání dále nepokračovala, nýbrž svému otci ihned po presentaci směnky svůj čin doznala a tím jeho poškození zabránila (čís. 10 §u 281 tr. ř.); dovozuje dále, že jde o pokus nezpůsobilým prostředkem, protože prý ze směnky, jejíž padělání bylo na první pohled zjevno, takže je civilní soud mohl zjistiti bez doznání obžalované, nemohla vzejíti Václavu R-ovi žádná škoda, po případě lze prý spatřovati dobrovolné ustoupení od pokusu v tom, že obžalovaná svého otce dodatečně zpravila o pravém stavu věci. Stížnost dále popírá (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.), že obžalovaná, předloživši padělanou směnku úvěrnímu ústavu, jednala v úmyslu, poškoditi Václava R-a, poukazujíc na to, že měla v té době, jako výhradní majitelka firmy N. a H. dostatečné jmění, by mohla zaplatiti dluh ze směnky, na níž byla uvedena jako přijatelka. Vytýká, že soud ocenil okolnosti, rozhodné pro posouzení úmyslu obžalované, nesprávně, zejména také okolnost, kterou obžalovaná uvedla k své obhajobě, že nemohla dostáti svým závazkům k ústavu pro pokles marky, což prý svědčí proti zjištění rozsudku, že jednala v podvodném úmyslu, a vytýká konečně, že soud svůj výrok o subjektivní vině nesprávně odůvodňuje (čís. 5 §u 281 tr. ř.). Avšak zmateční stížnost, která z největší části není vůbec provedena po zákonu, jak bude dolíčeno, jest i v té části, kde skutečně uplatňuje věcné námitky, zcela bezdůvodnou. Přehlíží především, že podvod jest podle trestního zákona dokonán již uvedením v omyl, třeba ještě škoda nenastala. Pokus jest tedy možným jen tam, kde se oklamání ještě nezdařilo. V tomto případě jest formálně bezvadně zjištěno, že obžalovaná, padělavši dne 1. června 1922 k podnětu spoluobžalovaného Emila E-a a v dohodě s ním směnku danou v D. G. téhož dne, v níž byl její otec Václav R. podepsán jako rukojmí, tím způsobem, že směnečnou sumu přepsala ze 3000 na 30000 Kč, předložila ji živnostenskému a hospodářskému úvěrnímu ústavu v J. ku krytí svého dluhu u tohoto ústavu, který činil v dubnu 1922 kolem 30000 Kč, a uvedla představenstvo ústavu (jež již naléhalo na krytí dluhu) v omyl tím, že v něm vzbudila mínění, že směnka, znějící na 30000 Kč, poskytuje dostatečnou jistotu za její dluhy. Rovněž formálně bezvadně zjišťuje rozsudek, že obžalovaná oklamala tímto způsobem řečený úvěrní ústav v úmyslu podvodném, totiž v úmyslu, by poškodila svého otce, kterému hrozilo zaplacení celého směnečného dluhu jako směnečnému rukojmí, poněvadž obžalovaná (přijatelka směnky) neměla k tomu dostatečných prostředků. Poněvadž tedy jde o podvod dokonaný, jsou bezpředmětnými všechny vývody zmateční stížnosti, snažící se dovoditi, že pokus byl spáchán prostředkem nezpůsobilým k oklamání a že obžalovaná dobrovolně upustila od dokonání činu v období pokusu. Námitka, že zde není skutkové podstaty zločinu podvodu proto, že z jednání obžalované nemohla vzejíti nikomu škoda, neopilá se o skutkové předpoklady napadeného rozsudku, který zjišťuje, že mohl býti poškozen i ústav, kdyby byl opožděně uplatňoval postižní nárok proti Anně N-é a že by byl jistě nebo pravděpodobně odnesl škodu Václav R. jako směnečný rukojmí, kdyby byla obžalovaná svým doznáním neobjasnila pravého stavu věci. Netřeba podotýkati, že pro skutkovou podstatu podvodu není nezbytně třeba, by zamýšlená škoda skutečně vzešla; stačí, že byla možná a že ji pachatel zamýšlel.

Citace:

č. 2588. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 780-783.