Čís. 1102.

Uvažuje, zda dlužno dáti porotcům dodatkovou otázku o duševní nepříčetnosti obžalovaného, nesmí sice porotní dvůr soudní zkoumati pravdivost anebo nepravdivost okolností, duševní chorobu napovídajících, ovšem ale, zda napověděná takto duševní choroba odpovídala by vůbec stavu, naznačenému v §u 2 b) tr. zák.
(Rozh. ze dne 1. února 1923, Kr II 828/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Jana О-a do rozsudku zemského trestního jako porotního soudu v Brně ze dne 20. listopadu 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy prosté dle §§ 134, 135 čís. 4 tr. zák., — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zamítnutí návrhů na eventuální (dodatkové) otázky, nesluší posuzovati s hlediska všeobecného důvodu zmatečnosti dle §u 344 čís. 5 tr. ř., nýbrž jest je zkoumati s hlediska zvláštního důvodu zmatečnosti dle §u 344 čís. 6 tr. ř., byly-li tím porušeny předpisy §§ 319 a 320 tr. ř., stanovící podmínky, za jakých soud porotní jest povinen dáti porotcům otázky onoho druhu, neboť jen porušení této povinnosti mohlo by přijití v úvahu jako zmatek. Ani tu nelze uznati stížnost důvodnou. Povinnost soudu, dáti dodatkovou otázku ve směru §u 2 b) tr. zák., nastala by jen tehdy, kdyby byly tvrzeny (při čemž pouhé tvrzení obhájcovo, nemající podkladu ve výsledcích přelíčení, nepřichází v úvahu) anebo dle celého stavu porotního přelíčení alespoň napovězeny skutečnosti, jež by vylučovaly příčetnost obžalovaného. Že tohoto předpokladu zde nebylo, dovodil porotní soud správně v důvodech usnesení, jímž zamítl návrh na onu otázku. Pravda ovšem, že nesejde na tom, zda porotní sou i tvrzení o nepříčetnosti věří či nevěří, ježto otázka ta spadala by do oboru, vyhrazeného porotcům. Ovšem ale zkoumati jest soudu, zda duševní stav, skutečně tvrzený nebo napovězený výsledky porotního řízení, odpovídá stavu, označenému v §u 2 b) tr. zák. čili nic, a nesmí dáti otázku dodatkovou, by sám neuváděl porotce snad v omyl, když zde tohoto předpokladu nebylo. Případnému odchylnému svému přesvědčení mohou dáti porotci přes to výraz popřením otázky hlavní, jež pojímá v sobě i veškeré znaky subjektivní skutkové podstaty; odpadá toliko otázka dodatková, mající za účel, porotce zvlášť ještě na tuto stránku skutkového stavu upozorniti. Totéž platí v zásadě o dodatkové otázce ve směru nutné obrany a případného jejího překročení. Očitých svědků činu zde nebylo. Správně poukázal porotní soud v důvodech svého usnesení na vlastní udání obžalovaného, jediného živého účastníka výstupu, jež naprosto vylučuje předpoklady nutné obrany, alespoň v období, kdy úmysl, zprovoditi manželku se světa, v mysli obžalovaného úplně dozrál a jím byl uskutečněn. Bylať Jana O-ová v období tom vůbec již ke každému útoku nezpůsobilou, čehož si byl též obžalovaný úplně vědom. Tím ovšem odpadly samy sebou možné předpoklady eventuální otázky na zločin zabití. Neboť i kdyby tu byly dle vlastní výpovědi obžalovaného, byly by snad mohly přijití v počátečném období výstupu ještě v úvahu, v konečném období však, kde obžalovaný dle vlastního tvrzení žijící ještě, byť i smrtelně zraněnou svou manželku potopením její hlavy do močůvky udusil, byly dle výsledků přelíčení naprosto vyloučeny. Proto ani eventuální otázka porotním soudem dána býti nesměla.

Citace:

č. 1102. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 85-86.