NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 2

Čís. 9179.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Nárok nového nájemníka proti dřívějšímu nájemníku na vrácení úplaty za postoupení bytu promlčuje se v šesti měsících (§ 20 (3) zák.)
69* od zrušení nájemní smlouvy předešlého nájemníka, jenž se dal úplatou pohnouti k postoupení bytu.
(Rozh. ze dne 14. září 1929, Rv II 104/29.)
Žalobci domáhali se na majitelích domu a na dřívější nájemnici Anně R-ové vrácení toho, co zaplatili žalovaným při postoupení bytu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Proti spolužalované Anně R-ové jest žalobní nárok podle § 20 (3) zákona o ochr. náj. promlčen, jak správně oba nižší soudy uznaly, neboť její nájemní smlouva byla zrušena, v prosinci 1926, ale žaloba byla podána až 15. března 1928, tedy dávno po uplynutí šestiměsíční lhůty. Počítá-li zákon promlčecí lhůtu »od zrušení smlouvy nájemní«, míní tím — pokud jde o poměr mezi ustupujícím a nastupujícím nájemníkem — zrušení nájemní smlouvy předešlého nájemníka, jenž se dal úplatou pohnouti k přenechání bytu (srv. také rozh. čís. 4943 sb. n. s.). Zákon upravuje v § 20 (2) zákona o ochr. náj. tři různé případy. Pokud jde o poměr mezi pronajímatelem a nájemníkem, měl zákon patrně za účel uchrániti nájemníka nepříjemností, které by mu vznikly vedením sporu s pronajímatelem o vrácení úplaty, pokud jest nucen v jeho domě bydleti. Proto neběží lhůta promlčecí, dokud nájemní poměr trvá. Tento ohled však neplatí pro spor mezi novým a dřívějším nájemníkem o vrácení úplaty. K tomu nutno uvážiti toto: Právní řád a klidné soužití občanů vyžadují, by právní nejistota, zda bude zakázaná úplata požadována zpět, byla pokud možno brzy odstraněna. Proto zkrátil zákon pravidelnou třicetiletou promlčecí lhůtu až na šest měsíců, ale za to počítá její běh odchylkou od všeobecného předpisu § 1478 obč. zák. nikoli od doby, kdy úplata dána a kdy by mohla býti požadována zpět (actio nata), nýbrž až od doby zrušení nájemní smlouvy. Kdyby i mezi nájemníky měl počíti běh promlčecí lhůty až od zrušení smlouvy nastupujícího nájemníka, a kdyby tato nájemní smlouva trvala přes třicet roků, stále by ještě nezačal běh promlčecí lhůty proti dřívějšímu nájemníkovi, takže by se tím prodloužila i všeobecná třicetiletá promlčecí lhůta (§ 1479 obč. zák.), kterýžto důsledek nelze připustiti.

Citace:

č. 9179. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 247-248.