NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8495 —
Č. 8495.

Železniční právo: — Řízení před nss-em: * Výrok min. žel., kterým se ve smyslu § 10 lit. b) konces. zák. žel. (min. nař. č. 238/1854 ř. z.) odpírá náhrada škody, požadovaná uživatelem veřejné komunikace, státním podnikem železničním přeložené, není rozhodnutím, naříkatelným před nss-em.
(Nález ze dne 17. března 1930 č. 5684/28.)
Věc: Max P. v M. proti ministerstvu železnic o náhradu škody způsobené změnou železn. přejezdu.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Výměrem z 27. října 1927 zamítlo min. žel. z meritorních důvodů žádost st-lovu za náhradu škody, která prý byla mu způsobena přeložením a zrušením přejezdů přes trať ČSD. z L. do V. u M.
Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto výměru podané, musil si nss především zodpověděti otázku své vlastní kompetence, kterou i žal. úřad ve svém odv. spise nadhodil. — Č. 8496 —
St-1 béře v odpor nař. výměr jen, pokud byla mu odepřena náhrada škody, která byla mu podle jeho tvrzení způsobena přeložením a zrušením přejezdu přes želez. trať. Je tedy na sporu jen otázka náhrady škody ve smyslu § 10 lit. b) tak zv. železničního koncesního zákona (min. nař. z 14. září 1854 č. 238 ř. z.). Podle tohoto ustanovení zákonného jsou podnikatelstva drah povinna nahraditi všechnu škodu na veřejném i soukromém statku, která vzešla ze stavby dráhy, a učiniti taková opatření, by sousední pozemky, budovy atd. ani za stavby dráhy, ani později neutrpěly škodu, a jsou práva z takových poškození.
Podle § 1338 o. z. o. o právu na náhradu škody rozhodují stejně jako o každém jiném právu soukromém, zpravidla řádné soudy. Pořad práva mohl by býti tedy vyloučen jen normou právní, která výjimku ze zásady v § 1338 prohlášené buďsi výslovně nebo aspoň implicite stanoví. Normy takové nelze však nalézti v § 13 konc. zák. želez. Předpis ten stanoví sice, že záležitosti, jež se týkají provedení předpisů konc. zák., jsou z pořadu práva vyloučeny a patří před úřady správní. Jiná je však otázka, zdali předpis tento lze vztahovati na uplatňování nároku na náhradu škody, které je ponecháno úplně vůli poškozeného a není proto náležitostí, která přímo vyplývá z provádění ustanovení konc. zákona, kteréž ovšem podle § 13 je svěřeno úřadům správním.
Obmezivému výkladu kompetenčního předpisu cit. § 13 nasvědčuje zejména předpis § 9 c) odst. 2., podle něhož spory o náhradu i za pozemky k účelům dráhy vyvlastněné náležejí na pořad práva, neboť z předpisu tohoto sluší souditi, že sám konc. zákon želez. stojí na půdě všeobecné zásady cit. § 1338 o. z. o., která — jak potvrzuje i pozdější nejvyšší rozhodnutí z 26. června 1864 publikované výnosem min. obch. z 28. července 1864 č. 9400, — byla té doby pokládána za obecně platnou, takže konc. zákon železn. byl by se v § 13 jistě vyjádřil mnohem určitěji, kdyby byl chtěl prolomiti výjimkou tak neobvyklou zásadu o soukromoprávní povaze nároků na náhradu škody, tehdy obecně uznávanou a důsledně z ní plynoucí příslušnost řádných soudů k rozhodování ve sporech o tuto náhradu.
Vycházeje z těchto úvah, neměl nss příčiny považovati nař. výměr, jímž žal. úřad vyřídil st-lovu žádost za náhradu škody, za rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž musil v něm viděti pouhé prohlášení strany o st-lově nároku, stihatelném pořadem práva a to tím spíše, když ze znění výměru nutně nevyplývá, že žal. úřad chtěl si osobovati příslušnost k autoritativnímu rozhodnutí o st-lově nároku, kterouž judikatura soudní (srovn. Vážný 4572, 4276, 1896 civ.) důsledně připisuje řádným soudům. I bylo proto stížnost do tohoto prohlášení strany podanou podle §§ 2 a 3 a) zák. o ss odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 8495. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 524-525.