Čís. 5389.

Výživné, splatné do vyhlášení úpadku, je pohledávkou úpadkovou a vnucené vyrovnání v úpadku týká se ho bez ohledu na to, zda bylo přihlášeno k úpadku čili nic. Výživné, spadajíc do třetí třídy úpadkových věřitelů, podléhá vyrovnací srážce.
Nárok na výživné, splatné po vyhlášení úpadku, trvá potud, pokud vzhledem ku změně poměrů živitele nebyl znovu určen rozhodnutím soudním.
Žalobou dle §u 35 ex. ř. lze uplatňovati proti exekuci pro výživné dítěte jak zmenšenou platební mohoucnast živitele tak dosaženi samostatné výživy dítěte. Lhostejno, že povinnost vyživovací byla stanovena v řízení nesporném.
(Rozh. ze dne 21. října 1925, Rv I 1128/25.)
Manželský otec domáhal se žalobou podle §u 35 ex. ř. zrušení exekuce vedené proti němu jeho nezletilou dcerou ku vydobytí výživného, stanoveného v řízení nesporném. Žalobu opodstatňoval mimo jiné tím, že upadl do insolvence, vyrovnání a úpadku a že tím zanikla jeho povinnost, vyživovati žalovanou. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by řízení doplnil a znovu rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Nelze upříti oprávnění výtce, že nižší soudy neměly zřetele na námitku žalobce, že upadl do insolvence, do vyrovnání a úpadku, a že tím jeho povinnost, vyživovati žalovanou, zanikla. Ovšem žalobce neprovedl, v jaké míře úpadkovým řízením zanikla jeho povinnost vyživovací, ale odvolací soud zjišťuje z konkursních spisů, že dle platného nuceného vyrovnání jest žalobce povinen, svým věřitelům třetí třídy zaplatiti 60% jejich pohledávek. Neprávem míní odvolací soud, že úpadkem nejsou rodinné vyživovací nároky dotčeny a že ani výživné, dlužné do vyhlášení úpadku, není úpadkovou pohledávkou. To ani z §u 1 ani z §u 5 konk. řádu nelze vyvoditi, naopak výživné, splatné do vyhlášení úpadku, je úpadkovou pohledávkou, jak tomu svědčí §§ 14, 15 a 16 konk. řádu, kde se jako úpadkové pohledávky uvádějí i pohledávky výživného a to bez rozdílu z jakého důvodu. Nelze proto sdíleti názor odvolacího soudu, že řízení úpadkové a nucené vyrovnání v něm sjednané, netýkalo se po- hledávky výživného, žalované příslušejícího. Bylo-li tedy výživné splatno do vyhlášení úpadku, jest částkou, splatnou do té doby úpadkovou pohledávkou, nucené vyrovnání týká se jí pak bez ohledu na to, zda bylo výživné k úpadku přihlášeno čili nic (§ 156 konk. řádu), a ježto výživné není pohledávkou prvé nebo druhé třídy úpadkových věřitelů (§§ 51 a 52 konk. ř. a contr.), tvoří pohledávku třetí třídy úpadkové (§ 53 konk. ř.) a jest účastno vyrovnací srážky (§§ 150 a 156 konk. řádu). Pokud tedy nárok na výživné trval, byl by žalobce ohledně částek, splatných do vyhlášení úpadku, povinen, platiti toliko 60% kvótu vyrovnací. Jinak se věc však má s výživným, splatným po vyhlášení úpadku, za jeho trvání nebo po skončení úpadku. Tu ovšem ustanovuje § 5 konk. řádu, že správce podstaty za souhlasu výboru věřitelů má stanoviti, pokud výživné úpadce nebo jeho rodiny má býti kryto z podstaty. Ale tím není nijak řečeno, že by nároky na výživné, zejména nároky stanovené již exekučním titulem, pouhým vyhlášením úpadku i vůči úpadci zanikly, nebudou-li z podstaty kryty. Vždyť úpadce může míti majetek do podstaty nespadající a může býti schopen, platiti výživné i z toho, co mu za tím účelem ponecháno. Nárok na výživné, splatný po vyhlášení úpadku, trvá tedy potud, pokud vzhledem ke změně poměrů živitele nebyl znova určen rozhodnutím soudním. Vyhlášení úpadku samo o sobě na trvání a zánik práva na výživné vlivu nemá. Žalobce uplatňuje však žalobním tvrzením, že se stal insolventním, že zavedeno bylo řízení vyrovnací a že upadl v úpadek a tím pozbyl schopnosti k placení výživného, také změnu poměrů na své straně, jíž se objem povinnosti vyživovací mění a částečně zrušuje. Odvolací soud je toho názoru, že tyto okolnosti žalobce nemohl uplatniti námitkami dle §u 35 ex. ř., nýbrž že se měl domáhati nového rozhodnutí nesporného soudce o objemu a trvání povinnosti. Týž názor vyslovuje odvolací soud i ohledně námitky, že povinnost vyživovací pominula tím, že žalovaná nabyla schopnosti, sama se vyživovati. Názor odvolacího soudu však sdíleti nelze. Jak zmenšená platební mohoucnost živitele, otce, tak i dosažení způsobilosti k samostatné výživě u dítka, jsou okolnostmi, jež ruší zcela nebo z části nárok na výživné a proto lze je proti exekuci pro výživné, bylo-li již exekučním titulem stanoveno, uplatniti námitkami dle §u 35 ex. ř. Ta okolnost, že výživné bylo stanoveno v řízení nesporném, nevylučuje námitek dle §u 35 ex. ř., a naopak je dle doslovu tohoto ustanovení zákona pro námitky proti exekuci pořad nesporný vyloučen a nutno okolnosti zcela nebo z části rušící vykonatelný nárok proti exekuci uplatniti žalobou dle §u 35 ex. ř. Avšak nižší soudy se svého stanoviska neobíraly se ani tím, zda namítané dosažení způsobilosti k samostatné výživě u žalované v době od 22. listopadu 1923 do 21. listopadu 1924 nastalo ani zda změnou mohoucnosti platební pro nastalou insolvenci, vyrovnací řízení a úpadek nárok na výživné částečně nebo zcela zanikl. Proto zůstalo řízení v nižších stolicích kusým, bylo dovolání vyhověti a ježto vada týká se již řízení v první stolici, zrušiti rozsudky obou nižších soudů a naříditi, jak se stalo. Bude tedy na soudu prvé stolice, aby zjistil, pokud žalovaná v době, za niž se výživné vymáhá, nabyla způsobilosti k samostatné výživě, a pokud zanikl zcela nebo z části nárok na výživné změnou platební mohoucnosti žalobcovy a při tom ohledně splátek, splatných v době do vyhlášení úpadku, vzal zřetel i na nucené vyrovnání.

Citace:

Čís. 5389. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 521-522.