NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2174.

Náchylnost k nervositě a porucha nervová jako zjevy původu a rázu neuropatického samy o sobě neodpovídají pojmu »jiného pomatení smyslů« ve smyslu §u 2 písm. c) tr. zák.
Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Ke skutkové podstatě přečinu §u 16 čís. 1 zákona se nevyžaduje, by úmysl pachatelův směřoval k docílení nějakého dalšího účinku, než který vyplývá ze samotné zákonné definice (na př. k zastrašení).
Pojmu »shromáždění« (§39 čís. 2 zákona) odpovídá takový počet za určitým účelem se sešedších lidí, že se nedá dle zvláštních okolností případu ihned na prvý pohled určití, a nesejde na tom, odloučí-li se od nich nebo připojí-li se k nim jedna nebo dvě osoby. Nezáleží na tom, jsou-li shromážděny na místě veřejně přístupném, či v místnosti soukromé (deputace zaměstnanců v kanceláři zaměstnavatelově).
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1925, Zm II 232/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. března 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 16 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodu zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Výtky rozsudku s hlediska důvodu zmatku čís. 5 čelí proti rozsudkovému výroku, podle něhož se úmysl obžalovaného nesl k tomu, by svým výrokem »Bylo by třeba hodit do toho pořádku pár handgranátů« schvaloval zločin vraždy nebo těžkého ublížení na těle, pokud se týče, by projevil (a zjednal) souhlas s uvedenými trestnými činy. Formálně vytýká sice zmateční stížnost rozsudku v naznačeném směru neúplnost a nejasnost, pravá podstata jejích výtek jest však zjevnou jednak z úvodní věty k příslušným podrobným vývodům, podle níž prý »rozsudek nehledí stejnoměrně k okolnostem, příhodným k obraně obžalovaného, tak jako k okolnostem ho usvědčujícím,« zejména pak ze závěrečné věty, že rozsudek porušuje předpis §u 3 tr. ř. Zmateční stížnost dovolává se svědeckých údajů Arnošta Sch-a, označivšího obžalovaného jako ohromně nervosního člověka, a Antonína V-a, který uvedl, že obžalovaný má z vojny nervy úplně zkažené a že se nemůže ovládati, konečně svědecké výpovědi Ludvíka S-a, podle níž panoval za výstupu křik, že tedy jiní křičeli, ač jinými slovy stejně, a dávali na jevo svoji rozmrzelost ze stejné pří- činy jako obžalovaný. Dle zmateční stížnosti vylučují ony pathologické vlastnosti obžalovaného, potvrzené svědky Sch-em a V-em, jeho zlý úmysl; jde prý o pouhý výbuch nervosního člověka, nemající jiného významu než jako pouhé zaklení z rozmrzelosti. Námitka, která přichází v úvahu zřejmě jen jako výtka neúplnosti rozsudku, byla by odůvodněna pouze tehdy, kdyby skutečnosti, zdůrazňované zmateční stížností, měly rozhodný význam pro řešení otázky zavinění obžalovaného zejména po stránce subjektivní. Náchylnost k nervositě a porucha nervová jako zjevy původu a rázu neuropatického samy o sobě neodpovídají však pojmu »jiného pomatení smyslů«, v němž by pachatel nebyl sobě vědom svého činu a které by jako příčina, vylučující zlý úmysl, činilo jeho skutek ve smyslu §u 2 c) tr. zák. beztrestným. Že byl v duševním stavu, právě naznačeném, v době, kdy pronesl výrok, zjištěný rozsudkem, netvrdil o sobě ani sám obžalovaný a ani jinak nevyšlo za řízení v první stolici nic na jevo, co by nasvědčovalo podobné domněnce. Rozsudek vyhovuje tudíž předpisu §u 270 čís. 5 tr. ř. a o neúplnosti, která by jej činila zmatečným, může býti řeč tím méně, kdyžtě se v jeho rozhodovacích důvodech zaznamenává jak obhajoba obžalovaného jeho disposicí a snadným sklonem k rozčilení, tak i jeho tvrzení, že závadného výroku používá častěji jako druhu klení. V zápětí doličuje se však v rozsudkových důvodech podrobně nicotnost této jeho obhajoby a odůvodňuje se zároveň přesvědčení nalézacího soudu, dle něhož obžalovaný pronesl výrok vážně a v úmyslu v rozsudku blíže uvedeném. Tyto rozsudkové závěry docházejí, pokud jde o jejich věcný podklad, v oněch výsledcích hlavního přelíčení, na nichž jsou zbudována skutková zjištění rozsudková, plné opory, sesílené mimo to vlastními vesměs logickými a případnými úvahami nalézacího soudu. Výtky domnělé zmatečnosti rozsudku podle čís. 5 §u 281 tr. ř. nejsou tudíž než skrytým, vzhledem k ustanovení druhého odstavce §u 258 tr. ř. však nepřípustným brojením proti soudcovskému přesvědčení. K rozčilení obžalovaného vzal nalézací soud správně zřetel pouze jako k okolnosti polehčující při výměře trestu.
Na kladné odpovědi k otázce zavinění obžalovaného nebylo by mohlo nic změniti ani, kdyby byli zároveň s ním také jiní přítomní pronesli výroky, zakládající skutkovou podstatu téhož nebo některého jiného trestného činu. Svědecká výpověď Ludvíka S-a nezněla ostatně tak, jak je uvedena ve zmateční stížnosti, neboť svědek udal pouze, že každý mluvil něco jiného, některý že si stěžoval na drahotu, a že svědek v tom křiku neslyšel výroku obžalovaného. Ke skutkové podstatě přečinu podle §u 16 čís. 1 zákona na ochranu republiky se nevyžaduje, by úmysl pachatelův směřoval k docílení nějakého dalšího účinku, než který vyplývá ze samotné zákonné definice tohoto přečinu; podle ní postačí k skutkové podstatě již pouhé veřejné vychvalování nebo výslovné schvalování zločinu nebo přečinu, ba i prostý projev souhlasu s nimi bez jakéhokoli dále jdoucího záměru a účinku. Jsou proto bezvýznamnými, ba bezpředmětnými další vývody, jimiž zmateční stížnost dovozuje ze shora uvedených i některých dalších údajů svědků Sch-a, V-a a S-a jednak, že úmyslem obžalovaného nebylo docíliti nějakého efektu, zejména zastrašení S-ova nebo Sch-ova, jednak že obžalovaný není člověkem povahy nebezpečně, který by se zabýval zločinnými úmysly, a že konečně ani jeden ani druhý z obou jmenovaných neměli a nemají z obžalovaného strachu. Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., zmateční stížnost namítá, že nalézací soud pokládá deputaci 8—9 osob mylně za veřejné shromáždění, kdyžtě prý se příběh udál při schůzce zástupců dělníků se zástupcem zaměstnavatelovým, tudíž při schůzce, smluvené předem jako soukromé jednání soukromých osob na místě rovněž soukromém. Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti. Zákon na ochranu republiky nezná pojmu »veřejné shromáždění« v onom smyslu, v jakém jej patrně má na zřeteli zmateční stížnost, totiž jako shromáždění lidí, které, jsouc přístupno množství lidí předem neurčenému a neomezenému, koná se na místě veřejně přístupném. Zákon podává v §u 39 pod čís. 2 výklad zákonného výrazu »veřejně« v ten smysl, že čin je vykonán veřejně, byl-li spáchán v tiskopise nebo v rozšiřovaném spise, ve shromáždění neb před zástupem. Důvod trestnosti nebo zvýšené trestnosti (§ 11 čís. 2) činů, spáchaných veřejně, spatřuje zákon na ochranu republiky zřejmě pouze v tom, že poškození neb ohrožení veřejného řádu je tím vážnější, čím větší jest okruh osob, jež postřehují nebo mohou postřehnouti trestný skutek a na něž může skutek působiti, ve zvýšeném nebezpečí, spojeném s tím, že čin byl nebo mohl býti postřehnut, zejména slovný projev byl nebo mohl býti slyšen větším počtem lidí. Postačí tudíž i pro případy, v nichž veřejnost činu přichází v úvahu proto, že byl spáchán ve shromáždění, zjištění, že byl vykonán před lidmi, sešedšími se za určitým účelem, kteří svým počtem vyhovují zákonnému pojmu shromážděni, že je jich totiž tolik, že se jejich počet nedá podle zvláštních okolností případu ihned na prvý pohled určití a že nesejde na tom, odloučí-li se od nich nebo připojí-li se k nim jedna nebo dvě osoby. (Rozh. sb. n. s. č. 1769.) Že osoby v počtu nejméně osm, v jichž přítomnosti pronesl obžalovaný závadný výrok, tvořily shromáždění ve smyslu právě naznačeném, zjišťuje rozsudek výslovně a ani zmateční stížnost nenamítá, že osoby, přítomné výroku obžalovaného, svým počtem neodpovídaly zákonnému pojmu shromáždění. Tím, že se dotyční i podle rozsudkového zjištění sešli a se do kancelářské místnosti S-ovy dostavili jako deputace za určitým předem smluveným účelem, byť povahy soukromé, založen byl pouze znak, odlišující je jako shromáždění od pojmu zástupu jakožto seskupení jen náhodného a je konečně s hlediska hořejších právních úvah nerozhodno, zda šlo o lidi, shromážděné na místě veřejně přístupném, či v místnosti rázu soukromého.

Citace:

č. 2174. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 660-663.