Čís. 2082.

Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n., o zaopatřovacích požitcích bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém.
Nároku na zaopatřovací požitky nabyl každý zaměstnanec, v § 1 jmenovaný, jenž po určité době služební před 6. květnem 1921 vstoupil do neaktivního stavu, bez ohledu na to, zda mu nárok na požitky příslušel již před vyhlášením zákona.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1922, R I 1391/22.)
Vdova po Františku K-ovi, jenž zaměstnán byl na velkostatku od roku 1873 až do konce roku 1917, domáhala se na majiteli velkostatku polovice zaopatřovacích požitků, jež by příslušely manželi. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., vztahuje se dle § 1 na bývalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém (§ 2 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.), jakož i na pozůstale po těchto zaměstnancích, jestliže: a) buď požívají již zaopatřovacích požitků z důvodu trvalého služebního poměru na velkém pozemkovém majetku, jako pensi, provisi, daru z milosti a pod. (§ 3 zák. ze dne 12. února 1920, čís. 115 sb. z. a n.) nebo b) nabyly nároku na vyplácení pense nebo provise dříve, nežli zákon začal působiti. Ustanovení § 1 a) vztahuje se tudíž na bývalé zaměstnance, kteří zaopatřovacích požitků již požívali, než zákon vstoupil v platnost, tedy před 6. květnem 1921. Ježto mezi stranami není sporu o tom, že žalovaní nevypláceli ani Jindřichu K-ovi po jeho vystoupení ze služby ani jeho manželce starobní neb invalidní (vdovské) renty, jest nepochybno, že Jindřich K. neměl by nároku na úpravu neb přiznání pensijních požitků dle § 1 lit. a). Jindřicha K-a nelze však zařaditi ani mezi zaměstnance druhé skupiny (§ 1 b); neboť jak z důvodové zprávy patrno, ustanovením § 1 b), § 16 cit. zák., jímž počátek působnosti zákona odložen byl na lhůtu 30 dní po jeho vyhlášení, mělo býti umožněno, aby vstoupiti mohli do pense četní staří úředníci a zřízenci v činné službě, kteří, ačkoliv již svou dobu přesloužili a fysicky nejsou s to, aby povinnosti své v plné míře konali, nemohou se odhodlati opustiti činnou službu, ježto by je čekala bída a rodiny jejich byly by ve své existenci ohroženy. Poněvadž však Jindřich K. do neaktivního poměru vstoupil dnem 31. prosince 1917, tedy více než o tři roky dříve, než vyhlášen byl zákon o úpravě zaopatřovacích požitků, nelze naň vztahovati ani ustanovení § 1 b) zákona. Právnímu názoru žalující strany, že uplatňovaný nárok vznikl teprve zákonem ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., přisvědčiti nelze; neboť intencí tohoto zákona jest, zvýšiti zaopatřovací požitky, na něž bylo již nároku nabyto, a nikoliv tyto teprve vytvořiti, což jasně a určitě vyslovuje zákon (§ 1 b), jakož i prováděcí nař. ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. k § 1. Opačné mínění nemá opory v § 3 cit. zákona, který, stanově toliko výši zaopatřovacích požitků a zpětnou dobu, za kterou mohou býti požadovány, ve příčině oprávněných zaměstnanců výslovně cituje ustanovení § 1. Žalobkyně sice také tvrdila, že závazek žalované strany k poskytování zaopatřovacích požitků vznikl již před vydáním zákona, jednak na základě ujednání, jednak na základě zvyklosti a slušnosti. Je prokázáno, že tehdejším majitelem Markem T-em a Jindřichem K-em ujednání ohledně výslužného učiněno nebylo a že tudíž strana žalující nárok o smluvní závazek opírati nemůže. Vznik závazku z pouhé zvyklosti vyloučen jest ustanovením § 10 obč. zák., dle něhož ku zvyklosti lze přihlédati jen v těch případech, ve kterých se zákon na ni výslovně dovolává, čehož v tomto případe není. Ze pak právní nárok v pouhé slušnosti (v zásadách sociálních) zakotven býti nemůže, netřeba ani blíže rozebírati. Poněvadž jest nesporno, že Jindřich K. zákonnému pensijnímu pojištění nepodléhal, není také dán předpoklad pro uplatňovaný nárok podle zákona po rozumu prováděcího nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. § 1 lit. b), kteréhožto důvodu žalobkyně ostatně se ani nedovolávala. Prováděcí nařízení, rozvádějíc ustanovení § 1 b), přiznává sice nárok také zaměstnancům, kteří před 6. květnem dokonali 40 letou pokud se týče 35 letou služební dobu; ustanovení toto však, jak ze znění zákona tak i z důvodové zprávy patrno, vztahuje se toliko na zaměstnance, kteří v době vyhlášení zákona byli ještě v aktivní službě. Z uvedeného jest patrno, že Jindřich K. před 6. květnem 1921, tedy před působností zákona o úpravě zaopatřovacích požitku, neměl nároků na vyplácení pense a že tudíž není dán zákonný předpoklad pro nárok, o který jde v tomto sporu. Kdyby však ani nebylo důvodů právě uvedených, neměl by Jindřich K. nároku na zaopatřovací požitky, poněvadž se pensijního nároku závazně vzdal, přijav odbytné jednou pro vždy a to listinou ze dne 21. prosince 1915. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a odkázal věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, věc znovu projednal a rozhodl. Důvody: V této věci jde zásadně o řešení dvou otázek a to: zda sluší zemřelého Jindřicha K-a počítati mezi bývalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, a dále, zda platí ohledně něho ustanovení písm. a) či písm. b) zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Soud prvé stolice zabýval se hlavně otázkou druhou. Jak jde na jevo z doslovu zákona čís. 130 z r. 1921 a prováděcího nařízení vlády ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. a materialií k zákonu, má býti jejich ustanoveními odpomoženo sociálním nesrovnalostem, tím povstalým, že o bývalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém nebylo buď vůbec anebo jen měrou nedostatečnou od jich bývalých zaměstnavatelů postaráno, a stanoveno tedy zlepšení v těchto směrech. Mezi stranami není sporno, že žalovaná strana ani Jindřichu K-ovi ani jeho manželce, žalobkyni, po jeho vystoupení ze služby zaopatřovacích požitků, pokud se týče vdovského důchodů nevyplácela; tím jest správně odůvodněn názor prvého soudu, že v tomto případě nelze ustanovení § 1 písm. a) cit. zák. použíti. Odvolací soud nesdílí však názoru prvého soudu, že vůbec nelze v tomto případě použíti ustanovení § 1 písm. b) zákona. Dle § 1 písm. b) a § 16 zákona ve spojení s čl. I. k § 1 prov. nařízení spadají pod ustanovení § 1 písm. b) nejen oni zaměstnanci, kteří, majíce již vyslouženo nebo dokonce přeslouženo, v době 30 denní v § 16 zákona stanovené do výslužby vstoupili, nýbrž i oni bývalí zaměstnanci, kteří vůbec přede dnem 6. května 1921 a tedy i přede dnem vydání zákona dle čl. I. k § 1 písm. b) prov. nařízení a zejména dokonáním 40 leté (35) leté služby po rozumu § 3 nařízení nároku na vyplácení pense nabyli. Není sporno, že Jindřich K. byl u Marka T-а. majitele žalované firmy, zaměstnán od roku 1875 až do 31. prosince 1917 — tedy přes 40 let pokud se týče byl dle tvrzení žalující strany zaměstnán ještě až do července 1918; ve vysvědčení ze dne 31. prosince 1917 jest potvrzena doba zaměstnanosti již od 1. října 1873. Soud odvolací, přihlížeje k účelu zákona a ustanovením prováděcího nařízení, dle nichž osobám, pod ustanovení zákona spadajícím, má se dostati bez ohledu na dřívější ujednání o výši pense, darů z milosti a t. d. zaopatřovacích požitku v míře, zákonem stanovené, — ovšem z výhradou § 8 zákona, nemůže sdíleti náhled soudu prvé stolice, že se Jindřich K., pokud ovšem vůbec byl zaměstnancem na velkém majetku pozemkovém, prohlášením ze dře 21. prosince 1915 zřekl též zaopatřovacích požitků podle zákona čís. 130 z. r. 1921; vždyť účelem zákona jest právě, by to, čeho zejména v základě soukromoprávními smluv dostalo se bývalém zaměstnancům na velkém majetku pozemkovém v míře, pro jejich zaopatření nedostatečné, bylo dle ustanovení zákona doplněno (§§ 3, 5, 8, 9, 11 zákona, čl. I. k § 3 prov. nař.). Jest tedy soud odvolací toho náhledu, odchylného od soudu prvé stolice, že, ač-li vůbec možno považovati Jindřicha K-a za bývalého zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, a zejména ač-li jsou zde podmínky čl. I. ku § 1 písm. b) prov. nařízení, najmě doba zaměstnání na velkém majetku pozemkovém, případ jeho spadá pod ustanovení § 1 písm. b) zákona a že by pak příslušel žalobkyni jako jeho vdově nárok dle § 6 zákona. Jest proto zapotřebí, aby zásadní otázka, zda Jindřich K. byl zaměstnancem na velkém majetku pozemkovém a po kterou dobu, dále zda snad způsoby smluvními, od žalobkyně naznačenými, a nikoliv tedy pouze přímým ujednáním mezi ním a Markem T-em nebo již i dokonáním 40 leté (35) leté služby po rozumu poslední věty písm. b) a čl. I. k § 1 prov. nař. nároku na vyplácení pense před 6. květnem 1921 nabyl, byly dle zásady § 182 c. ř. s. na přetřes vzaty, aby důkazy, které by se nutnými ukázaly, byly provedeny, a aby pak znovu bylo rozhodnuto.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalobkyně opírá žalobní nárok hlavně o § 6 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., požadujíc polovinu zaopatřovacích požitků, na něž byl by měl její zemřelý manžel nárok. První podmínkou nároku toho jest ovšem, že Jindřich K. byl zaměstnancem na velikém majetku pozemkovém podle § 1 zákona a čl. I. k § 1 odstavec a), b) prováď. nařízení ze dne 13. června 1921, čís. 189 sb. z. a n. O této podmínce procesní soud nejednal, považuje zjištění to za nerozhodné vzhledem k právnímu posouzení věci, jež zjištění toho nevyžaduje. Odvolací soud posuzuje po této stránce věc jinak, a Nejvyšší soud souhlasí s názorem jeho, dodávaje k důvodům jeho usnesení toto: Prováděcí nařízení vztahuje v čl. I. k § 1 b) účinky zákona na bývalé zaměstnance, již před 6. květnem 1921 dokonali 40 letou službu. (Případ 35 leté služby sem dle § 3 nař. nespadá). Stěžovatelé odporují tomuto názoru, namítajíce, že výklad tento neodpovídá zákonu, nemá zákonné platnosti, a že ani nařízení tomu nepřísluší význam, že pouhé dokonání 40 lete služby samo o sobě bez smlouvy nebo zákonného podkladu dalo nárok na pensi. Namítají dále, že nárok ten nelze opříti o vládní nařízení, nýbrž že by nárok ten musil tu býti buď ze smlouvy nebo ze zákonu, dříve než zákon čís. 130 počal působiti. Zákon tento že podobného nároku neposkytuje, nýbrž upravuje pouze výši pense tomu, kdo před vydáním zákona jí požíval anebo nabyl nároku na ni před působností tohoto zákona. Názor tento odporuje však doslovu zákona čís. 130, neboť, kdyby byl správným, nemělo by smyslu ustanovení § 16 zákona, oddalující účinnost na 30 dní po vyhlášení. To stalo se dle důvodové zprávy č. 1471 proto, by zákona toho byli účastni úředníci a zřízenci dosud činní, kteří nemohou odhodlati se opustiti službu, ana čekala je bída. To platí v první řadě o zaměstnancích, již neměli smluvního nebo zákonného nároku na pensi, a jimž nárok ten měl býti poskytnut zákonem vyhlášeným později pod čís. 130 r. 1921. O něco výše praví se v téže důvodové zprávě, že osnova zákona týká se zaměstnanců tak, že zákonnou úpravou mají býti zabezpečeny existence všech těch zaměstnanců, kteří byli pensionováni (vstoupili do neaktivního poměru) ještě před působností zákona. Osnova neomezuje tudíž působnosti zákona na zaměstnance, již měli před vyhlášením zákona nárok na pensi a byli pensionováni, nýbrž přiznává zaopatřovací požitky všem zaměstnancům vstoupivším do neaktivního stavu, bez ohledu na to, zda měli již dříve nárok na pensi čili nic. § 3 zákona přiznává skutečně zaměstnancům, v § 1 jmenovaným, t. j. bývalým zaměstnancům na velkém majetku pozemkovém, požitky, uvedené v příloze, po 40 leté službě. § 4 poskytuje jim po kratší dobu poměrnou část těchto požitků. Předpisy ty zní zcela všeobecně, neomezujíce se na zaměstnance, kteří již před vyhlášením zákona měli smluvní nebo zákonný nárok na zaopatřovací požitky vůbec. Dle zákona čís. 130 nabyl tudíž nároku na zaopatřovací požitky stanovené tímto zákonem (přílohou) každý zaměstnanec, v § 1 jmenovaný, jenž po určité době služební před 6. květnem 1921 vstoupil do neaktivního stavu, bez ohledu na to, zda mu nárok na požitky ty příslušel již před vyhlášením zákona toho, a to buď zcela neb z části, dle délky doby služební. Je proto vykládati i odstavec b) § 1 zákona ve spojení s § 16 v tom smyslu, že zákona toho jsou účastni zaměstnanci, již způsobem shora uvedeným nabyli nároku na pensi před 6. květnem 1921, ne však p o tomto dni. S výkladem tímto souhlasí jak úmysl zákonodárcův, vyjádřený v důvodové zprávě, tak i prováděcí nařízení, kteréž je tudíž v plné shodě se zákonem. Není proto správným názor, že úmyslem zákonodárcovým bylo jedině zvýšiti zaopatřovací požitky, nikoli však založiti nárok na ně, a že tento úmysl byl zákonem skutečně uplatněn. Nelze dále souhlasiti s náhledem, že na žalobkyni nemohou býti vztahovány účinky zákona, ježto manžel její vstoupil do neaktivního stavu již v roce 1918. Je proto nutno zjistiti, zda nastaly u Jindřicha K-a uvedené předpoklady, v první řadě zda byl skutečně zaměstnancem na velkém majetku pozemkovém, a vzhledem k § 4 zákona po jakou dobu. Tomuto řešení není na úkor prohlášeni z 21. prosince 1915, byť se stalo za poměru, zjištěných procesním soudem. I v tomto směru jest přisvědčiti odvolacímu soudu. Zákon čís. 130 zasahuje do poměrů soukromoprávních tím, že bez ohledu na služební smlouvy, dříve sjednané, sám určuje výši zaopatřovacích požitku, ukládaje plnění jich zaměstnavateli i za dobu minulou. Pokud jde o službu, trvavší určitý čas, poskytuje zákon sám požitky ty v určité výši, ukládaje je prostě zaměstnavateli. Úmyslem zákonodárcovým bylo zajistiti bývalým zaměstnancům existenční minimum, pokud zaopatřovací požitky, jim vyplácené, nevyhovují požadavku tomu (§ 8), anebo pokud požitků těch nemají a nabyli na ně nároku podle tohoto zákona. Nutnost zakročení zákonodárcova byla vyvolána mimořádnými poměry hospodářskými, způsobenými nepředvídanou válkou světovou, a doléhajícími na stranu hospodářsky slabší, t. j. na zaměstnance. Za tou příčinou mění zákonodárce soukromoprávní smlouvy učiněné o zaopatřovacích požitcích i proti vůli zaměstnavatelově. Co platí o smlouvě, platí i o prohlášení shora uvedeném, ať bylo jednostranným projevem Jindřicha K-a nebo smlouvou mezi ním a dědici Marka T-а. Prohlášení to nemůže vzhledem k uvedenému zákonu brániti vzniku právního nároku na zaopatřovací požitky ve prospěch žalobkyně, jsou-li ovšem dány ostatní podmínky toho. Zda a jaký vliv bude míti prohlášení to na výměru zažalovaných požitků, o tom nelze nyní rozhodovati, a nezáleží proto na tom, zda bylo platem za uvedené požitky po příp. za vzdání se jich.

Citace:

č. 2082. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1168-1172.