NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4750.

Obchod kompensačním uhlím.
Jde o smlouvu nicotnou, vsunula-li se mezi výrobce potravin a důlní podnik osoba třetí. Byly-li potraviny dodány za ceny vyšší než zákonem stanovené, lze se domáhati pouze ceny maximální.
(Rozh. ze dne 26. února 1925, Rv II 840/24.)
Marie T-ová a Viktor F. dodali žalované důlní společnosti před státním převratem různé potraviny na t. zv. kompensační uhlí, a postoupili nárok na dodání uhlí spojeným pivovarům v Š. za 147000 Kč, které nárok ten dále postoupili žalující firmě. Žaloba o zaplacení 147000 Kč obmezených na 59323 Kč 20 h byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelka v dovolání výslovně prohlašuje, že nežádá nic jiného, než aby jí bylo vydáno, oč se žalovaná nespravedlivě a bezdůvodně obohatila. Pročež jednati jest jen o tomto právním důvodu. Zjištěno jest, že T-ová a F., kteří žalované straně před převratem dodali předměty potřeby a jimž kompensací za to s výhradou schválení příslušného úřadu měla žalovaná strana dodati 310 tun uhlí, zaprodali toto kompensační uhlí spojeným pivovarům v Š., jichž postupnicí jest strana žalující, za 147700 K. Zjištěno jest dále, že prodatelé oznámili adresu kupitele žalované straně a že tato kupiteli dne 16. října 1918 sdělila, že si adresu jeho za účelem dodání poznamenává. Správným jest závěr nižších stolic, že takto došlo к postupu nároku na dodání uhlí na spojené pivovary Š. Zjištěno je dále, že všechno kompensační uhlí nebylo a nemohlo býti dodáno, jednak proto, že došlo к zákazu vývozu do Rakouska a že po té výnosem ministerstva veřejných prací ze dne 24. září 1919, čís. 59694 byly dodávky kompensačního uhlí dokonce vůbec zastaveny a veškeré dřívější kompensační obchody uhlím prohlášeny za neplatný. Mimo to, jak doleji bude uvedeno, byla v tomto případě kompensační smlouva dle §u 879 obč. zák. nedovolenou a nicotnou. Ať dojiti nemůže k splnění smlouvy z kteréhokoliv z těchto tří důvodů, vždy platí táž zásada v §§ 877, 921, 1431, 1435 a 1477 obč. zák. stanovená, že dlužník jako bezelstný držitel nahraditi má druhé smluvní straně (nebo jejímu postupníku) to, co druhá smluvní strana mu dala, plníc své závazky, a to tak, by netěžil z její škody, t. j. aby nebyl obohacen na úkor druhé strany. Obohacení žalované strany spočívá v tom, že žalovaná strana, kteráž v tehdejších svízelných aprovisačních poměrech měla opatřovati důlnímu osazenstvu předměty potřeby, získala kompensačním obchodem předměty ony za mírné ceny, a nemusela proto buď jinde je opatřovati za vyšší ceny nebo platiti poměrně vyšší mzdu. Žalobkyně vypočítává obohacení žalované strany použitím klíče »1440 vajec za 15 tun kompensačního uhlí«, takže к získání 310 tun uhlí jest třeba 29760 vajec, kteráž prý na velmi nebezpečné podloudní cestě v Ruského Polska stála tehdy 4 K za kus. Činí prý tudíž obohacení celkem 119040 K (nebo nyní Kč). Avšak i když by se předpokládala správnost tohoto klíče, není žalobní nárok opodstatněn. Uvésti jest především, že dovolatelka dostala za sporu 59714 Kč 80 h s úroky, o kterouž částku žalobu omezila, a jest se obírati otázkou, zda právem považovati jest poukaz této částky 59714 Kč 80 h s úroky za plat na žalobní nárok, s Čímž souvisí výklad dopisu ze dne 4. října 1919. Soud odvolací nesdílí názor nižších stolic, že v tomto dopise vysloveno bezpodmínečně storno sporné dodávky kompensačního uhlí. Vždyť v odstavci druhém mluví se o tom, že kompensatoři mají vrátiti 147700 K, a v třetím odstavci prosí pisatel žalovanou stranu, by, kdyby kompensatoři uhlím jinak disponovali, bylo uhlí na udané adresy expedováno, jestliže žalované straně bude splacení oné částky vykázáno anebo pisatelem výslovné uvolnění povoleno. Nenabyli tedy kompensatoři volné disposice nad uhlím a nemohli ku příkladu zciziti dle svého ono uhlí na tuzemské kupitele, nýbrž podmínkou volné disposice bylo splacení kupní ceny předem obdržené. Opak nelze dovozovati ani z dopisů příl. 6 a E, jak míní odvolací soud. Nebylo tudíž pouhým aktem opatrnosti nebo dokonce jen obchodní kurtoisie se strany zástupce žalované strany Dra В-a, že náhrada ve výši 59714 Kč 80 h za kompensační zboží s kompensatory smluvená nebylo vyplacena kompensatorům, nýbrž žalovanou stranou zadržena a se souhlasem T-ové a pod osobní zárukou Dra Z-a za souhlas druhého kompensatora F-a vydána žalující straně, kteráž pak přijala tuto částku jako plat konaný žalovanou stranou a žalobu na zbytek 59323 KČ 20 h omezila. Jak sama žalobkyně v přípravném spise doznává a jak i soud procesní výslovně zjišťuje, dostává se kompensatorům (jich postupníkům) onou smluvenou náhradou doplatek na nejvyšší ceny tržní za dodané věci. Tím však jest nárok z obohacení vyčerpán a více z tohoto důvodu přisouditi nelze. Kompensačními obchody měla býti totiž důlním podnikům dána možnost, aby mohly osazenstvu za přiměřené ceny opatřiti předměty potřeby výměnou uhlí za tyto předměty, ale obchody tyto připuštěny byly pouze s bezprostředními producenty předmětů potřeby a za ceny maximální. Účelem pak bylo, aby uhlí nezdražené dostalo se do rukou spotřebitelů (srov. sb. n. s. civ. čís. 3517, sb. n. s. tr. čís. 775). V tomto sporu však nejde o takovéto dovolené kompensační obchody. Jak zjištěno, se žalovanou jako majitelkou dolů ujednali kompensační obchody Růžena T-ová a Viktor F., kteří nebyli výrobci. Jak žalobkyně sama v přípravném spise uvádí, nemohli kompensatoři opatřiti si kompensační zboží ani za nejvyšší tržní ceny; vejce opatřovány byly na velmi nebezpečné podloudnické cestě z Ruského Polska a tím přišel kus na 4 K, kdežto nejvyšší cena tržní tehda byla 1,50 K. Žalobkyně dále sama tvrdí, že v témž cenovém poměru nakoupeno i ostatní kompensační zboží, a že kompensatoři, přenechavše zboží hluboko pod touto vlastní nákupní cenou žalované straně, chtěli si hraditi ztrátu tu při dalším zcizení kompensačního uhlí, a při tom ještě něco přivydělati. Již z toho je patrno, že kompensatoři vsunuli se do přechodu uhlí z výrobce na konsumenta, jako zbytečný článek a pustili se do pletich, které stupňovaly cenu uhlí. Šlo tedy na jejich straně o řetězový obchod a pletichy dle §u 23 čís. 4 nařízení o trestání válečné lichvy ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., tudíž o právní jednání dle §u 879 obč. zák. nedovolené a nicotné, jehož právní povaha nedoznala změny tím, že došlo pak postupně к úplatnému postupu nároků v tomto nedovoleném jednání kotvících na žalobkyni. Takovým nárokům nelze dle §u 879 obč. zák. přiznati soudní ochrany ani v té formě, že pro výpočet obohacení žalované strany vzaly by se za základ ony ceny illegálního obchodu; tím by vlastně oklikou žalovaná strana byla přinucena plniti nároky v onom nedovoleném činu založené. Vezme-li se však za základ pro výpočet obohacení ceny legálního obchodu, jest žalobkyně výplatou částky 59714 KČ 80 h s úrokem, ježto v ní — jak již řečeno — zahrnut doplatek na ceny legálního obchodu, úplně uspokojena, a právem byla žaloba ohledně další ještě uplatňované částky 59323 Kč 20 h zamítnuta.

Citace:

č. 4750. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 435-438.