NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 3420.

V rozsudku o námitkách proti směnečnému platebnímu příkazu lze k žalobcovu návrhu směnečný platební příkaz zachovati v platnosti též s omezením exekuce na určité majetkové předměty dlužníka. Zástavní věřitel má na vůli domáhati se uspokojení žalobou zástavní nebo žalobou o zaplacení dluhu. Tím, že věřitel nepřihlásil pohledávky ve vyrovnání, nepozbyl jí. Vyrovnání dlužníka nemá vlivu na uplatňování pohledávky v rámci oddělného práva. Osobní pohledávka, pokud převyšuje vyrovnací kvotu, jest pouhou pohledávkou naturální.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1924, Rv II 801/23.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu na zaplacení 117 000 Kč namítl dlužník mimo jiné, že směnečný dluh doznal změny soudně potvrzeným vyrovnáním, dle něhož věřitelé obdrží 25% svých pohledávek, a že žalobkyně jest pouze oprávněna žádati 10%, které kvoty jsou dosud splatnými, nebo držeti se poskytnutých jí zástavních práv, z nichž arciť prý obdrží více než 25% kvotu. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti a obmezením, že exekuce jest přípustná, pouze na zástavní práva žalobkyně, jež v rozsudku jednotlivě uvedl. Důvody: Soudně potvrzené vyrovnání nemění dle přesvědčení soudního dvoru ničeho na povaze a výši směnečného závazku žalovaného, pokud závazek tento jest kryt platnými a vyrovnacím řízením dle §u 11 (1) vyrovnacího řádu nedotčenými právy na oddělení. Takovýmito právy jsou zástavní práva žalobkyně na nemovitostech i movitostech, uvedená ve výroku rozsudečném, a ježto zástavních práv na nemovitostech nabyto bylo dne 22. února 1922 (11. května 1922), na movitostech pak dne 8. května 1922, zůstávají tato práva ve smyslu uvedeného ustanovení vyrovnacího řádu nedotčena. Odvolací soud ponechal k odvolání žalovaného směnečný platební příkaz v platnosti jen ohledně 17 550 Kč. Důvody: Právem vytýká odvolatel, že platební rozkaz nebyl rozsudkem částečně zrušen, jak to zákon připouští, nýbrž přizpůsoben žádosti žaloby z práva zástavního a to bez návrhu žalobkyně. Ze směnky samé, jako obligace skripturní, nemůže plynouti oprávnění neb omezení směnečného věřitele, by hledal uspokojení na základě směnečného platebního rozkazu nebo rozsudku, vydaného v řízení směnečném, jen z určitých věcí dlužníkových, které mu byly dány v zástavu. V řízení směnečném nelze uplatňovati právo zástavní pro směnečný dluh nebo pro obecnoprávní dluh krycí směnkou utvrzený. To plyne z §u 555, 559 a 553 c. ř. s. Žalobce ani neučinil návrhu, by platební rozkaz směnečný byl zachován v platnosti s omezením jeho vykonavatelnosti na určitý zastavený majetek dlužníkův. Neuplatnil zástavy v řízení směnečném a proto byl první soud tím méně oprávněn v rozsudku takovéto omezení, v řízení směnečném nepřípustné, do rozsudku o platebním rozkazu pojmouti. Chtěl-li žalobce uplatniti právo zástavní jako právo na oddělené uspokojení, měl to učiniti žalobou zástavní a nikoliv směnečnou. Mylný jest ovšem názor odvolatelův, že se žalobkyně tím, že směnečné pohledávky (pohledávky z poskytnutého úvěru) vůbec nepřihlásila v řízení vyrovnacím, vzdala jejího uplatnění (vzdala se této pohledávky vůbec) a dala již tím na jevo, že se chce spokojiti toliko s právem zástavním. Práva na oddělené uspokojení, na příklad právo zástavní, zadržovací a ze zajišťovacího převodu, jsou právy věcnými a vyrovnání stejně jako úpadek se jich netýká. Ale to nebrání zástavním věřitelům, aby bez ohledu na zástavu své pohledávky neuplatňovali v úpadku nebo v řízení vyrovnacím. Tomu svědčí § 39 vyr. ř. a § 132 konk. ř. Ovšem přísluší zástavním věřitelům v řízení vyrovnacím právo hlasovací jen pro zbytek, zástavou pravděpodobně nekrytý, a již to svědčí tomu, že pohledávku i věřitel zástavní dle obecných pravidel v řízení vyrovnacím uplatniti může a neztrácí ji ani, když jí nepřihlásil. Přihláška ve vyrovnacím řízení má jen ten význam, by si věřitel zjednal hlasovací právo ohledně přijetí vyrovnacího návrhu dlužníkova a případný vliv na obsah vyrovnání, ale, nechce-li věřitel tohoto práva upotřebiti, pohledávky tím neztrácí, stejně jako ji neztrácí' nepřihlášením k úpadku, jsa vyloučen jenom z účasti na rozdělování úpadkové podstaty, pokud pohledávky nepřihlásil. Proto neztratila žalobkyně obligačního nároku proti žalovanému tím, že bylo zavedeno řízení vyrovnací a že pohledávky v něm nepřihlásila (§ 53 vyr. ř.). Ovšem stihají ji bez ohledu na přihlášku následky potvrzeného vyrovnání dle §u 55 vyr. ř., takže zaniká pohledávka ve zbytku, nekrytém vyrovnávací kvotou. Vyrovnání samo o sobě není novací, jestliže zvláštní ustanovení úmluvy vyrovnací tak nestanoví. Proto nezaniká beze všeho potvrzením vyrovnání celý dluh dlužníkův a nenastupuje místo něho nový dluh z vyrovnání, nýbrž věřitel jest oprávněn na základě dosavadního titulu svou pohledávku do obnosu kvoty uplatňovati. Věřitel zástavní má pak dvojí cestu, kterou může uplatňovati svou pohledávku, jednak dobýváním ze zástavy bez ohledu na kvotu vyrovnací, nebo všeobecně s ostatními věřiteli vyrovnacími do výše kvoty. Proto mohla žalobnice dobývati svou směnečnou pohledávku bez ohledu na to, že byla zástavním právem pro úvěr kryta, proti dlužníku i po potvrzeném vyrovnání, ovšem jen do výše vyrovnací kvoty. To plyne z ustanovení §u 53 vyr. ř. a §u 132 konk. ř. Má tedy odvolatel pravdu, tvrdí-li, že rozsudkem měl býti zrušen směnečný platební rozkaz, pokud přesahuje splatné kvoty do vynesení rozsudku v prvé stolici (§ 406 c. ř. s.). V tom směru zjistil odvolací soud z výměru vyrovnacího soudu o potvrzeném vyrovnání ze dne 5. ledna 1903, že z celkové pohledávky dlužník jest povinen splatiti toliko 25% a z toho splatno bylo v té době toliko 15%. Do této výše bylo tedy ponechati platební rozkaz v platnosti, ohledně zbytku bylo ho zrušiti.
Nejvyšší soud obnovil k dovolání žalobkyně rozsudek prvého soudu, dovolání žalovaného pak nevyhověl.
Důvodу:
Soud prvé stolice k námitkám žalovaného zachoval sice směnečný platební příkaz co do celých zažalovaných 117 000 Kč s přísl. v platnosti, ale s tím omezením, že exekuce jest přípustná jen na nemovitosti a movitosti, uvedené ve výroku rozsudkovém, k nimž žalobkyni přísluší smluvní právo zástavní. Soud vyloučil tedy již předem exekuci na ostatní jmění žalovaného, a v tom směru vyzněl rozsudek v neprospěch žalobkyně a ve prospěch žalovaného, což došlo výrazu také výrokem, že se útraty sporného řízení navzájem zrušují. Částí rozsudku, jímž bylo ono omezení vysloveno, byla dotčena jen žalobkyně, ale tato se neodvolala z rozsudku, a proto odvolací soud, jakmile zachoval — třeba jen částečně — v platnosti směnečný příkaz platební, nesměl tak učiniti bez zmíněného omezení. Žalovaný nebyl oprávněn, odpírati oné části rozsudku, která byla v jeho prospěch, a pokud se ve svém odvolání přece o to pokusil, měly příslušné vývody zůstati nepovšimnuty, zvláště když ani věcně nebyly opodstatněny. Civilní řád soudní neobsahuje ustanovení, které by bránilo směnečnému věřiteli, prohlásiti ve směnečné žalobě, že se spokojuje s exekucí na určité majetkové předměty žalovaného, naopak plyne přípustnost takového prohlášení z disposičního práva věřitele; proto však není ani závady, by nebyl směnečný příkaz platební vydán s příslušnou výhradou, a důsledkem toho není překážky, by v rozsudku o námitkách žalovaného směnečný příkaz platební nebyl zachován v platnosti i s takovým omezením. Z předpisů §§ 553, 555, 559 c. ř. s., k nimž poukazuje odvolací soud, a z ustanovení §u 557 c. ř. s., jehož žalovaný se dovolává, nelze nic odvoditi proti uvedenému právnímu názoru. Omezení, vyslovené prvým soudem, není však v rozporu ani s právem hmotným. Žalobkyně sama prohlásila, že hledá uspokojení svého nároku zatím jen z věcí — movitých a nemovitých — daných jí do zástavy. Je pravda, že žalobkyně mohla dosíci tohoto uspokojení bez zažalování osobního nároku také uplatněním práva zástavního, t. j. žalobou zástavní dle §u 461 obč. zák. Ale zástavní věřitel není povinen a nucen, domáhati se uspokojení žalobou zástavní, nýbrž může za účelem svého uspokojení také žalovati o zaplacení pohledávky, zajištěné právem zástavním, jak zřejmě vysvítá též z §u 91 j. n., který staví výslovně vedle sebe obě žaloby. Věřitel zvolí druhou cestu, bude-li moci důvodně očekávati, že povede rychleji k cíli, jak tomu bude z pravidla při pohledávkách směnečných, zajištěných kromě toho právem zástavním. Nebylo tudíž ani dle hmotného práva překážky, by žalobkyně nezažalovala směnečnou pohledávku 117 000 Kč s přísl. Existence a výše obecnoprávní pohledávky, k jejíž krytí byla dána směnka, nebyla v písemných námitkách popřena, byloť v nich pouze vytýkáno, že dosud nenastala splatnost zažalované pohledávky. Dle zásady §§ 550 odstavec druhý a 559 c. ř. s. nebyl tedy žalovaný více oprávněn, namítati ve sporu, že zažalovaná pohledávka 117 000 Kč není po právu. I kdyby přednes žalovaného při ústním líčení ze dne 16. srpna 1923, že popírá existenci dluhu 315 000 Kč, uvedeného v přípravném spise žalobkyně, poněvadž není dosud zúčtován, zahrnoval v sobě námitku, že dluh není po právu ani částkou 117 000 Kč, byla by tedy tato námitka opožděna a nebylo by k ní hleděti. Tím méně lze ovšem přihlížeti k námitce, vznesené v té příčině teprve v dovolacím spise žalovaného. V dovolacím řízení jde tedy, ježto žalovaný netrvá na námitkách neplatnosti indosace a nesplatnosti směnky, pouze o to, jaký vliv má na směnečný nárok žalobkyně soudní vyrovnání, jež žalovaný učinil se svými věřiteli, a jež bylo potvrzeno usnesením krajského soudu v U. ze dne 5. ledna 1923. V tom směru odvolací soud správně vyložil, že žalobkyně tím, že nepřihlásila své pohledávky k vyrovnacímu řízení, jí nepozbyla, a že vyrovnáním nenastala novace. Vývody dovolacího spisu žalovaného, jimiž se tento snaží dolíčiti opak, lze odkázati na příslušnou část rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku, a na obsáhlé výklady, obsažené v komentářích Dra Arnolda Lehmana 1/774 a násl., II/163 a násl., jakož i Dra Roberta Bartsche a Dra Rudolfa Pollaka 11/53, 56, 286, 289 (§ 156 konk. ř. A) pozn. 1 a 2, C) pozn. 8; § 53 vyr. ř. A) pozn. 1, C) pozn. 9), k nimž se dovolací soud přidává. Jinak ale nelze souhlasiti s právním názorem odvolacího soudu. Není sporu o tom, že žalobkyni přísluší proti žalovanému nejen osobní nárok na zaplacení 117 000 Kč, nýbrž že žalobkyně jest i věřitelkou oddělnou, jíž bylo přéd zavedením vyrovnacího řízení poskytnuto smluvní právo zástavní na nemovitostech a movitostech, uvedených ve výroku rozsudku prvého soudu, k zajištění pohledávek 200 000 Kč, 120 000 Kč a 250 000 Kč. Tato oddělná práva žalobkyně nebyla zavedeným vyrovnacím řízením dotčena (§ 11 odstavec prvý vyr. ř.), t. j. žalobkyně může věci, ke kterým se vztahují oddělná práva, použiti k uspokojení své celé pohledávky, z níž zažalována část 117 000 Kč, a ničeho jiného se žalobkyně v tomto sporu v pravdě nedomáhá, jak patrno z jejího přednesu v prvé stolici a z toho, že nechala vejíti v moc práva výrok prvého soudu, že se právo exekuce pro zažalovanou pohledávku omezuje na zmíněné věci. Jen ohledně osobního nároku žalobkyně nastal soudně potvrzeným vyrovnáním účinek §u 53 vyr. ř., záležející v tom, že žalovaný byl sproštěn povinnosti, nahraditi žalobkyni ztrátu, t. j. 75% pohledávky dodatečně ze svého ostatního jmění, k němuž žalobkyni nepřísluší právo oddělné. Ovšem ani tato část dluhu nadobro nezanikla, stala se pouze obligací naturální, která může sice býti zaplacena, ale nikoli zažalována nebo vyúčtována (srov. Lehmann, Bartsch/Pollak 1. cit.). Kdyby se byla žalobkyně domáhala zaplacení pokud se týče uspokojení svého celého osobního (směnečného) nároku bez jakéhokoliv omezení, tedy také z ostatního jmění žalovaného, k němuž jí nepřísluší právo oddělné, byl by žalovaný ovšem oprávněn býval, namítati soudně potvrzené vyrovnání a jeho účinky, a byl by soud mohl v platnosti zachovati směnečný příkaz platební jen co do vyrovnacích kvot, připadajících na zažalovanou pohledávku a již dospěvších. Poněvadž však, jak uvedeno, žalobkyně uplatňuje svou pohledávku pouze v rámci svého oddělného práva, nutno v mezích tohoto oddělného práva zachovati směnečný příkaz platební v moci co do celé zažalované částky. Z těchto právních úvah plyne jednak neoprávněnost dovolání žalovaného, který, uplatňuje dovolací důvody §u 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s., žádá za zrušení celého platebního příkazu, jednak odůvodněnost dovolání žalobkyně, jež podle §u 503 čís. 4 c. ř. s. napadá rozsudek odvolacího soudu, pokud jím směnečný příkaz platební byl zachován v platnosti jen co do 17 550 Kč s přísl., co do zbytku však zrušen, i bylo proto zamítnouti dovolání žalovaného, naproti tomu vyhověti dovolání žalobkyně a změnou rozsudku odvolacího soudu obnoviti v hlavní věci rozsudek soudu prvé stolice.

Citace:

č. 3420. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 116-120.