NPD documents search: Váž. tr., 16 (1934)

Čís. 2625.

Jde o hornický spor mzdový, nenáležející na pořad řádných soudů, domáhá-li se horník na důlním podnikatelstvu doplatku zadržené srážky se mzdy.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, R II 135/23.)
O žalobě horníka proti podnikateli na vyplacení 110 Kč, jež si žalovaný srazil při výplatě mzdy, rozhodl procesní soud prvé stolice věcné. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a dosavadní řízení jako zmatečné a odmítl žalobu. Důvody: Žalobce opírá žalobu o důvod, že mu žalovaná srazila z výdělku 2 směny ve výši 110 Kč a to proto, že při mobilisaci dala žalobci odškodné za 3 směny a že při návratu z vojny žalovaná své dřívější rozhodnutí změnila v ten smysl, že žalobci nahradí pouze jednu směnu; měníc tím své dřívější uznání nároku žalobcova na odškodné za 3 směny, sjednala si žalovaná vrácení odměny za 2 směny uvedenou srážkou ze mzdy. Prvý soud vychází z názoru, že zde nejde o mzdový spor, nýbrž že žalobním důvodem je, že si žalovaná protiprávně podržela dříve vyplacený peníz. Leč odvolací soud nepokládá názor tento za správný. Pro otázku přípustnosti pořadu práva je rozhodnou pouze okolnost, že žalovaná odměnu za dvě směny si zadržela a sice ze mzdy žalobcovy a je proto bezvýznamné, z jakého důvodu k této srážce došlo a zda žalovaná k srážce byla oprávněna, neboť nárok žalobcův směřuje k tomu, aby mu žalovaná mzdu zaplatila. Spory ve mzdových věcech nepatří však dle zákona ze dne 25. února 1920, čís. 144 a 25. února 1920, čís. 145 sb. z. a n., pak nařízení ze dne 13. července 1920, čís. 434 sb. z. a n. před řádné soudy, takže je tu odvolatelkou uplatňovaný důvod zmatečnosti dle §u 477 čís. 6 c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Sama stížnost uznává ony spory za mzdové, které vznikly ze smlouvy pracovní, pod to však spadá a jest mzdovým sporem po výtce především spor dělníka se zaměstnavatelem o vyplacení odpracované mzdy a o to se bez odporu v tomto případě jedná, neboť dle bezesporného stavu věci žalovaná strana nevyplatila žalobci při výplatě v žalobě zmíněné plného obnosu mzdy za právě uběhlé výplatní období, nýbrž jen zbytek, který vybýval po srážce částky, vypadající za dvě směny z těch tří směn, za které mu před nastoupením vojenské služby mzda vyplacena byla ve smyslu §u 1154 b) obč. zák. ve znění novely ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 sb. z. a n. nebo, jak žalobce sám tvrdí, ve smyslu kolektivní smlouvy, která dle odstavce (4) téhož §u platiti může vedle zákonného tohoto předpisu jen, pokud je dělníku příznivější, a spór vzhledem k obraně žalované strany jde toliko o to, nemá-li tu užito býti předpisu §u 4 vl. nař. ze dne 26. října 1921, čís. 383 sb. z. a n., dle něhož zaměstnanci (dělníku) po dobu vojenské služby žádný »plat« (mzda) nepřísluší, není-li právním předpisem neb smlouvou stanoveno jinak a nebyla-li tedy žalovaná strana vskutku oprávněna částku tu, kterou prý vyplatila jen s výhradou, že povinnost platiti ji, uznána bude ředitelskou konferencí, si sraziti. Tedy i srážka sama pochází ze mzdy, jen že ovšem sporné, a je tedy i otázka srážky otázkou mzdovou. Netřeba tu tedy rozbírati, jak by to bylo, kdyby započítávaný obnos spočíval na titulu jiném, na př. na titulu zápůjčky neb náhrady škody, kdežto mzda, z níž by si ji zaměstnavatel srážel, byla by bezesporná. Došlo tedy v tomto případě ke srážce z takového důvodu, jenž i spor o ni kvalifikuje jako spor mzdový.

Citace:

čís. 2625. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 864-865.