Čís. 4346.

Zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. není na závadu tomu, by nebyl platně uzavřen smír o vzešlém již nároku na mzdu za práci přes čas.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1924, Rv II 553/24.)
Žaloba o zaplacení mzdy za práci přes čas byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nižší stolíce i strany opomenuly vzíti v potaz zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. o osmihodinné pracovní době. Dle tohoto zákona jsou všecky práce přes čas 8 hodin denně prácemi přes čas, i když se konají na zvláštní příkaz a dokonce doma v bytě zaměstnancově (§ 2, § 1, § 6, § 7 čís. 4 a j.), jak to žalobce o svých pracích líčí, i když nebyla za ně zvláštní mzda vyjednána. Avšak nižší stolice zjistily, že uzavřen byl dne 6. října 1922 smír, jímž byly vyrovnány všecky žalobcovy nároky za práci přes čas za celou jeho služební dobu, skončivší koncem srpna 1922. Dle citovaného zákona sice zapovězena jest práce přes čas (§1 (1) »nesmí«, § 2 »je zakázáno«), vyjma s úředním svolením (§ 6), úmluva opačná tedy by se příčila zákonnému zákazu a byla by proto dle §u 879 obč. zák. nicotná, avšak tím ještě není řečeno, že nelze uzavříti smír o vzešlém již nároku na mzdu za práci přes čas. Právem nutícím (jus cogens) jest pouze zápověď delší práce než zákonné osmihodinné a zápověď úmluvy tomu odporující. Tím jest zaměstnanec dostatečně chráněn, neboť přísluší mu vždy, ať již byla vícepráce úředně povolena nebo ne, za skutečně vykonanou práci přes čas mzda (§ 6 čís. 3 a § 7 čís. 4), takže ji nikdy nekoná na účet pravidelné pracovní doby. Vzešel-li mu však z toho důvodu zákonný nárok na vícemzdu, podléhá tento nárok jako každý jiný soukromoprávní nárok již volné disposici stran a proto jest uzavřený smír přípustným. Ten však zničil každý nárok na více, než co mu v něm přiznáno bylo (§ 1380 obč. zák.).

Citace:

č. 4346. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 582-583.