Čís. 6173.

Nepodal-li obžalovaný odpor podle § 6 zákona čís. 471/1921 Sb. z. a n., nemůže po uplynutí lhůty k odporu žádati, aby věc byla projednávána před senátem; je bez významu, že nebyl náležitě poučen obhájcem zřízeným mu podle druhé věty § 6 cit. zák.
(Rozh. ze dne 2. dubna 1938, Zm I 168/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. z. Z důvodů:
Zmatek podle č. 1 § 281 tr. ř. vidí stěžovatel v tom, že hlavní přelíčení bylo přes jeho odpor provedeno před samosoudcem. Stěžovatel má zřejmě za to, že vzhledem k onomu odporu měla býti věc projednána před senátem a že tedy, když se tak nestalo, nebyl soud náležitě obsazen. Výtka je bezdůvodná.
Podle § 6 zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. je trestný čin, který náleží k příslušnosti sborového soudu prvé stolice, přikázati k rozsouzení jedinému členu tohoto senátu jako samosoudci, jestliže veřejný žalobce navrhl ve spise obžalovacím (v návrhu zastupujícím spis obžalovací) pro všechny obviněné jako hlavní trest ztrátu svobody do šesti měsíců buď samu o sobě, buď vedle trestu peněžitého nebo jedině trest na penězích, a jestliže žádný z obžalovaných anebo z jejich obhájců nepodá proti tomu odpor ve lhůtě tří dnů počítané ode dne, kdy byl obhájci doručen spis obžalovací (návrh zastupující obžalobu).
Tyto předpoklady byly by tu zřejmě i v souzeném případě, neboť veřejný obžalobce navrhl v obžalovacím spise, aby byl obžalovaný potrestán podle § 82 tr. z. a čl. 1 § 6 zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. a aby bylo hlavní přelíčení ustanoveno před samosoudcem, a ani obžalovaný, ani jeho obhájce, k tomuto účelu podle druhé věty § 6 cit. zák. zřízený, se proti tomuto návrhu ve lhůtě nahoře uvedené neohradil, ba obžalovaný při svém výslechu u okresního soudu v H. dne 22. prosince 1937 naopak výslovně prohlásil, že s návrhy státního zastupitelství (t. j. v obžalovacím spise obsaženými) a tedy i s návrhem s hlediska § 6 zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. souhlasí a že sám žádných návrhů nečiní. Tímto souhlasem s návrhem veřejného žalobce stal se návrh ten i pro obžalovaného závazným a přikázání věci k rozsouzení samosoudci nemohlo v zápětí býti dotčeno tím, že obžalovaný později, když byla uplynula lhůta k vyjádření jeho nesouhlasu s návrhem veřejného obžalobce, žádal, aby trestní věc byla projednávána před senátem. Na tom nemůže nic měniti ani okolnost, že prý obhájce, zřízený obžalovanému podle druhé věty § 6 zák. č. 471/1921 Sb. z. a n., opominul dáti mu patřičné právní poučení, když zákon neukládá takovou povinnost obhájci k tomu konci z úřední povinnosti ustanovenému.

Citace:

č. 6173. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 189-190.