Čís. 9633.

Pozůstalostní věřitel není oprávněn k rekursu do usnesení pozůstalostního soudu, jímž byly prohlášeny za neplatné a za právně bezúčinné již na soud přijaté bezvýminečné přihlášky zákonných dědiců.
(Rozh. ze dne 8. února 1930, R I 69/30.)
Pozůstalostní soud přijal usnesením ze dne 4. srpna 1927 na soud bezvýminečné přihlášky dědiček k pozůstalosti ze zákona, jež podal jménem dědiček Dr. Eduard S. Kromě nich přihlásila se k pozůstalosti pozůstalá vdova ze zákona. Při roku ve smyslu § 125 nesp. říz. prohlásily dědičky ze zákona, že Dr. Eduarda S-a nikdy nezmocnily k podání bezvýminečných dědických přihlášek, že mu plnou moc nepodepsaly, že tudíž bezvýminečnou dědickou přihlášku jím podáním ze dne 12. dubna 1927 s dodatkem ze dne 4. května jménem jejich učiněnou neuznávají a že proto navrhují, by tato na soud přijatá bezvýminečná dědická přihláška byla uznána za neplatnou a právně bezúčinnou. Pozůstalostní soud tomuto návrhu dědiček vyhověl. K rekursu pozůstalostní věřitelky banky Č. rekursní soud návrh dědiček ze zákona, by jejich — Čís. 9634 —
211
bezvýminečně ze zákona podané a na soud přijaté dědické přihlášky byly uznány za neplatné a za právně bezúčinné odmítl. Co do oprávnění banky č. k rekursu uvedl v důvodech: O oprávnění banky Č. ke stížnosti nelze pochybovati. Banka uplatňuje proti zůstaviteli, pokud se týče proti jeho pozůstalosti směnečnou pohledávku. Přijetím bezvýminečné dědické přihlášky na soud vstoupily dědičky v právní poměr nejen k zůstaviteli (k jeho pozůstalosti § 547 obč. zák.), nýbrž i ke všem jeho věřitelům, k těmto tak, že jim za jejich pohledávky ručí přes meze pozůstalostního jmění i svým vlastním jměním podle § 801 obč. zák. Nabyli tudíž věřitelé proti dědičkám práva na uspokojení svých pohledávek. Podle § 9 nesp. říz. jest ke stížnosti proti soudním opatřením ve věcech nesporných oprávněn, kdo se opatřením tím cítí stiženým, což předpokládá, by této osobě z tohoto opatření vzešla neb alespoň hrozila majetková nebo jiná újma na jeho zákonem chráněném právu. Jest zřejmé, že by odpadnutím bezvýminečné dědické přihlášky, tudíž odpadnutím osobního ručení dědiček mohla býti jistota a úhrada pohledávky banky ohrožena, a jest tedy tím oprávnění banky opodstatněno a vykázáno.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že odmítl rekurs banky Č. do usnesení prvého soudu.
Důvody:
V pozůstalostním řízení o zůstavitelově pozůstalosti prohlásil pozůstalostní soud za neplatné a za právně bezúčinné dědické přihlášky zákonných dědiců, totiž zůstalé vdovy a zůstalé dcery, učiněné ze zákona bezvýminečně a přijaté na soud, a uznal za platnou jen výminečnou dědickou přihlášku zůstalé vdovy, ze závěti taktéž na soud přijatou. Usnesení toto napadla banka Č., která přihlásila k pozůstalosti směnečnou pohledávku a jest tedy její věřitelkou. Jest otázkou, zda byla stěžovatelka jako pozůstalostní věřitelka oprávněna k stížnosti. Rekursní soud odpověděl k této otázce kladně, leč nelze s ním souhlasiti. Práva věřitelů za pozůstalostního řízení upravují §§ 811, 812 a 815 obč. zák., žádný z nich však neposkytuje věřitelům mimo případ oddělení pozůstalostního jmění, které tu nebylo navrženo, vliv na pozůstalostní řízení a nečiní je jeho účastníky. Potřebné ochrany svých práv mohou se věřitelé pozůstalosti domáhati jen pořadem práva. Nutno tudíž upříti bance Č. jako pozůstalostní věřitelce právo ke stížnosti do usnesení, jímž pozůstalostní soud rozhodl v pozůstalostním řízení o přihláškách dědiců.

Citace:

Čís. 9633.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 238-239.