NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 386.

Bolestného dle § 1325 obč. zák. možno se domáhati pouze za tělesné útrapy, jež vznikly poraněnému z úrazu, nikoliv však za útrapy neb duševní svízele, jež vytrpěla osoba třetí usmrcením osoby jí blízké.
Nárok na náhradu škody, již utrpěl manžel tím, že odpadla mu usmrcením manželky bezplatná pracovní síla, jest posuzovati z hlediska § 1295, nikoliv § 1327 obč. zák.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1920, Rv I 602/19.)
Automobilem žalovaného byla usmrcena manželka žalobcova. Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady škody, odůvodňuje ji mimo jiné tím, že usmrcením manželky byly mu způsobeny nesmírné útrapy a duševní svízele a že pozbyt bezplatné pracovní síly v domácnosti, a požaduje v onom směru bolestné, v tomto směru pak rentu. Soud prvé stolice uznal žalobcův nárok co do důvodu po právu bez dalšího obmezení. Odvolací soud vyhověl částečně dovolání žalovaného a zamítl návrh žalobcův na bolestné proto, že dle § 1325 obč. zák. přísluší nárok na bolestné pouze poškozenému, nikoliv však třetímu, a že nejsou žalobcem uplatňované duševní útrapy následkem úrazu, nýbrž lze v nich spíše spatřovati přirozený soucit, jejž svazek příbuzenský ještě stupňuje.
Nejvyšší soud nevyhověl žádnému z dovolání obou sporných stran — mimo jiné z těchto
důvodů:
Žalobce vidí vadu řízení a nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud uznal ohledně bolestného, že toto není co do důvodu po právu, jelikož prý žalovaní v tom směru rozsudek první stolice ani nenapadli a uplatňovaný nárok tvoří jednotný celek, který se rozštěpiti nedá. Než žalobce se mýlí v tom, že by uplatňovaný nárok tvořil jednotný, nedělitelný celek. Bolestné jest sice rovněž zákonem myšleno jako odškodnění za tělesné útrapy povstalé úrazem na těle, nicméně tvoří právě tak samostatný nárok náhradní, jako je nárok na skutečnou škodu rozdílný od nároku na ušlý výdělek a od nároku na výživné, jež uchází někomu úmrtím osoby. Nebylo proto překážky, by o řečeném nároku co do právního důvodu nemohlo samostatně býti rozhodnuto, když odvolací soud oproti soudu stolice prvé, jenž veškeré, žalobou uplatňované nároky co do důvodu uznal, usoudil, že nárok na bolestné co do svého důvodu právního po zákonu není opodstatněn, by ohledně výše jeho nemusilo býti ani jednáno. Tím nestal se ještě rozsudek odvolacího soudu rozsudkem konečným, nýbrž bude na soudu stolice prvé, když právoplatně uznáno, že nárok na bolestné důvodem po právu není, by vynesl svým časem i ohledně tohoto nároku rozsudek konečný, z mezitímního rozsudku vyplývající (§ 393 c. ř. s.). Mylně také za to má dovolání žalobcovo, že žalovaní rozsudku první stolice co do bolestného neodporovali. Vždyť odvolali se z rozsudku první stolice co do celého jeho obsahu a vytýkali i nesprávné právní posouzení. Třeba tedy výslovně nepoukazovali k tomu, že alespoň bolestné není důvodem po právu, byl soud odvolací, když vytýkali, že nic z uplatňovaných nároků po právu neobstojí, povinen veškery nároky co do právního důvod přezkoumati a o nich rozhodnouti. Není tu tedy vady řízení. Tím méně lze přisvědčiti, že by tu bylo nesprávné právní posouzení a soud dovolací plně přisvědčuje odůvodnění napadnutého výroku soudu odvolacího. Podle § 1325 obč. zák. jest bolestné odškodněním jen za tělesné útrapy, vzniklé poraněnému z utrpěného úrazu, nikoli však za osobě třetí smrtí jiného způsobené útrapy, tím méně pak duševní svízele. Odškodnění takového druhu to jest za bolesti, které způsobí smrt někoho osobě třetí, zákon v § 1325 obč. zák. nestanovil a ze všeobecného předpisu § 1295 obč. zák. odvoditi je nelze, poněvadž netvoří újmu majetkovou, jakou toto ustanovení má na mysli. Není tu tedy ani vytýkaného dovolacího důvodu č. 4 § 503 c. ř. s., když odvolací soud nárok na bolestné uznal za zákonem neodůvodněný a proto důvodem po právu nepozůstávající. Neprávem vytýká dovolání žalovaných, že i ohledně požadované renty měl odvolací soud uznati jako o bolestném, že nárok na ni není po právu. Žalovaní, poukazujíce na judikát čís. 189, přehlížejí však, že tento týká se jen renty, jež se požaduje z důvodu zmařené, dle zákona povinné výživy. O takovou výživu, jež ovšem příslušela by dle § 1327 obč. zák. jen dětem, manželce a rodičům, zde však nejde. Žalobce domáhá se škody, kterou utrpěl tím, že odpadla mu se ženou i pracovní síla neplacená, nikoli tedy tím, že mu manželka nebude moci poskytovati snad výživu. Proto uplatňovaný nárok spadá do rámce všeobecné škody, již dle § 1295 obč. zák. ten, kdo ji zaviněně způsobil, poškozenému nahraditi jest povinen. Pokud i na tuto škodu má nárok, bude rozhodnuto až v řízení dalším. Zásadně nyní jen uznáno, že žalobci přísluší nárok na náhradu veškeré škody, již smrtí, žalovanými zaviněné, utrpěl. Bude ovšem na něm, by prokázal, že i tuto škodu trpí a do jaké míry.

Citace:

č. 386. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 73-75.