Č. 4198.
Vojenské věci: I. O úpravě disc. řízení vojenského a o povaze aktu, kterým rotmistr z povlání se vylučuje ze sboru rotmistrů — věta jako při Boh. 4012 adm. — II. Rotmistr vyloučený ze sboru rotmisirů z povolání nemá nároku na vrácení zapravených pensijních příspěvků.
(Nález ze dne 5. prosince 1924 č. 15.280).
Prejudikatura: Boh. 4012 adm.
Věc: Alfred K. v M. proti ministerstvu národní obrany stran výplaty požitků, doplatků cestovních výloh, jakož i vrácení příspěvků na výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl roku 1922 pod č. 89/V. osob. věstníku mno převzat do svazku čsl. armády jako gážista mimo hodnostní třídu.
Výnosem mno ze 4. prosince 1922, doručeným dne 13. prosince 1922, byl jako účetní rotmistr ženijního pluku č. 5 podle § 14 služební knihy org. 7. imperativně vyloučen ze sboru rotmistrů z povolání a zbaven hodnosti z důvodu, že byl před svým jmenováním rotmistrem soudně trestán, kterážto okolnost nebyla mno známa.
Podáním z 30. ledna 1923, řízeným na žal. úřad, domáhal se st-I vyplacení těchto požitků: 1) za měsíc listopad a prosinec doplatky měsíčně a 40 K a pohotovstní přídavek denně a 2 K 273 K, 2) doplatky za rok 1920 od 1. ledna do 31. srpna 2215,35 K, 3) požitky od 1. září do 14. října 1920 1336,50 K, 4) při přesídlení posádky z K. do M. a zpět 300 K, 5) cestovní účet do Maďarska a zpět 3319,60 K, 6) příspěvek na výstroj 1500 K, 7) vrácení zaplacených pensijních příspěvků za rok 1922, měsíčně 26,72 K 320,64 K, úhrnem 9265,09 K.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad tuto žádost ve všech směrech, z důvodu, že st-l nemá na požitky, doplatky a cestovní výlohy žádného nároku, poněvadž byl převzat do čsl. vojska jako rotmistr z povolání neprávem, jelikož ve své přihlášce zamlčel všechny svoje soudní tresty. V důsledku toho byl výnosem mno č. 439747 z r. 1920 vyloučen imperativně ze sboru rotmistrů z povolání a zbaven hodnosti. Pokud jde o vrácení příspěvku na výslužné, vyslovil žal. úřad s poukazem na § 15 zák. č. 76 Sb. z r. 1922, že tyto nelze zásadně vrátiti.
Stížnost domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, obrací se předem proti rozhodnutí ze 4. prosince 1922, jímž byl st-l vyloučen ze stavu rotmistrů a na které nař. rozhodnutí poukazuje, dovozujíc, že nehledě k tomu, že rozhodnutí to nestalo se na podkladě disc. řízení, nemá ani zák. podkladu, neboť spočívá na § 14 předpisu org. 7, který upravuje materii, již možno upraviti toliko zákonem, ježto obsahuje předpis vztahující se na disc. pravomoc nad vojen, osobami v činné službě, o nichž se zmiňuje § 33 bran. zák. Ostatně prý nemá tento výnos ani podkladu skutkového, neboť tresty st-li uložené jsou vesměs odčiněny.
Pokud jde o nař. rozhodnutí samotné, vytýká stížnost, že dle § 10 zák. č. 76 z r. 1922 pozbývají nároku na zaopatřovací požitky vojenské osoby z povolání v činné službě, které byly v důsledku řízení před disc. výborem zbaveny hodnosti, nebo pozbyly jí podle soudního rozsudku, a spatřuje v tomto předpisu patrně generální normu zásadního významu v ten rozum, že odnětí požitků vojenských osob jest možno toliko tehdy, když jim byla poskytnuta možnost se hájiti v řízení soudním neb disc. To se však v daném případě nestalo.
Pokud jde o otázku příspěvků pensijních, dovozuje st-l svůj nárok na vrácení jich i tehdy, když jeho vyloučení ze stavu rotmistrů bylo po zákonu odůvodněno, neboť byl-li převzat neprávem, byly i tyto příspěvky jím placeny a od něho přijímány neprávem a má tudíž na vráceni jich nárok nehledě ani k tomu, že účelu, za kterým je platil, totiž výslužného, nedosáhl.
V odvodním spise namítá žal. úřad po formální stránce, že stížnost do rozhodnutí, jímž byl st-l ze stavu rotmistrů vyloučen, jest opožděná. Věcně dovozuje, že předpisy org. 7. jsou kryty ustanovením § 33 bran. zák. Ostatní požadavky stížnosti nelze po zákonu zdůvodniti.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss:
Stížnost brojící proti rozhodnutí žal. úřadu ze 4. prosince 1922, vytýká s poukazem na § 33 bran. zák., že kompetence mno k vyloučení rotmistra z povolání ze služby z důvodu uvedeného v § 14. předpisu org. 7., postrádala v době vydání zmíněného rozhodnutí zákonného podkladu. Tím snaží se patrně dovoditi, že rozhodnutí to trpí absolutní zmatečností a že jako takové nemohlo vůči st-li vejíti v moc práva.
V tom směru vyslovil však nss v nál. Boh. 4012 adm. právní názor, že jednak branný zákon nevyhradil úpravu disc. řízení zákonu, jednak že zbavení rotmistra z povolání hodnosti u příležitosti jeho imperativního vyloučení dle 13. odst. § 14 služebních předpisů org. 7., o něž jde i v daném případě, není nálezem disc, nýbrž výrokem vydaným v řízení správním a konečně že zákon ze 4. července 1923 č. 154 Sb. uznává platnost předpisů obsažených v služebních předpisech org. 7, pokud jde o činy spáchané před jeho účinností, a to již od doby vydání těchto předpisů.
Na tomto právním stanovisku setrvává nss i v případě daném. Dle něho podává se však vyloučení st-le ze stavu rotmistrů za současného zbavení hodnosti jako rozhodnutí kompetentního úřadu právní moci schopné, výtka zastávající názor opačný, jest proto bezdůvodná.
Obsahem správních spisů jest doloženo a není také stížností bráno v odpor, že rozhodnutí to bylo st-li doručeno dne 13. prosince 1922. Domníval-li se st-l, že jest jím ve svých zákonem mu zaručených subjektivních právech dotčen, mohl si proti něntu stěžovati k nss-u ve lhůtě vytčené v § 14 zák. č. 36 z r. 1876. Opomenul-li tak učiniti, nutno veškeré výtky, které teprve přítomná stížnost proti řečenému rozhodnutí formuluje, odmítnouti (§§ 14 a 21 zák. o ss).
Pokud jde o vlastní nař. rozhodnutí, formuluje stížnost proti němu výtky dvě:
První z nich obrací se proti nař. rozhodnutí, pokud odmítá vyhověti žádosti st-lovů o výplatu požitků, doplatků a cestovních výloh, druhou, pokud mu odpírá vrácení zaplacených příspěvků pensijních.
Ve směru prvním tvrdí stížnost, že ve smyslu § 10 zák. č. 76 z r. 1922 nemůže býti vojenská osoba zbavena svých požitků, když jí nebylo možno náležitě se hájiti ať již v řízení disc. nebo soudním.
Po této stránce sluší poukázati k tomu, že st-lem dovolaný předpis dotýká se toliko požitků zaopatřovacích, o které v daném případě nejde. Spatřovati pak v tomto specielním) ustanovení normu významu a dosahu generálního, jak patrně stížnost za to má, po názoru nss nelze.
Míní-li však stížnost touto námitkou vytýkati, že v daném případě rozhodl žal. úřad bez účasti st-le a že tím porušil zásadu slyšení stran, nutno zdůrazniti, že nař. rozhodnutí se opírá, dle svého obsahu, toliko o propuštění st-lovo, skutečnost to st-li dostatečně známou a nikoliv o výsledky jakéhokoliv šetření.
Ostatně netvrdí ani st-l, že domnělým nedbáním svého nároku na účastenství v předchozím řízení správním utrpěl vůbec nějakou újmu, ať po stránce formelní nebo materielní.
Nelze proto zmíněnou výtku po žádné stránce uznati důvodnou.
Pokud jde o výtku směřující proti tomu, že žal. úřad odepřel st-li vrátiti pensijní příspěvky jím svého času zaplacené, třeba poukázati k tomu, že § 15 zák. č. 76 z r. 1922, vstoupivšího v platnost již 1. ledna 1920 (§ 114 cit. zák.) ukládá gážistům z povolání v činné službě placení příspěvků na výslužné, aniž činí rozdíl v tom, zda ten který gážista výslužného bude skutečně požívati čili nic, nebo dokonce propůjčuje mu v některém případě nárok na vrácení příspěvků platně zaplacených. Existenci předpisu opačného stížnost ani netvrdí a také nss toho neshledal, ani pro ten případ, že gážista službu opustí ať již dobrovolně či nucené.
Ovšem tvrdí st-l, že příspěvky, o něž tu jde, byly od něho neprávem přijímány, je—li správným stanovisko žal. úřadu, že byl jmenován rotmistrem neprávem, leč ani této výtce nelze po názoru nss-u přisvědčiti.
Ze správních spisů plyne, a také toho st-l nepopírá, že byl ve věst. osob. mno č. 89/5 z r. 1922 převzat jako gážista mimo hodnostní třídu. Je-li tomu tak, pak se stal v poměru k čsl. správě vojenské takovýmto gážistou se všemi povinnostmi, a nepadá naprosto na váhu pro posouzení jich dosahu, zda se jeho jmenování stalo právem či neprávem. Nemá proto ani posléz zmíněná výtka opory v platném právu. Stížnost jest tudíž ve všech směrech bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.