NPD documents search: Váž. tr., 15 (1933)

Čís. 4617.

Činnost naznačená v prvé větě § 214 tr. zák. nezakládá zločin podle tohoto §, zanikl-li již v té době nárok státu na stíhání a potrestání hlavního pachatele (na př. jeho smrtí — § 224 tr. zák.); může však — záležela-li ve křivém svědectví před bezpečnostním úřadem — zakládati přestupek podvodu podle §§ 205, 461 tr. zák.
(Rozh. ze dne 4. února 1933, Zm I 488/31.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 24. března 1931, jímž byla obžalovaná podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěna z obžaloby pro zločin nadržování podle § 214 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovanou vinnou, že v říjnu 1930 v P. vydala před policejním inspektorem. Karlem N-em, pátrajícím po pachateli zločinu těžkého uškození na těle, spáchaného v noci k 29. září 1930 v M. na Martě B-ové, křivé svědectví, čímž se dopustila přestupku podvodu podle §§ 205, 461 a 197 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnosti, vytýkající napadenému rozsudku zmatečnost podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., jest přiznati částečně důvodnost. Napadený rozsudek zprošťuje obžalovanou z obžaloby, neshledávaje v jejím jednání skutkovou podstatu zločinu podle § 214 tr. zák. z důvodu, že podle § 224 tr. zák. smrtí pachatelovou zrušuje se další jeho stihání, že ustanovení § 214 tr. zák. — správně jednání, jemuž ustanovení první věty § 214 tr. zák. brání — má za účel nadržovati zločinci proto, by unikl trestu, že tedy v době, kdy obžalovaná policii nepravdivá udání učinila, vědouc o tom, že Josef C. jest už mrtev, ve smyslu § 224 tr. zák. stíhání C-ovo již bylo zrušeno a že tedy obžalovaná podle názoru soudu nemohla nadržovati zločinci, který byl už mrtev a dále stíhán ani trestán býti nemohl. Výklad první věty § 214 tr. zák., kterým se rozsudek v těchto úvahách řídil, je správný a jest při něm trvati přes námitky stížnosti. Zločin, který shledávala v souzeném skutku obžaloba, jest ovšem samostatným zločinem, přesněji — viz § 6 tr. zák. — zločinem různým a zvláštním od zločinu, k němuž nadržování hledí. Než přes to je nezbytným předpokladem trestnosti jednání v první větě § 214 tr. zák. naznačeného nejen, že byl spáchán zločin, ku kterému se jednání vztahuje, nýbrž i, že v době tohoto jednání je tu ještě pachatel, kterého je pro zločin ten stihati. Neboť ustanovení první věty § 214 tr. zák. a korespondující ustanovení § 307 tr. zák. chrání právo státu na stíhání pachatelů trestných činů proti jakékoliv činnosti, jíž osoba od pachatele různá úmyslně maří neb alespoň ruší výkon onoho práva v počátečním období pátrání po trestných činech a jejich pachatelích, zatajujíc půtahy, jimiž může se vrchnost dověděli, že byl spáchán zločin a kdo byl jeho pachatelem. S hlediska řečeného práva státu a tím i účelu dotčené trestní normy má pro § 214 tr. zák. význam i zatajování samotného zločinu, avšak jen, pokud se takovým nadržováním zločinu maří nebo stěžuje stíhání pachatele a takto nadržuje se i pachateli zločinu. Proto není — protože nepoškozuje a neohrožuje chráněné právo státu podle první věty § 214 tr. zák. — trestnou činnost tam naznačená, není-li v době činnosti té již chráněného práva, proto že je stíhání pachatele hlavního zločinu vyloučeno skutečnostmi, se kterými spojuje trestní zákon zánik práva státu na stihání (a potrestání) zločince, neboli — jak praví Finger I. 559 — zánikem práva na potrestání nebo stíhání, vzešlého ze spáchání trestného činu, zanikne i možnost dopustiti se nadržování vzhledem na tento trestný čin. Arciť mohou stát a i soukromé osoby, na př. osoba hlavním zločinem poškozená míti též po zániku stihacího práva ještě zájem na objevení zločinu, přesněji na objeveni a usvědčení pachatele. Než tyto zájmy nejsou totožny s řečeným a v dotčeném ustanovení trestního zákona chráněným právem, jež ani není poškozováno případným úsilím příbuzných zemřelého pachatele, zabrániti usvědčení ho ze zločinu v zájmu jeho pověsti. Namítá-li stížnost, že by podle onoho výkladu § 214 tr. zák. zůstalo nadržování beztrestným, i kdyby trestnost hlavního pachatele byla vyloučena choromyslností, střídavým pominutím smyslů atd., přehlíží, že v těchto skutečnostech jde o důvody nepřičítání zločinu pachateli, nikoliv o důvody zániku stíhacího práva, kdežto smrtí pachatelovou zrušuje se (zaniká) podle § 224 tr. zák. nejen užití trestu, nýbrž i stíhání pachatele. Z vylíčených úvah lze setrvati při názoru nalézacího soudu, že souzené jednání obžalované nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu § 214 tr. zák., protože v době jednání byl zločinec, jemuž nadržováno, již mrtev.
Avšak v právu je stížnost další námitkou, že nalézací soud, neshledav v souzeném skutku zločin, který v něm shledávala obžaloba, měl uvažovati o tom, zda skutek není jiným trestným činem před soud příslušejícím, a že skutek je jako křivé svědectví před bezpečnostním úřadem, přesněji před činitelem bezpečnostního úřadu, přestupkem podvodu podle §§ 205, 461 tr. zák. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaná byla za policejního pátrání po pachateli těžkého poškození na těle, způsobeného v noci na den 29. září 1930 v M. Martě B-ové, dne 9. října 1930 policejním inspektorem Karlem N-em po napomenutí k udání pravdy vyslýchána, že svou výpovědí dokazovala Josefu C-ovi, t. j. pachateli onoho těžkého poškození, pro celou noc na 29. září 1930 alibi, a že úmyslně zatajila policii, že Josef C. se s ní rozešel dne 29. září 1930 o hod. ráno, že odešel směrem k M., že k ní přiběhl ve 3 hodiny ráno udýchaný a rozčilen, a že se obžalovaná snažila pře- svědčili policii, že se Josef C. nevzdálil od ní po celou noc, v níž byl spáchán na Martě B-ové onen zločin. Těmito zjištěními je vysloveno, že obžalovaná vydala před činitelem bezpečnostního úřadu vědomě neúplné a i jinak nepravdivé svědectví, jímž je naplněna skutková podstata přestupku podvodu, kdyžtě je — srovnej nález č. 1595 sb. n. s. — přestupkem podle jasných ustanovení § 205, 461 tr. zák. jakékoliv podvodné, t. j. v §§ 197, 199, 201 tr. zák. naznačené jednání, nenabývá-li povahy zločinu podle okolností uvedených v §§ 199, 200, 201 tr. zák. Zprostil-li nalézací soud přes to v napadeném rozsudku obžalovanou z obžaloby, neuvažuje vůbec o souzeném skutku s podpůrného hlediska §§ 205, 461 tr. zák., je zprošťující výrok výsledkem neúplného a proto nesprávného použití zákona a rozsudek je zmatečný podle § 281 čís. 9 a) tr. ř.

Citace:

č. 4617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 89-91.