NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4929
.
Obecní zaměstnanci (Slovensko): I. * Městští úředníci uvedení v zák. čl. LVIII : 1912 mají nárok na minimální služební (aktivní) požitky podle tohoto zákona ex lege již počínaje 1. lednem 1913, nikoli teprve od účinnosti statutu vydaného k provedení tohoto zákona. — II. Městský úředník nemůže se platně vzdáti nároku na minimální požitky zaručené mu §em 14 zák. čl. LVIII : 1912.
(Nález ze dne 22. září 1925 č. 16988.)
Věc: Dr. Julius K. v K. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti župnímu úřadu ve Zvoleni (za zúč. obec K. adv. Dr. R. Stejskal z Prahy) o plat městského fiskála.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud odepřelo stčžovatelinárok naslužební požitky X. platové třídy za dobu od 1. ledna 1913 do 1. května 1914, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: St-l byl v době státního převratu fiskálem města K., jež bylo v této době městem s regulovaným magistrátem. Město K. bylo po převratu přeměněno na velkou obec, a st-l byl pak v červnu 1919 županem býv. župy Hontské zbaven svého úředního místa.
Podáním ze dne 20. dubna 1920 žádal st-l u obce K. 1. aby mu byly přiznány pensijní požitky, a 2. aby mu byla poukázána k výplatě částka 3950 K, totiž rozdíl mezi služ. požitky X. platové třídy, které mu podle zák. čl. LVIII : 1912 příslušely za rok 1913 a 1914, a mezi paušální odměnou, která mu byla za uvedená léta vyplacena (v částkách 1000 K a 1800 K).
Zastupitelský sbor obce K. usnesením z 19. října 1922 1. přiznal st-li pensijní požitky od 1. června 1919, 2. zamítl žádost jeho za výplatu částky 3950 K.
V odvolání brojil st-l pouze proti této druhé části usnesení zastupitelského sboru.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad v cestě instanční, že přiznává st-li služ. požitky X. platové třídy za dobu od 1. května do 31. prosince 1914, a že ukládá obci, aby stěžovateli vyplatila jménem rozdílu mezi těmito služebními požitky vypadajícími na uvedenou dobu a mezi odměnou, která byla st-li v roce 1914 vyplacena, částku 500 K; naproti tomu odepřel žal. úřad přiznati st-li služ. požitky X. platové třídy za dobu od 1. ledna 1913 do 1. května 1914, a to v podstatě z těchto důvodů:
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
a) V § 14 zák. čl. LVIII : 1912 se stanoví, že úředníci měst s právem municipálním a měst s reg. magistrátem zařaďují se ohledně platu a příbytečného do platových tříd stanovených pro státní úředníky a to úředníci měst s právem mun. podle přílohy B, úředníci oněch měst s reg. magistrátem, jež mají nad 10000 obyvatelů, podle přílohy C, a úředníci oněch měst s reg. magistrátem, jež mají pod 10000 obyvatelů — podle rozhodnutí obce buď podle přílohy C nebo podle přílohy D. Přílohy B, C a D byly pak v § 14 cit. zákona prohlášeny za doplňující součást tohoto zákona. Podle posl. odst. § 14 cit. zák. mají města právo poskytnouti — se schválením vyššího úřadu — svým zaměstnancům vyšší požitky, nežli jaké jsou stanoveny ve zmíněných přílohách. Podle § 32 cit. zákona nabývají ustanovení určitých §§ů tohoto zákona — mezi nimi i ustanovení § 14 — účinnosti dnem 1. ledna 1913.
Z jasného doslovu §§ 14 a 32 cit. zákona jde zcela nepochybně na jevo, že tento zákon zaručil úředníkům městským právní nárok na určité minimum služebních požitků a to s účinností od 1. ledna 1913. Tento právní nárok na minimum služ. požitků vznikl tedy úředníkům počínaje již dnem 1. ledna 1913 přímo ze zákona, — tedy nikoliv, jak žal. úřad za to má, teprve tehdy, když nabyl účinnosti městský statut, do něhož byla pojata ustanovení cit. zák. jednající o minimálních služ. požitcích úředníků dotyčného města. Teprve z městského statutu vzniká úředníkům nárok na ony služební požitky, které město poskytne svým úředníkům nad zákonem stanovené minimum.
Z toho plyne tedy, že město nemůže nárok, který přísluší měst. úředníkům podle § 14 zák. čl. LVIII : 1912 přímo ze zákona — tedy nárok na minimum služebních požitků — ani časově obmeziti tím, že ustanovení statutu odročí tento nárok na nějaký pozdější termín nežli 1. ledna 1923.
Jestliže tedy měst. statut, který recipoval ustanovení cit. zákona jednající o minimálních služ. požitcích zákonem tím zabezpečených, stanoví, že veškeré předpisy ve statutu tom obsažené — tudíž i zmíněná ustanovení cit. zák. ve statutu recipovaná, nabývají účinnosti teprve po vyhlášení statutu, odporuje tento měst. statut, pokud právě stanoví, že měst. úředníci mají také nárok na minimální, zákonem zabezpečené požitky teprve od vyhlášení statutu, zřejmě kategorickému předpisu § 32 cit. zákona, a jest v tomto směru neplatným (§ 27 zák. čl. XXII : 1886).
Ježto pak město K., jak nesporno, bylo v době vydání zák. čl. LVIII : 1912, jakož i v den 1. ledna 1913 městem s reg. magistrátem s méně nežli 10000 obyvateli, měl st-l iako měst. fiskál podle §§ 14 a 32 zák. čl. LVIII : 1912 a podle tabulky D připojené k § 14 tohoto zákona již od 1. ledna 1913 nárok na služ. požitky X. platové třídy a to přímo ze zákona.
Tento právní stav nedoznal změny tím, že měst. statut, jehož se dovolává žal. úřad a který v § 100 recipuje ohledně měst. fiskala ustanovení § 14 zák. čl. LVIII : 1912, nabyl podle svého § 170 účinnosti teprve po schválení nadřízenou vchností a po vyhlášení ve valném shromáždění měst. zast. sboru, — totiž jak žal. úřad uvádí, teprve dnem 1. května 1914; neboť jak plyne z hořejších úvah, jest ustanovení § 170 zmíněného měst. statutu, pokud jest v něm vyjádřeno, že také měst. fiskal má nárok na minimální zákonem zabezpečené služ. požitky teprve od účinnosti statutu, ve zřejmém rozporu s ustanovením § 32 zák. čl. LVIII : 1912 a jest tudíž v tomto směru neplatným.
Pokud iedy žal. úřad odepřel přiznati st-li nárok, o který v daném případě jde, z důvodu, že nárok přísluší mu teprve od účinnosti měst. statutu, nemá jeho výrok v zákoně opory.
b) Předpisy § 14 zák. čl. LVIII : 1912 sledují zcela nepochybně účel zajistiti právní i hospodářské postavení úředníků městských tím, že se jim garantuje jistá míra nezadatelných práv. Sledují tedy předpisy § 14 cit. zákona také zájmy veřejné, totiž zajištění pevného kmenu úřednictva hmotně zabezpečeného. Z toho plyne, že předpisy § 14 cit. zákona, pokud stanoví jisté minimum při úpravě hmotných poměrů městských úředníků, jsou předpisy eminentně veřejnoprávními, danými ve veř. zájmu, a jako takové normami juris cogentis, jež nemohou býti měněny ani jednostranným prohlášeními úředníka neb obce, ani vzájemnou dohodou obou. Z těchto úvah jde tedy na jevo, že měst. úředník nemůže se platně vzdáti nároku na minimum služ. požitků zabezpečených mu přímo cit. zákonem a že učiní-li tak přece, nemá takovéto prohlášení právního účinku.
Žal. úřad nemohl tedy, jak st-l právem vytýká, odepříti st-li nárok, o který jde, ani z důvodu, že st-l vzdal se nároku toho tím, že prohlásil, že nebude nárok ten proti městu uplatňovati. Jest tedy nař. rozhodnutí, i pokud se opírá o tento důvod, nezákonným.

Citace:

č. 4929. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 170-172.