Čís. 1307.

Ustanovil-li zůstavitel (národnosti německé) dědicem spolek bez označení národnosti, má silnější důvod ten ze stejně znějících spolků obou národností, k níž náležel zůstavitel.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1921, R II 430/21.)
V odstavci 26. své závěti, německy psané, ustanovil zůstavitel dědicem: »die Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge in Mähren mit dem Auftrage, innerhalb ihres Wirkungskreises nach den von ihr veröffentlichten Grundsätzen etc. Waisenkolonien zu errichten.« K pozůstalosti přihlásila se Česká zemská komise pro ochranu dítek a péči o mládež a Deutsche Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge. Pozůstalostní soud poukázal onu na pořad práva. Důvody: Dle § 126 odstavec druhý nesp. říz. má se poukázati, jsou-li přihlášky dědické mezi dědici testamentárními mezi sebou v rozporu, po slyšení stran k podání žaloby ten z dědiců, který k uplatnění svého dědického práva by musil nejprve vyvrátiti silnější dědický titul svého odpůrce. V případě, o který zde jde, ustanovil zůstavitel v odst. 26. své písemné závěti německým jazykem psané, jak shora uvedeno. Poněvadž zůstavitel napsal závěť německy a poněvadž si přál, aby komise ta dle zásad, od ní uveřejněných, zřídila sirotčí kolonie, je z toho viditelno, že znal zásady této komise a že měl spíše na mysli, aby jmění to připadlo ve prospěch dětí jeho národnosti, tedy německé, než národnosti české. Kdyby byl chtěl za dědičku ustanoviti Českou komisi, byl by ji spíše označil českým názvem nebo názvem: Czechische (böhmische) Kommission. Tedy již tento vnější moment svědčí tomu, že Deutsche Landeskommision« má silnější titul dědický pro sebe, pročež její odpůrkyni bylo poukázati k žalobě (§ 127 nesp. říz.). Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: První soudce správně rozhodl ve smyslu § 126 nesp. říz., že žalobu má podati stěžovatelka proti silnějšímu důvodu dědického nároku, kterýž prokazuje Deutsche Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge. K důvodům, jež prvý soudce k svému rozhodnutí přičinil, se dodává ještě to, že při výkladu poslední vůle, jak to činí stěžovatelka, obmezuje se dědický nárok protistrany, jejž přece zásadně uznává sama, tvrdíc, že nemá dle 26. odstavce poslední vůle k oněm 3/4 pozůstalosti výhradního práva Deutsche Landeskommission, nýbrž společně s ní, se stěžovatelkou. Též zevní vyjádření v závěti má odpůrkyně pro sebe, neboť oficiální název její se vede pouze v téže řeči, kteréž pořizovatel použil jak při psaní závěti vůbec, tak při pojmenování onoho dědice zvláště, třeba s vynecháním prvního slova »Deutsche«, kdežto úřední název stěžovatelky se vede pouze v řeči české, jíž zůstavitel nepoužil ani při sepisu poslední vůle, ani při uvedení jména stěžovatelky. Ovšem poukazuje stěžovatelka na to, že zůstavitel nevepsal do své závěti slovo »Deutsche« z návrhu poslední vůle, jakkoliv se tam nacházelo. Tato okolnost je však snad důležitá jen pro řešení budoucího případného sporu, nikoliv pro soud pozůstalostní, jenž ve své úvaze o přidělení úkolu k podání žaloby dle § 125 a násl. nesp. říz. přihlíží jedině k vnitřnímu obsahu a zevní povaze prvopisu poslední vůle. Proto prvý soudce správně úlohy v příštím sporu o dědické právo rozdělil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pro dovolací rekurs není podmínek § 16 nesp. říz. Pojmenování dědice v poslední vůli nasvědčuje správnosti názoru projeveného v napadeném usnesení. Z dopisu dra F. nevyplývá, že zůstavitel slovo »deutsche« před slovem Kommission škrtl schválně a vědomě, nýbrž sděluje Dr. F. v dopise onom, že zůstavitel patrně nedopatřením nepřevzal slova »deutsche« z nástinu do poslední vůle. Ke které národnosti zůstavitel se hlásil a jak si po této stránce počínal, není z pozůstalostního spisu patrno, a bude nutno dle potřeby prokázati ve sporu. Vývody stížnosti o neplatnosti dědické přihlášky, podané německou zemskou komisí nejsou správné. Není zákonného předpisu, dle kterého časově neomezené zmocnění pomíjí uplynutím nějaké doby (§§ 1020—1024 obč. zák.). Předložená písemná plná moc vyhovuje úplně požadavkům § 1008 obč. zák., nehledě ani k tomu, že přihláška byla podána podmínečně, a není zákonem odůvodněn názor, že by pro každou dědickou přihlášku bylo třeba zvláštní plné moci.

Citace:

Čís. 1307. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 817-818.