Čís. 1303.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Vodička na vlasy jest předmětem potřeby.
(Rozh. ze dne 17. října 1923, Kr I 562/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 11. března 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvod zmatečnosti čís. 9 a) provádí stížnost především námitkou, že vodu na vlasy jakožto předmět přepychu nelze považovati za předmět potřeby ve smyslu lichevního zákona, dle něhož prý stejně jako dle pojmu slov rozuměti je předmětem potřeby nikoli takovou věc, které se dá používati, nýbrž jen předmět, jehož se potřebuje, bez něhož se tudíž lidstvo neb aspoň jeho část nemůže obejíti. Námitka je bezpodstatná. Výklad, který dává zmateční stížnost pojmu předmětu potřeby, odpovídal by snad pojmu předmětu potřeby nezbytné ve smyslu dříve platných předpisů o stihání válečné lichvy, nikoli pojmu předmětu potřeby dle §u 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., dle něhož rozumějí se předměty potřeby movité věci, které slouží přímo nebo nepřímo k ukojení potřeb lidských a potřeb zvířat domácích. Že mytí hlavy a vlasů jest úkonem se stanoviska hygienického přímo nezbytným, je nepochybno. Je sice pravda, že většina lidstva spokojuje se při tom prostředky méně nákladnými, než jsou speciální vody na vlasy a jiné podobné prostředky, mající arci zároveň ráz přípravků více méně kosmetických. Tím nepozbývají však prostředky ty povahy předmětů potřeby, neboť rozhodným je fakt, že jich také jako pomůcky k účelům nesporně hygienickým a tedy k ukojení důležité potřeby kulturních lidí používá jistě nikoli nepatrná část obecenstva a nikoli právě jen osoby marnivé, jak míní zmateční stížnost. Není bez významu, že zmateční stížnost v oné části svých vývodů, jimiž uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř., zdůrazňuje, že voda, o kterou jde v tomto případě, měla jistý, ve stížnosti arci blíže nenaznačený účinek, čímž vlastně sama dovozuje, že šlo o prostředek, způsobilý sloužiti oněm potřebám lidským, o nichž bylo se zde zmíněno. Právem proto i rozsudek ve vodě té, poněvadž se jí dle přesvědčení nalézacího soudu dalo jako mycího prostředku používati, spatřuje předmět potřeby ve smyslu lichevního zákona, zdůrazňuje vzhledem k hořejším úvahám zajisté případně, že určité vrstvy lidí nespokojí se mytím hlavy pouhou vodou a mýdlem, majíce za to, že k řádnému vymytí vlasů a pokožky hlavy je třeba vody chemicky připravené, která je pro ně takto předmětem potřeby.

Citace:

č. 1303. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 411-412.