NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5799.

Ke skutkové podstatě zločinu podle § 6, čís. 3 zákona čís. 50/1923 Sb. z. a n.
Poměr této skutkové podstaty ke skutkovým podstatám zločinu podle § 6, čís. 2, al. 1 a přečinu podle § 6, čís. 4 zákona na ochr. rep.
Vědomí, že vyzrazením chráněných předmětů ohrožuje se obrana republiky, záleží ve vědomí pachatelovu, že sdělením tajemství osobě nepovolané může způsobili, že obrana republiky ve válce bude nepříznivě dotčena, zejména že sdělení tajemství nebude u nepovolané osoby uchováno tak, aby byla vyloučena možnost, že se o něm dozví cizí moc, třeba dalším nepřímým způsobem.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1937, Zm II 538/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, pokud jím obžalovaní A. a B., byvše obžalováni pro zločin vojenské zrady podle § 6, čís. 2, odst. 2, 3 zák. na ochr. rep. (čís. 50/1923 Sb. z. a n.) byli uznáni vinnými přečinem podle § 6, čís. 4 zák. na ochr. rep., zrušil napadený rozsudek a uznal oba obžalované vinnými zločinem vojenské zrady podle § 6, čís. 3 zák. na ochr. rep., jehož se dopustili tím, že v letech 1929 až 1931 v N. vědomě ohrožovali obranu republiky tím, že vyzrazovali osobám nepovolaným předměty, jež mají zůstati utajeny pro obranu republiky.
Z důvodů:1
Zmateční stížnost státního zastupitelství dovolává se pouze důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 10 tr. ř., uplatňujíc, že zjištěné jednání obžalovaných mělo býti nalézacím soudem posuzováno s hlediska zločinu podle § 6, čís. 3 zák. na ochr. rep., jehož skutkovou podstatu zakládá. Zmateční stížnosti nelze v tomto směru upříti oprávnění.
Nalézací soud zjistil, že oba obžalovaní v letech 1929 až 1931 konali presenční vojenskou službu u ... pluku ... v N., pořizovali si fotografické snímky ... a jednak je vlepovali a přechovávali ve svých albech, jednak je prodávali, vyměňovali a darem dávali svým spoluvojínům. O těchto snímcích, pokud se týče o některých z nich, zjistil soud na základě posudku vojenských znalců, že znázorňují předměty, jež mají zůstati utajeny pro obranu republiky. Nalézací soud zjistil dále, že obžalovaným byl stejně jako ostatním vojínům opětovně přečten plukovní rozkaz obsahující zákaz fotografování, pokud je to ve spojení s vojenskou službou a vojenskými předměty, že obžalovaní tento zákaz znali, ale tajně jej obcházeli.
Toto zjištěné jednání obžalovaných podrobil nalézací soud bedlivému zkoumání s hlediska zločinu podle § 6, čís. 2, al. 2, 3 zákona na ochr. rep., došel však ku přesvědčení, že jednání obžalovaných nezakládá skutkovou podstatu tohoto zločinu a shledal v něm pouze skutkovou podstatu přečinu podle § 6, čís. 4 zák. na ochr. rep.
Nalézací soud opomněl všdc uvažovati o zjištěném jednání obžalovaných s hlediska zločinu podle § 6, čís. 3 zák. na ochr. rep. Právem dovozuje zmateční stížnost, že zjištěné jednání obžalovaných zakládá skutkovou podstatu tohoto zločinu. Obžalovaní prodávali, vyměňovali a darovali snímky chráněných předmětů svým spoluvojínům’ a tím jim opatřovali znalost těchto předmětů. Jde proto o vyzrazení ve smyslu § 6, čís. 3 zák. na ochr. rep. Za okolností případu dlužno i spoluvojíny obžalovaných považovati za osoby nepovolané ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Vojenská služba přináší sice vojínům znalost vojenských zbraní, přístrojů a objektů, ale nikoli všem, nýbrž pouze těm, kteří byli vojenskou správou nebo svými veliteli určeni právě ke cvičení a k obsluze těchto zbraní, přístrojů, nebo ke službě v těchto objektech. Při hromadném a zcela volném rozšiřování snímků chráněných předmětů obžalovanými mezi ostatními vojíny dostaly se však tyto snímky do rukou také vojínům, kteří zobrazené na nich zbraně a přístroje nebo objekty buď vůbec neznali, anebo alespoň ne v zobrazených podrobnostech. V každém případě však jsou vojíni svojí službou povoláni pouze k tomu, aby chráněné předměty znali, pokud je toho zapotřebí pro výkon služby, nikoli též k tomu, aby měli v držení snímky těchto chráněných předmětů, které mohou 1 každé jiné osobě, která je uvidí, umožniti znalost chráněného předmětu, snímkem zobrazeného. Je-li vyzrazením pouhé sdělení vojenského tajemství, jest jím tím spíše předání snímku, který zprostředkuje znalost vojenského tajemství způsobem přesným a trvalým. O přečin podle § 6, čís. 4 zák. na ochr. rep. jde pouze v těch případech, kde pachatel vojenské tajemství nesděluje přímo druhé osobě, ale umožňuje pouze (hrubou nedbalostí), aby jiná osoba nabyla znalosti tajemství. Jakmile pachatel sděluje vojenské tajemství přímo třetí osobě, dopouští se zločinu podle § 6, čís. 2, al. 1 zák. na ochr. rep., jde-li o osobu, která je ve spojení s cizí mocí, nebo zločinů podle § 6, čís. 3 zák. na ochr. rep., jde-li o osobu, která není ve spojení s cizí mocí, a tudíž o osobu nepovolanou. V případě obžalovaných šlo by o pouhý přečin podle § 6, čís. 4 zák. na ochr. rep., kdyby se byli obmezili na fotografování chráněných předmětů a snímky (přirozeně i negativy) přechovávali takovým způsobem, že by se třetí osoby mohly k nim dostati a tak si opatřili znalost předmětů jimi představovaných. Jakmile obžalovaní snímky předávali přímo třetím osobám, které nebyly určeny k tomu, aby předměty snímky znázorňované znaly, pokud se týče, aby snímky tyto měly v držbě, dopustili se činu, který objektivně naplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 6, čís. 3 zák. na ochr. rep.
Pokud jde o subjektivní stránku jednání obžalovaných, došel nalézací soud na základě svých uvedených zjištění k závěru, že obžalovaní znali důležitost — zřejmě tedy i důvod — zákazu fotografování a že si byli dobře vědomi důležitosti utajení předmětů, které fotografovali, pro obranu státu. Tento závěr, skutkovým zjištěním napadeného rozsudku plně opodstatněný, obsahuje však v sobě i závěr o vědomí obžalovaných, že fotografují předměty, které mají zůstati utajeny pro obranu republiky a že vyzrazením těchto předmětů svým spoluvojínům ohrožují obranu republiky. Toto vědomí záleží v tom, že si je pachatel vědom, že sdělením tajemství osobě nepovolané může způsobiti, že obrana republiky ve válce bude nepříznivě dotčena, že zejména sdělené tajemství nebude u oné nepovolané osoby uchováno tak, aby byla vyloučena možnost, že se o něm dozví, třeba dalším nepřímým způsobem, cizí moc. (Milota: Zákon na ochranu republiky, str. 32, vydání 1932). V tomto směru nalézací soud již sám dovodil, že volné rozšiřování snímků, představujících chráněné předměty, mezi spoluvojíny, kteří je zase zařazují do svých alb, ukazují je známým a mohou je zase stejným způsobem dále rozšiřovati, je pro uchování tajnosti těchto předmětů velmi nebezpečné, poněvadž se tyto snímky mohou takto dostati do rukou orgánů cizích zpravodajských služeb.
§ 6 zákona na ochranu republiky chrání předměty, které mají zůstati utajeny pro obranu republiky, před prozrazením cizí moci. V čísle druhém, al. 1 postihuje přímé úmyslné vyzrazení jich cizí moci, v čísle čtvrtém hrubou nedbalost, — umožňující prozrazení jich cizí moci. Uprostřed mezi těmito trestnými činnostmi co do stupně viny stojí číslo třetí, které postihuje vyzrazeni chráněných předmětů osobě nepovolané, právě jako nejvhodnější prostředek umožňující prozrazení jich cizí moci. Nalézací soud opomněl hodnotiti jednání obžalovaných s tohoto posledního hlediska, ač právě ustanovení třetího čísla § 6 zákona na ochr. rep. na ně dopadá. Rozsudek trpí proto zmatkem podle § 281, čís. 10 tr. ř.

Poznámka redakce: Pro uveřejnění upraveno podle § 36 c) zák. na ochr. rep. (§ 7 zákona čís. 130/1936 Sb. z. a n.).

Citace:

čís. 5799. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 65-68.