NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 2030.

Zřekla-li se manželka při rozvodu před vydáním rozlukového zákona proti manželovi nároku na výživné, není vyloučeno, by za podmínek § 19 rozl. zák. nedomáhala se výživného.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1922, Rv 1 365/22.)
Manželství stran bylo v roce 1917 dobrovolně rozvedeno od stolu a lože. Manželé upravili notářským spisem své majetkové poměry. V roce 1921 bylo manželství rozloučeno. Žalobu manželky o placení výživného procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Žalovaný popřel, že jest povinen poskytovati žalobkyni výživné, a uvádí, že vzdala se veškerých nároku na výživné a že není zde důvodu dle § 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., na jehož základě žalující domáhá se nového uspořádání majetkových poměrů, že totiž, nabyl značného jmění. Navrhuje proto zamítnutí žaloby. Soud považuje pro rozhodnutí, zda je žalovaný povinen, žalobkyni platiti vyživovací příspěvky, jedině za směrodatný obsah notářského spisu ze 27. října 1917, zejména odstavec 7. a 9., a proto veškeré důkazy ostatní jako zbytečné zamítl. Dotyčný odstavec 7. a 9. notářského spisu zní doslovně takto: »Za sedmé: Tento prodej polovice domu stal se z důvodu dobrovolného rozvodu, který nastal na žalobu o rozvod. Žaloba tato skončí svým časem smírem, jímž se manželství mezi oběma účastníky dobrovolně rozvádí a majetkové poměry dle ustanovení tohoto spisu následkem rozvodu upravují. Následkem tohoto dobrovolného rozvodu zříká se manželka pro každý případ a jednou pro vždy veškerých jí po zákonu příslušejících nároku vyživovacích a prozatímních opatření. Za deváté: K odstavci sedmému se poznamenává, že manželka z toho důvodu se vzdává pro vždy vyživovacích nároků jakýchkoliv, poněvadž tyto, jí po zákonu příslušející nároky, jsou paušálním obnosem tisíc korun obsaženy v kupní ceně 2400 K v odstavci druhém naznačené. Tímto jasným a pochybnosti nevzbuzujícím prohlášením vzdala se žalující určitě veškerých nároků vyživovacích. Celé jednání, ve spisu notářském uvedené, sluší považovati za pravý smír dle § 1380 obč. zák. Dlužno při tom též zkoumati otázku, zda bylo možno, by žalobkyně smírem, když došlo k souhlasnému rozvodu, vzdala se nároků vyživovacích, jež manželce dle § 91 obč. zák. příslušejí. V § 1328 a násl. uvádějí se případy, o kterýchž smír uzavříti nelze, a smíry, jimž lze odporovati. Že by bylo lze odporovati smíru, jímž manželství se k souhlasné žádosti rozvádí a v němž manželka zříká se nároku na výživné, z ustanovení těchto neplyne. Naopak při dobrovolném rozvodu dává § 1263 obč. zák. stranám na vůli, jak se v příčině svatebních smluv a úpravy manželských poměrů zachovati chtějí, tedy úplnou volnost smluvní a připouští tedy i vzdání se nároků na výživu. Dle toho mohla se žalobkyně nároků na výživné vzdáti a také se jich vzdala. Vzdáním zrušují se podle § 1444 obč. zák. závazky a byl proto vzdáním se žalobkyně zrušen závazek žalovaného poskytovati jí vyživovací příspěvky. Pokud týče se tvrzení žalobkyně v žalobě, že prohlášení ve smlouvě učinila na oko, to však ani dokazovali se nesnaží a musí tedy, poněvadž druhá strana jednala opravdově, celé ujednání považováno a posuzováno býti jako pravé (§ 916 obč. zák.). Další otázkou jest, zda § 19 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. lze použiti na tento případ. Soud jest toho náhledu, že nikoliv, neboť § 19 cit. zákona míní jen ty případy, kdy byly upraveny poměry majetkové mezi rozloučenými manželi jiným způsobem, než vzdáním se, jež nelze odvolati, a jak učinila žalobkyně, která tím, že se platně nároků na výživné vzdala, pozbyla práva domáhali se nové úpravy majetkových poměrů, zejména žádati na žalovaném, by jí platil výživné. Pokud žalobkyně tvrdí, že obnos smíru jest nepatrným, a pokud by se z toho dalo vyvozovati, že namítá zkrácení nad polovici ceny dle § 934 obč. zák. nutno poukázati na nepřípustnost této námitky dle § 1386 obč. zák. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozsoudil.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc nesprávně po stránce právní, zamítnuv žalobu jedině vzhledem k prohlášení žalující strany v notářském spisu ze dne 27. října 1917. Prohlášení to stalo se za příčinou dobrovolného rozvodu, na němž se obč strany shodly v roce 1917, t. j. před vydáním novely o právu manželském ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. Je proto posuzovati žalobní nárok podle druhé věty § 19 tohoto zákona. Předpis tento platí v případech, kde manželství před vydáním tohoto zákona rozvedené bylo rozloučeno podle téhož zákona. Důvodová zpráva k návrhu zákona uvádí k § 19: Předpis tento jeví se nutným v přední řadě na ochranu strany hospodářsky slabší. Bývá jí zpravidla žena, odkázaná na alimenty mužovy. Při dosavadních rozvodech sotva kdo pomýšlel na možnost rozluky... Příště bude arci věcí manželů, by již při rozvodu myslili na možné důsledky tohoto zákona.« Totéž platí i o tomto sporu. Strany nemohly v roce 1917 pomýšleti i na majetkoprávní následky rozluky. V oné době bylo manželství nerozlučitelné, stranám byla ponechána možnost, obnoviti manželské spolužití, čímž pominula veškerá majetkoprávní opatření, učiněná při rozvodu. Možnost ta zmařena byla rozlukou, kterou si žalovaný manžel vymohl v řízení nesporném podle §§ 15 a 16 zákona, a sňatkem jeho s jinou ženou. Ze spisů je mimo to patrno, že k rozvodu mezi stranami došlo po. žalobě, kterouž nynější žalobkyně domáhala se rozvodu z viny manželovy, vrácení věna a výživného. Žalobu, jež je předmětem tohoto sporu, vznesla žalobkyně takřka současně s povolením rozluky. V uvedeném notářském spise zřekla se žalobkyně veškerých nároků na výživné proti žalovanému, tomuto prohlášení nelze však přikládati takový význam, jak učinil odvolací soud bez ohledu na § 19 nov. manž., pokládaje je za závazné i pro případ rozluky. Poskytnutí a výměra výživného je zajisté spořádáním majetkových poměru, o němž mluví druhá věta § 19, a bylo proto jedině o tom uvažovati. zda jsou tu skutečně důležité důvody. Žalobkyně uvedla změnu majetkových a výdělkových poměrů obou stran, nastavší po rozvodu ve prospěch žalovaného, jenž nabyl značného jmění, a v neprospěch její, ježto pro vadu zrakovou nemůže se sama živiti. Skutečnosti tyto, budou-li prokázány, jsou zajisté důležitými důvody pro nové spořádání majetkových poměrů. Žalovaný popřel správnost tohoto skutkového přednesu žalující strany, odvolací soud nezabýval se jím vůbec. Bez zjištění toho nelze o nároku žalobním rozhodnouti a je nedostatkem jeho přivoděna vada řízení vytčená v § 496 čís. 3 c. ř. s.

Citace:

č. 2068. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1141-1142.