NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 809.

Nebezpečné vyhrožování ve smyslu § 99 tr. zák. či pouhé vyzvání a provokace?
Výhrůžku zlým nakládáním možno spatřovati i v konkludentním jednání pachatelů. (Rozh. ze dne 22. dubna 1922, Kr II 676/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 23. července 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí ve smyslu § 99 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Dle čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř. dovozuje stížnost, že výkřiky stěžovatelů nebyly výhrůžkou, nýbrž pouhým vyzváním a provokací a že nebyly způsobilé, vzbuditi důvodnou obavu. Netřeba řešiti otázku, zda šlo o pouhou demonstraci a nikoliv o výhrůžku v případě, který uvádí stížnost a v němž stávkující sklepníci ve V. přišli před místnost svého zaměstnavatele, mávali holemi, vytloukli okna a nadávali. Přehlížíť stížnost, že stěžovatelé nejen tloukli klacky na okna a na dvéře a nejen nadávali, nýbrž i křičeli »přijď sem, ty český havakle, český pse, stará babizno, vydej ho.« Nezáleží na tom, mohli-li stěžovatelé úmyslu, vyhrožovati učiteli M-ovi ublížením na těle, dáti zřejmější výraz, rozhodným je pouze, bylo-li to, co řekli a učinili — výhrůžkou. Správně podotýká nalézací soud po této stránce, že pro posouzení, je-li tu výhrůžka či ne, nerozhoduje pouze doslov projevu, nýbrž význam, jaký mluvčí v něj vložil a jaký mu musí býti přisouzen osobou, jíž bylo vyhrožováno. Výhrůžka, t. j. opověď, že mluvčí způsobí jiné osobě zlo, může se státi také skrytě projevy nebo činy konkludentními; zamýšlel-li mluvčí svým projevem a mohla-li osoba, jíž projev svědčí, v něm shledávati takovou opověď, dlužno posuzovati dle okolností, projev doprovázejících. Nutno pak ku zvláštním okolnostem případu přihlížeti netoliko — jak stížnost mylně za to má — jen ohledně způsobilosti, vzbuditi důvodnou obavu, nýbrž i ohledně otázky, je-li projev opovědí zla či ne. Správně proto nalézací soud při posuzování otázky, byla-li tu výhrůžka, přihlížel k tomu, že stěžovatelé byli ozbrojeni klacky, že klacky házeli do dveří, že bylo tlučeno současně na dvéře i okna, že výtržnost se udála v noci a že trvala po celou čtvrt hodiny, což vše nasvědčovalo pravdivosti dřívějšího doznání Řehoře Sch-a, že stěžovatelé chtěli učitele postrašiti. Výzvy, aby učitel z domu vyšel a aby jeho domácí paní ho vydala, nepřipouštěly a nepřipouštějí vzhledem k uvedeným okolnostem jiného závěru, než že stěžovatelé svými výkřiky opověděli, že použiji klacků ku zlému nakládání s učitelem, jakmile se objeví mimo dům nebo jinak dostane se do jejich rukou a takto způsobí mu ublížení na těle. Závěru o způsobilosti této výhrůžky, vzbuditi důvodnou obavu, nebrání okolnost, že učitel M., jemuž bylo vyhrožováno v době výhrůžek — což stěžovatelé nevěděli — nebyl ve svém bytě a že se teprve za několik dnů do obce vrátil. Nezáleží na tom, zdali mu příběh byl vylíčen způsobem přehnaným, totiž že se sběhla tehdy celá obec. I kdyby mu byl příběh vylíčen správně též ohledně počtu výtržníků, bylo mu ve výtržnostech, o které jde, viděti výraz nepřízně, zášti německého obyvatelstva vůči české škole, jejíž správcem byl a obávati se, že tato nepřízeň, zášť vybije se v násilnostech proti jeho osobě. Bylo mu pak obávati se násilností tím spíše, že věděl, že i v blízké obci M., český učitel K. byl těžce poškozen na těle a to z pohnutky podobné, totiž z nepřízně ku tamnější české škole; nemohlť učitel M. počítati s odstrašujícím účinkem trestů, výtržníkům z M. uložených, kdyžtě tyto tresty v době, o niž jde v této trestní věci, ještě uloženy nebyly. Že při a po návratu učitele M. do obce L. ničeho proti němu podniknuto nebylo, nezbavilo výhrůžky, o něž jde, zejména první noc a první den, působivosti, a nevylučovalo obavy učitele M-а, že týmiž nebo jinými obyvateli obce bude první příznivé příležitosti použito ku zlému nakládání s ním, a nečiní proto také bezdůvodným strach a nepokoj, v nějž byl učitel M. sdělením o výhrůžkách stěžovatelů dle svého udání uveden. Nelze proto spatřovati právní omyl v tom, že nalézací soud shledal v projevech stěžovatelů výhrůžku ublížením na těle, způsobilou vzbuditi důvodnou obavu.

Citace:

č. 809. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 224-226.