NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2935.

Státní občanství: Není nezákonné, odepře-li úřad přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/1920, žádala-li strana za udělení (přiznání) jeho, třebas snad má čsl. stát. občanství podle § 1 téhož zák.
(Nález ze dne 1. prosince 1923 č. 20 342.)
Věc: František J. v Dunajské Stredě proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o státní občanství. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost Františka J., učitele římskokatolické školy v D. S., jenž — jak nesporno — nenabyl tamtéž do dne 1. ledna 1910 domovského práva, za přiznání čsl. státního občanství se zřetelem »k ustanovením mírové smlouvy trianonské«, ministr pro Slov. výnosem z 31. srpna 1922, kterýž pojímá ji za žádost o přiznání čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., zamítl.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
St-l připouští ve své stížnosti, že žádal za udělení (správně přiznání) čsl. státního občanství, ve kterémžto případu prý úřad ovšem zásadně rozhoduje podle volného uvážení. Avšak v daném, zcela zvláštním případě, zamítnutím žádosti porušen byl zákon, neboť stav věci jest tu ten, že st-l nepotřeboval přiznání státního občanství, poněvadž byl již před tím státním občanem, stav se jím ex lege, takže jeho žádost za přiznání charakteru čsl. státního občana byla podána mylně, resp. neměla býti podávána. Že se stal takto čsl. státním občanem, dovozuje st-l jednak ze znění čl. 62 mírové smlouvy uzavřené dne 4. června 1920 v Trianonu mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem, jednak z okolnosti, že nabyl dne 1. září 1912 domovské příslušnosti v D. S. a že školský inspektor pro Žitný ostrov dne 11. listopadu 1920 přijal od něho, ve vlastnosti jakožto učitele, slib věrnosti čsl. republice, což zakládá v sobě svolení čsl. státu k nabytí příslušnosti v něm.
Stížnost tím namítá, že byla zákonnou překážkou zamítnutí žádosti za přiznání čsl. státního občanství podle cit. §u 9 okolnost, že žadatel i bez tohoto přiznání měl již ex lege kvalitu čsl. státního občana. Avšak po názoru nss-u jest stížnost v tomto jediném svém bodu bezdůvodná již z té příčiny, že úřední výrok zračící se v přiznání vlastnosti státního občana podle §u 9 cit. zák. jest rozhodnutím obsahu zcela odlišného od úředního výroku řešícího spor, zda kdo jest ex lege (§§ 1 a 2 cit. zák.) státním občanem čili nic; každý z tohoto dvojího výroku podmíněn jest svými — navzájem od sebe se různícími — předpoklady a zákon nikde nenormuje, že by výrok přiznávající státní občanství podle §u 9 nesměl odepřen býti tomu, kdo jest státním občanem z důvodů §§ů 1 neb 2.
Ježto tedy nař. rozhodnutí neodporovalo by zákonu ani tehdy, kdyby skutečně byl st-l, jak tvrdí, býval státním občanem ex lege, nebylo třeba zabývati se řešením otázky, zdali jím byl, a slušelo bezdůvodnou stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 2935. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1110-1111.