NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2233.

Stav pomatení smyslů, v němž si pachatel není vědom svých činů (§ 2 c) tr. zák.) předpokládá, že vědomí pachatelovo je v době páchání skutku zúplna zrušeno neb alespoň zkaleno tak, že nepostřehuje vůbec neb alespoň nepostřehuje úplně a správně skutkové okolnosti, za nichž jedná, a nemá správné představy o tom, k jakému výsledku směřuje čin, k němuž ho pohánějí pudy, v jeho duši se zrodivší.
Zda takový stav byl tvrzen (§ 319 tr. ř.), nelze posuzovati z ojedinělé, ze souvislosti výpovědi vytržené věty, nýbrž jen z celku výpovědí, vnitřně souvislého vylíčení zevního děje, nebo toho, co se v duši pachatelově odehrálo, neb toho i onoho.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1926, Zm I 816/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčeni zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku porotního soudu v Chebu ze dne 22. října 1925, jímž byla obžalovaná sproštěna podle §u 334 tr. ř. z obžaloby pro zločin úkladné vraždy podle §§ů 134, 135 čís. 1 tr. zák., zrušil výrok porotců a rozsudek soudu prvé stolice a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozhodl v nejbližším zasedání porotním. Důvody:
Když byly přečteny otázky předsedou hlavního přelíčení ustanovené, navrhl veřejný obžalobce, by byla vyloučena II. otázka dodatková, zda obžalovaná spáchala skutek v hlavní otázce uvedený v takovém pomatení smyslů, v němž si činu svého nebyla vědoma. Porotní soudní dvůr návrh zamítl z důvodů, že sice znalci-lékaři vylučují ve svém posudku důvod §u 2 písm. c) tr. zák., že však svědek Josef W. a obžalovaná tvrdili okolnosti, jež odůvodňují otázku na pomatení smyslů po rozumu §u 2 písm. c) tr. zák., jelikož 1. svědek Josef W. potvrdil, že se obžalovaná často z nicotných příčin neobyčejně rozčilovala, 2. obžalovaná nejen udala v přípravném vyšetřování, že spáchala skutek v největším rozčilení a již nevěděla, co dělá, nýbrž i při hlavním přelíčení zodpovídala se podobným způsobem, tvrdíc, že si nemohla jinak pomoci, protože byla svou tchýní (zavražděnou) neustále týrána a mučena a 3. i znalci mluví ve svém posudku o stavu rozčilení obžalované. Veřejný obžalobce vyhradil si ihned po vyhlášení tohoto usnesení zmateční stížnost. Porotci odpověděli jak na hlavní, tak i na dodatkovou otázku kladně, načež byla obžalovaná z obžaloby podle §u 334 tr. ř. sproštěna.
Zmateční stížnost veřejného obžalobce napadá rozsudek (uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 6 §u 344 tr. ř.) výtkou, že byl položením dodatkové otázky porušen předpis §u 319 tr. ř. Činí tak právem. Stav pomatení smyslů, v němž si pachatel svých činů nebyl vědom, předpokládá, že vědomí pachatelovo bylo v době páchání skutku zúplna zrušeno neb alespoň zkaleno tak, že pachatel nepostřehl vůbec neb alespoň nepostřehl úplně a správně skutkové okolnosti, za nichž jednal, a neměl správné představy o tom, ku kterému výsledku směřuje čin, k němuž ho popoháněly pudy v jeho duši se zrodivší. Zda takový stav byl tvrzen, nelze posuzovati z ojedinělé, ze souvislosti celé výpovědi vytržené věty, nýbrž jen z celku výpovědi, jíž podává ta která osoba (obžalovaný, svědek, znalec), vnitřně souvislého vylíčení zevního děje nebo toho, co se v duši pachatelově odehrálo, nebo toho i onoho. Po takovém řádném přezkoumání výsledků hlavního přelíčení, kterých se usnesení porotního soudního dvoru dovolávalo, nemůže obstáti názor soudního dvoru, že jest skutečnostmi, jimi tvrzenými, opodstatněn vyviňující důvod §u 2 písm. c) tr. zák. Obžalovaná udala sice podle protokolu, jenž byl při hlavním přelíčení čten, v přípravném řízení, že spáchala skutek v nejvyšším stupni rozčilení a nevěděla již, co dělá, a podle protokolu při hlavním přelíčení, že neměla úmyslu tchýni usmrtiti, že ji chtěla jen postrašiti, že si nemohla jinak pomoci, protože ji tchýně stále trýznila a mučila. Než obžalovaná vylíčila podle obou protokolů před touto omluvou svého činu podrobně celé své jednání, udavši, že si vzala se stěny provaz, u něhož byl již udělán uzel, že běžela s provazem ke dveřím bytu Anny W-ové, že jí dala ze zadu provaz na krk a trhla provazem do zadu, takže se Anna W-ová zřítila ihned nazad к zemi, aniž vy- křikla a aniž učinila pohybu, že zavolala »Včera jsem měla chcípnouti já se svým pankertem, dnes chcípneš ty«, pak že vlekla Annu W-ovou do malého sklepení naproti stáji a pověsila ji tam tak, aby to vypadalo, jakoby se byla Anna W-ová sama oběsila. Toto vylíčení děje, jehož pramenem byla (jelikož nebylo svědků) obžalované výhradně vlastní paměť, shoduje se s tím, co shledali soudní lékaři na mrtvole Anny W-ové a s tím, co udali svědci o umístění mrtvoly a četnická zpráva o stopách vlečení mrtvoly na podpatcích Anny W-ové, tedy se skutečnými příběhy. Obžalovaná doznala tak způsobem naprosto nepochybným správnost a úplnost postřehů a vjemů o skutkových okolnostech, za nichž jednala, a větou o tom, co při útoku na svou oběť vykřikla, 1 správnost představy o tom, jaký účinek (smrt Anny W-ové) z jejího jednání nastala; doznala tím jasné vědomí o svých činech. Vylíčením děje obžalovanou je tudíž tvrzen právě opak toho, co předpokládá stav bezvědomí podle §u 2 písm. c) tr. zák. a vedle tohoto skutkového tvrzení nemají ojedinělé věty obhajoby, k nimž výhradně přihlížel porotní soudní dvůr, jiného významu, než pokusu zastříti dřívější skutkové tvrzení rouškou přizpůsobenou obecným představám o bezvědomí a neodolatelném donucení, aby se stalo neškodným doznání cílevědomého jednání, ve vylíčení děje obsažené.
Výpověď svědka Josefa W-a, že obžalovaná bývala pro každou malichernost ihned rozčilena tak, že ji zlobila i moucha na stěně a přiměla ji k projevům o sebevraždě, a že tomu tak bylo zejména v dobách těhotenství, nevztahuje se vůbec к jedině rozhodné době, kdy skutek byl spáchán. Touto výpovědí byly nanejvýše naznačeny jakési abnormality duševní základny, za nichž mohlo u obžalované dojíti ku stavu bezvědomí z příčin nepatrnějších, než u osob duševně normálních, nebylo jí však ani tvrzeno, ani napovězeno, že takový stav tu byl v době spáchání skutku, to tím méně, že obžalovaná k této výpovědi podotkla, že v této době skutku těhotnou nebyla. Naprosto pochybeným jest konečný poukaz soudního dvoru na znalecký posudek. Rozčilení, o němž znalci mluví, bylo toliko rázu fysiologického, nedosáhlo pathologického stupně zrušení nebo zkalení vědomí. Udávajíť znalci výslovně, že nelze předpokládati pomatení smyslů po rozumu §u 2 písm. c) tr. zák., obzvláště, protože tu byla jak při páchání skutku, tak i před skutkem a po něm jakási rozvaha a také ovládání se. Jelikož ani žádným jiným výsledkem hlavního přelíčení stav podle §u 2 písm. c) tr. zák. závažný nebyl ani tvrzen, ani napovězen, naopak údaje, jež učinila obžalovaná vůči znalcům a jež byly při hlavním přelíčení předvedeny přečtením znaleckého nálezu, poukazují к tomu, že si obžalovaná jasně uvědomila každou podrobnost, jakož i význam a směr svého jednání, nebyly tu zákonné předpoklady pro otázku na vyviňující důvod §u 2 písm. c) tr. zák. Byla-li přes to dána, byl tím porušen předpis §u 319 tr. ř. a přivoděn zmatek §u 344 čís. 6 tr. ř. Z toho, co v prvém odstavci uvedeno, plyne, že jsou splněny i předpoklady, na nichž závisí podle posledního odstavce §u 344 tr. ř. přípustnost uplatnění zmatku veřejným obžalobcem. Obzvláště poukazuje kladná odpověď porotců na otázku, která dána býti neměla, k tomu, že tato otázka byla obžalobě na újmu. Proto bylo stížnosti vyhověti a dle prvního odstavce §u 348 tr. ř. výrok porotců a rozsudek zrušiti a vrátiti věc, aby byla znovu projednána a rozhodnuta v nejbližším zasedání porotním.

Citace:

č. 2233. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 27-29.