Čís. 1155.
Ustanovení dědické smlouvy, dle něhož, zemře-li jeden z manželů,
nezanechav pokrevních příbuzných, má pozůstalý manžel ohledně jmění,
podléhajícího společenství statků, býti universálním dědicem, jest povoláním pozůstalého manžela za dědice.
(Rozh. ze dne 30. srpna 1921, Rv II 109/21.) 42
Při svém druhém sňatku uzavřela zůstavitclka s manželem svatební
smlouvu, dle níž pojaty byly některé věci do majetkového společenství a jež v čl. VI. stanovila, že, »zemře-li jeden z manželů, nezanechav pokrevních dědiců, pozůstalý manžel ohledně jmění, podléhajícího společenství statků, má býti universálním dědicem«. K pozůstalosti přihlásil se
manžel ze smlouvy a syn zůstavitelěčn z prvého manželství ze zákona.
Byv poukázán pozůstalostním soudem na pořad práva, žaloval syn na
neplatnost dědické smlouvy. Oba nižší soudy žalobě vyhověly. Důvody: Ze znění čl. VI. smlouvy vysvítá, že slovy »universální dědic«, na
něž odvolatel klade takovou váhu, bylo užito jen s ohledem na veškeré
jmění podléhající společenství statků, nikoliv však v tom
smyslu, že by žalovaný měl obdržeti celou pozůstalost. Ježto v odstavci
V. smlouvy bylo výslovně ustanoveno, že nemovitosti, jež nejsou ve
smlouvě uvedeny, jsou vyloučeny z částečného společenství statku, a ježto
žalovaný sám připouští, že zůstavitelka zanechala nemovitosti, na něž se
společenství statků nevztahuje, jest jasno, že v dědické smlouvě
nebyla ani celá budoucí pozůstalost Anny M-ové (zůstavitelky) slíbena,
ani část její (§ 1249 obě. zák.). Poukazuje-li žalovaný k tomu, že pořizovateli v případě ustanovení dědice jest volno učiniti ohledně části pozůstalosti pořízení odkazem, dlužno podotknouti, že odstavec V. smlouvy,
jehož se odvolatel dovolává, neobsahuje odkazu, nýbrž že si v něm zůstavitelka pouze vyhradila právo vládnouti majetkem, jenž nebyl podroben
společenství statku. Všechny další pokusy odvolatelovy, jimiž se snaží,
jak by vylíčil poslední pořízení Anny M-ové v uvedené smlouvě jako
ustanovení dědice, jest odmítnouti jako nezdařené. Poukazuje-li žalovaný
k tomu, že jedině pravá vůle zůstavitelova je směrodatná, je to sice
správné, a nepopírá se, že bylo vůlí zůstavitelčinou, aby její manžel
dosáhl jmění podléhajícího společenství statků; ale pro to, že by byla
Anna M-ová, zřizujíc jmenovanou smlouvu, svého manžela chtěla ustanoviti universálním dědicem celé pozůstalosti, schází jakákoliv opora.
Taktéž se nedostává oprávněnosti tvrzení žalovaného, že dle smlouvy
nastupuje ve všechna aktiva a pasiva, že tedy má obdržeti celou pozůstalost, nikoliv však všechny věci podržeti. I okolnost, že budoucí dluhy,
jejichž výše při uzavírání smlouvy nemohla býti známa, má manžel,
jenž přežil druhého manžela, převzíti (§ 1235 obč. zák.), nemůže názor
žalovaného, že se v tomto případě jedná o povšechnou posloupnost, odůvodniti. Ani nemůže okolnost, že žalovanému ve smlouvě bylo nařízeno,
by nejbližším příbuzným zemřelé vyplatil 1/4 čistého společného jmění
v odhadní ceně soudně zjištěné, vlastnost žalovaného jako dědice odůvodniti, protože zustavitel může i odkazovníkům podobné příkazy uděliti.
Poukazuje-li odvolatel na prohlášení zůstavitelčino v »testamentě« ze dne
13. dubna 1920, »že se ona a její manžel dle svatební smlouvy navzájem
ustanovili povšechnými dědici, a že zůstavitelka má jen právo se sklepem
a lisovnou volně nakládati«, nestalo se tímto prohlášením ani ustanovení
dědice, ani se nestalo opatření, učiněné ve smlouvě z 5. dubna 1905, ustanovením dědicem; ono proto ne, protože uvedenými slovy nebylo vysloveno ustanovení dědice, a toto proto ne, protože pouhým prohlášením
nějaké osoby, že podnikla jednání, z něhož vzniká právo, toto jednání
ještě není provedeno. Vůle zůstavitelova sama o sobě k ustanovení dědicem nestačí. Co se týká poznámky odvolatelovy, že, i kdyby dědická smlouva neobsahovala ustanovení dědice, musila by aspoň jako odkaz býti
zachována, je vytknouti, že i výroku prvého soudu lze bezpochyby jen v tom smyslu rozumět, že uvedená smlouva je neplatná jako smlouva dědická, a že tím nemělo býti vysloveno, že uvedené listině vůbec
žádný právní význam nepřísluší. Ježto se však ve sporu jedná o zjištění
dědického práva, neměl první soud příčiny, zabývat se otázkou, neobsahuje-li snad poslední pořízení, ve smlouvě obsažené, právoplatný odkaz.
Výtka v tomto směru prvému soudu činěná je proto taktéž neopodstatněna. Ježto zde není platného ustanovení žalovaného za dědice testamentem nebo dědickou smlouvou, nastává poslopnost zákonná, a prvý
soud právem vyslovil, že žalobci jako synu zůstavitelčinu přísluší dědické
právo po jeho matce.
Nejvýšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudu a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud ve shodě se soudem první stolice uznal, že odstavec
VI. notářského spisu ze dne 5. dubna 1904 neobsahuje ustanovení dědice
t. j. povolání k universální sukcesi, ať již ohledně celé pozůstalosti, neb
ohledně alikvotního dílu pozůstalosti, že tedy jako smlouva dědická pro nedostatek zákonných podmínek (§§ 602, 1249 obč. zák.) jest
neplatný. Výtka žalovaného, že odvolací soud v té příčině nesprávně
posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), jest odůvodněna.
O tom, že zůstalý manžel dotčeným odstavcem notářského spisu nebyl
ustanoven dědicem alikvotního dílu pozůstalosti zemřelého manžela t. j.
dílu vzhledem k celé pozůstalosti určitého, ovšem nelze pochybovati. Jde tedy jen o to, zda zůstalý manžel má býti dědicem celé pozůstalosti zemřelého manžela, jak žalovaný snaží se dolíčiti. V tom směru pak již doslov notářského spisu mluví pro žalovaného. V odstavci VI. rozlišuji se zřejmě dva případy proti sobě stavěné, totiž a) kdyby některý
z manželu zemřel se zanecháním pokrevních dědiců; — b) kdyby zemřelý
manžel nezanechal dědiců pokrevních. V prvním případě má nastati dědická posloupnost ze zákona, patrně proto, že ohledy na pokrevní
dědice byly stranám silnější, než ohledy na druhého manžela. V druhém
případě má zůstalý manžel — s obmezením tam naznačeným, o kterém
bude ještě řeč — mocí smlouvy býti universálním dědicem zemřelého, má
tedy nastati dědická posloupnost ze smlouvy. Také ta okolnost, že
příslušná ustanovení byla sepsána notářem, tedy osobou práv znalou,
nasvědčuje tomu, že nebylo bez zralé rozvahy použito slov »universální dědic«, znamenajících nástupce ve veškeré jmění, aktivní i pasivní. V té
příčině lze se však přidati k názoru žalovaného, že dodatku »ohledně jmění podrobeného společenství statků« dlužno rozuměti tak, že zůstalý
manžel byl povolán za nástupce veškerého aktivního a pasivního jmění
zemřelého manžela — s vyloučením určitých věcí, totiž věcí do společenství statků nepojatých, ohledně kterých každý manžel si vyhradil
právo volné disposice, že tedy jde o případ instituce excepta certa re.
Že zůstalý manžel má dle vůle stran nastoupiti také v pasiva zemřelého,
což jest nejbezpečnějším příznakem universální sukcese, plyne z úvahy,
že předmětem společenství statků a tudíž i předmětem pořízení na případ smrti učiněno bylo těž cele budoucí jmění, které v sobě zahrnuje nejen
aktiva, nýbrž i dluhy. Tomu není na závadu okolnost, že, pokud se přítomného jmění tkne, byly jen určité věci (aktiva) podrobeny společenství statků (§ 1235 obč. zák.), ježto nebylo ani tvrzeno, že v době zřízení
notářského spisu ten neb onen manžel měl dluhy, nevztahující se
k těmto věcem a proto nepřecházející na manžela smlouvou k dědictví povolaného. Dovolací soud přidává se k stanovisku žalovaného tím spíše,
když takto lze zjednati průchod vůli stran z notářského spisu patrné, při
čemž nesejde na tom, zda se dědické smlouvě přikládá ráz obligačni
smlouvy či ráz posledního pořízení, poněvadž v prvním případě platí předpis § 914 obč. zák. (§ 102 třetí dílčí novely), dle něhož při výkladu
smluv nesluší lpěti na slovném znění, nýbrž sluší vyšetřiti úmysl stran
a rozuměti smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu,
v druhém případě pak zásada, že vůle zůstavitelova má pokud možná
býti splněna (§ 558 obč. zák.). Když tomu tak jest, nelze z důvodu nižšími
soudy uvedených pokládati dědickou smlouvu za neplatnou. Tu pak nabývá ovšem rozhodujícího významu otázka další, kterouž odvolací soud
se svého stanoviska se nezabýval, totiž otázka, je-li tu eventualita, na
niž v odstavci VI. notářského spisu pamatováno, že zemřelá Anna M-ová
zanechala pokrevní dědice, v kterémžto případě má nastati dědická posloupnost ze zákona, smlouva dědická tudíž pozbývá účinnosti. V tom
směru doslov notářského spisu mluví pro žalobce, poněvadž tento,
jak nesporno, jest synem, tedy pokrevním dědicem zemřelé Anny M-ové.
Než žalovaný namítal, že ono ustanovení odstavce VI. notářského spisu
nemá toho smyslu, nýbrž že dědická posloupnost ze zákona měla dle vůle
stran nastati jen tehdy, kdyby tu byli pokrevní dědici z jeho manželství
s Annou M-ovou (z druhého manželství této), — že tak se umluvili, tak
to notáři oznámili, notář tak tomu porozuměl, a v tom smyslu použil
slov »pokrevní dědici«. Námitka žalobcova, že taková úmluva byla by
dle § 887 obč. zák. plativšího v době zřízení notářského spisu, bezvýznamná, jest neoprávněna. Nešloť by o úmluvu, která by s listinou se
nesrovnávala nebo něco nového v sobě obsahovala, nýbrž o ústní úmluvu,
která by přicházela v úvahu pro výklad písemné smlouvy a proto mohla
dojíti povšimnutí. Bylo tudíž důležito, zjistiti v tom směru pravou vůli
stran a proto provésti důkazy v té příčině žalovaným nabízené, hledíc
ovšem též k protidůkazům žalobcovým. Důkazy tyto nebyly nižšími
soudy připuštěny, ježto byly pokládány dle odchylného právního názoru
nižších soudů za zbytečné. S hlediska dovolacího soudu mohou však býti
závažny. Jest tu tedy v tomto směru i neúplnost řízení dle čís. 2 § 503 c. ř. s., a bylo proto vrátiti věc prvému soudu (§ 510 c. ř. s.). Bude-li
na základě výsledků doplněného řízení zjištěno, že »pokrevními dědici«
mínily strany pokrevní dědice z druhého manželství, tedy ne žalobce,
šlo by — poněvadž jich nesporně tu není — pouze o otázku další, zda a pokud přísluší žalobci — vedle smluvního dědického práva žalovaného — dědické právo ze zákona ve smyslu § 1253 obč. zák. Kdyby
však bylo zjištěno, že dle vůle stran sluší za pokrevního dědice pokládati
též žalobce, byla by ovšem dle odstavce VI. notářského spisu dědická
smlouva bezúčinná a nastávala by dědická posloupnost ze zákona, která
by nebyla vyloučena »testamentem« ze dne 13. duhna 1919, poněvadž toto
poslední pořízení, jak nižšími soudy správně bylo uznáno, není testamentem, nýbrž pouhým kodicilem, tak že žalovanému dědické právo
ze závěti nepřísluší.