NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4829.

Pozemková reforma.
Exekučním titulem pří výpovědi ze zabraného majetku jest výpověď sama a nikoliv rozhodnutí soudní o ní. Proti exekuci vyklizením ze zabraného majetku dlužno uplatňoval nárok oposiční pouze na soudě, ale v řízení nesporném. Při tom dlužno ovšem dbáti i zásad exekučního řádu, jež jsou s to obstáti i při tomto stanovisku (na př. zásada koncentrační, zrušení exekuce atd.).
(Rozh. ze dne 24. března 1925, R I 206/25.)
Vlastník zabraného majetku podal proti výpovědi z tohoto majetku žalobu dle §u 35 ex. ř. Žalovaný Státní pozemkový úřad vznesl námitku nepřípustnosti pořadu práva, ježto o oposičním nároku jest vzhledem k §u 35, odstavec druhý, ex. ř. rozhodovati úřadu správnímu totiž Státnímu pozemkovému úřadu. Soud prvé stolice zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl, přikloniv se k názoru Státního pozemkového úřadu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
K náhledu stěžovatelovu, že exekučním titulem při exekuci vyklizením vypověděné nemovitosti dle §u 20 (3) náhr. zák. není výpověď, nýbrž prý soudní opatření, buď totiž nařízení o doručení nebo, byla-li stížnost podána, rozhodnutí o stížnosti, nelze nijak přisvědčiti. Není sice výpověď osobě hospodařící podrobena předpisům o výpovědi nájmu a pachtu, nýbrž jest, jak nejvyšší soud již mnohokráte vyslovil a doložil, výpovědí svého druhu, pro kterou platí jen předpisy náhradového zákona (§§ 12—25), jež, pokud obsahují mezery, musí se doplniti z ducha svého vlastního a nikoli z předpisů civ. soud. řádu o výpovědi nájmu a pachtu, než nicméně obojí výpovědi mají tolik a tak podstatně společného a zase tolik a tak podstatně různého, že jednak jest mezi nimi jistá shoda, jednak však zase značná různost, takže ustanovení o výpovědi z hospodaření lze často správně pojmouti a vystihnouti teprv tehdy, porovnají-li se s předpisy o výpovědi nájmu a pachtu a seznají se shody i rozdíly. Při výpovědi nájmu a pachtu má se věc tak, že se sice soudní výpověď doručuje vypovězenému s příkazem vyklizovacím (§ 562 c. ř. s.), nicméně exekučním titulem, jest dle výslovného předpisu §u 1 čís. 4 ex. ř. nikoli tento soudní příkaz, nýbrž výpověď sama, předpokládajíc ovšem, že nebyly proti ní podány námitky. Totéž platí dle téhož §u 1 čís. 18 i o výpovědi mimosoudní, při jejímž doručení soud vůbec nespolupůsobí a tudíž ani vyklizovacího příkazu nevydává (§ 565 a násl. c. ř. s.). Byly-li podány námitky proti výpovědi, ať soudní nebo mimosoudní, jest sice exekučním titulem nikoliv výpověď, nýbrž rozsudek o ní vydaný (§ 1 čís. 1 ex. ř.), pokud se týče smír o ní uzavřený (týž § čís. 5), avšak to jest rozdílem spíše formálním, neboť v podstatě jest to zase jen výpověď, protože dle §u 572 c. ř. s. rozsudek vyslovuje, zda se výpověď uznává účinnou, či zda se zrušuje. Nicméně má prohlášení rozsudku za exekuční titul jakýsi důvod pro sebe v tom, že výpovědní lhůta může v čas rozsudku býti již uplynulá a zákon stanoví dle toho, zda uplynulá jest či nic, různou lhůtu vyklizovací (§ 573 c. ř. s.) a nařizuje, by tato vyklizovací lhůta byla v rozsudku vyslovena (§ 572 c. ř. s.), takže rozsudek neomezuje se jen na výrok, zda se výpověď v platnosti zachovává, nýbrž přičiňuje i svůj výrok vlastní, pro exekuci rozhodný. Ale při výpovědi osobě hospodařící dle §u 12 a násl. zák. náhr. má se i v tomto kuse věc podstatně jinak: do výpovědi, která se sice soudem doručuje, ale prostě, aniž by soud vydával k ní nějakého příkazu (§ 18 náhr. zák.) přípustná jest ovšem stížnost, jíž lze námitky uplatňovati, avšak soudní rozhodnutí o možnosti té vyslovuje toliko, zda se stížnosti vyhovuje čili nic a výpověď tudíž v platnosti zachovává čili nic, nepřičiňuje se však ani v případě zachování žádný další soudní výrok, obsahující nějakou disposici ohledně vyklizení, zejména tedy výrok §u 572 c. ř. s., že a kdy osoba hospodařící jest povinna nemovitost vykliditi, kterýž jedině, jak dolíčeno, odůvodňuje, by se za exekuční titul prohlásil místo výpovědi rozsudek. Proto také jest dle §u 20 (3) n. zn. zák. náhr. titulem vždy jen výpověď (slova: »když výpověď nabyla právní moci a uplynula lhůta výpovědní«). Právní moci výpověď nabývá, když stížnost do ní nebyla buď vůbec nebo včas podána, neb stížnost, včas podaná, byla pravoplatně zamítnuta, jakkoli tedy soudní rozhodnutí o výpovědi tu jest, je vždy exekučním titulem jen ona a nikoli rozhodnutí, což ovšem znamená, že k exekučním titulům §u 1 ex. ř. přibyl jeden další, nový, tam nezahrnutý a v čase sepsání exek. řádu ještě neznámý; výpověď Státního pozemkového úřadu z hospodaření dle §u 12 a násl. náhr. zák. Je to nový titul a nikoli není zahrnut, jak se rekursní soud mylně domnívá, v titulech §u 1 čís. 10 (12) ex. ř. Neboť výpověď není rozhodnutím o soukromoprávních nárocích a nad to rozhodnutím správního úřadu neb jiného veřejného orgánu, jak čís. 10 výslovně předpokládá, ježto nárok státu na převzetí, o který tu jde, je veřejnoprávním a státní pozemkový úřad, o jehož opatření běží, ačkoli správním úřadem jest, nevystupuje tu, jak se níže ukáže, vůbec v této své vlastnosti jako úřad, tedy také ne jako správní úřad, nýbrž jako strana a není konečně výpověď jeho »rozhodnutím« t. j. nálezem úřadu jurisdikčním impériem opatřeného o sporném nároku, nýbrž jednostranným prohlášením účastníka právního poměru. Co však se týče čís. 12, jde sice, jak řečeno, o veřejnoprávní záležitost, avšak není, jak již z právě vyloženého plyne, výpověď ani »nálezem« vůbec, ani zvláště nálezem »správního úřadu«, jak číslo toto zase výslovně předpokládá. Jak nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 2787 sb. n. s. na to podrobněji poukázal, dlužno při Státním pozemkovém úřadě rozeznávati, zda vystupuje jako strana či jako úřad či dokonce v obojí vlastnosti zároveň, v kterémž případě dlužno obojí stránku přesně od sebe lišiti. Státní pozemkový úřad vystupuje jako úřad, rozhoduje-li sám o nárocích držitele zabraného majetku, na př. o nárocích na propuštění dle §u 11 záb. zák. nebo na vyloučení dle §u 3 písm. a) téhož zák. nebo na ponechání dle §u 20 příd. zák. a pod., nemůže však o tom býti pochyby, že vystupuje pouze jako strana, kdykoli přichází s návrhem, žádostí nebo vůbec podáním k soudu, by tento o návrhu rozhodí, žádost povolil, nějaké opatření učinil, neboť pak jest úřadem pouze soud: stát, pokud se týče správní úřad, který za stát a jménem jeho před soudem jedná, jest pouze jedním z účastníků (stran) právního poměru, o nějž v záležitosti té jde, a tudíž pouze účastníkem (stranou) i v soudním jednání, jehož předmět poměr ten tvoří. Není tu úřadem proto, že nemá tu žádného imperia, nýbrž podroben jest zrovna tak jako strana druhá jurisdikčnímu impériu soudu. Aby Státní pozemkový úřad vystupoval před řádným soudem jako úřad, nesnášelo by se ani s postavením jeho jako správního úřadu, ježto každý správní úřad může podléhati jen svému úřadu nadřízenému nebo instanci, vykonávající nad ním správní soudnictví, což v poměru Státního pozemkového úřadu vůči řádným soudům nedopadá, ani s postavením soudu jako moci stojící nad účastníky poměru, před jeho jurisdikci vzneseného. Není-li ale Státní pozemkový úřad v záležitostech, patřících к příslušnosti řádných soudů, najmě tedy v záležitosti výpovědi a exekuce z ní úřadem, nýbrž toliko stranou rovnou co do právního postavení v zásadě odpůrci jako straně druhé, nemůže naň a na jeho výpověď užito býti předpisu §u 35 odstavec druhý ex. ř., dle něhož odpor proti exekuci dlužno v případech, že exekuční nárok opírá se o některý z exekučních titulů, uvedených v §u 1 čís. 10, 12—14 ex. ř., uplatňovati nikoli na soudě, nýbrž u úřadu, od něhož exekuční titul vyšel. Výpověď, o níž jde, jest sice exekučním titulem, jenž vyšel od Státního pozemkového úřadu, avšak Státní pozemkový úřad nevydal ji jako úřad, nýbrž jako strana, která i zde musí zrovna tak ze všeho rozhodování o Sporném právním poměru (nároku) býti vyloučena, jako jest z něho vyloučen vypovídatel při výpovědi nájmu a pachtu, neboť nikdo nemůže býti soudcem ve své vlastní věci, a nemůže proto ani Státní pozemkový úřad sám rozhodovati o odporu, podaném proti jeho vlastní výpovědi. Právní řád byl by sám v sobě rozdělen, kdyby takovou samé idei spravedlnosti odporující věc připouštěl. V tom tedy rekursní soud zásadně chybuje, že to připouští, neuvědomuje si ani, že Státní pozemkový úřad zde jako úřad nevystupuje. Dle toho bylo by dle §u 35 odstavec druhý ex. ř. odpor uplatniti žalobou na soudě, u něhož povolení exekuce t. j. zde »provedení« její (§ 20 (3) náhr. zák.) navrženo bylo, avšak ani teto výsledek neuspokojuje a neodpovídá záměrům zákonodárce, najmě, pokud jde o uplatňování žalobou, tedy pořadem práva (v řízení sporném) jak tomu zase chce prvý soudce, k jehož vývodům doložiti dlužno, že v zdejším rozhodnutí ze dne 30. června 1924 č. j. R I 537/24 čís. sb. 4022 nešlo o otázku zde rozhodnou, zda sporný oposiční nárok uplatniti jest žalobou či jiným řízením, nýbrž o otázku, zda je omezení exekuce dle §u 41 ex. ř. přípustno, a že mluví-li § 40 (2) ex. ř. o »pořadu práva«, neznamená to vzhledem k §u 35 (2) ex. ř., dle něhož oposiční nárok uplatňuje se ne vždy zrovna u soudu, vždy řízení dle civ. soudního řádu. Neodpovídá to intencím zákonodárce, by se i zde odpor prováděl pořadem práva, řízením pro svůj formalismus v poměru k řízení nespornému tak nepoměrně mnoho času vyžadujícím, kterým by se provádění pozemkové reformy zdržovalo, oproti čemuž pořadem řízení nesporného mohla by býti záležitost již ve věci samé s konečnou platností vyřízena, kdežto jde teprve o vyřízení předběžné otázky. Skutečně zákon sám neodkázal odpor proti exekučnímu nároku na pořad žaloby: pravíť § 20 (3) náhr. zák. pouze, že vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí, tedy exekuci, provésti jest dle exekučního řádu; k exekučnímu řízení však nenáležejí spory, jimiž se exekuci odporuje, ty jsou a zů- stanou řízením procesním, upraveným v civ. soud. řádě, nikoli v řádě exekučním, jenž upravuje toliko řízení exekuční. Zákon spory, jimiž se odporuje exekuci, spojil s exekučním řízením pouze na tolik, že je v §u 17 ex. ř. přikázal soudu exekučnímu, tedy jen v otázce příslušnosti učinil úchylku, nikoli v otázce řízení. Jestliže tedy § 20 (3) náhr. zák. upravuje toliko otázku, jak se provádí exekuce výpovědi, odkazuje na exekuční řád, zůstavuje otázku, v jakém řízení uplatniti dlužno odpor dlužníkův proti exekuci, na př. tedy oposici, zda pořadem sporným či jakým jiným, naprosto neřešenu, a dlužno ji proto řešiti dle §u 7 obč. zák., jenž odkazuje na obdobu, nejprve na t. zv. obdobu zákona a potom podpůrně na t. zv. obdobu práva. Zde věc vyžaduje, poohlédnout! se nejprv naopak po obdobě práva, a pak teprve po obdobě zákona. Zákonodárce učinil si zásadu, by ve věcech, kde soudu přikázány isou záležitosti veřejnoprávní, nebo kde aspoň zájem veřejný hraje důležitou roli, jednáno bylo v řízení nesporném. Tak jsou sice věci nájemní záležitostmi soukromoprávními, ale ve veřeiném zájmu bylo, aby odpomoženo bylo bytové nouzi, pročež zákonodárce spory o výpověď z nájmu, jež do převratu prováděly se pořadem práva, přikázal řízení nespornému. Této zásady pak použil neúchylně ve věcech pozemkové reformy, o jakouž právě také jde i v tomto případě. Tak hned dle zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům všecky otázky sporné, ať rázu právního af skutkového, řešeny býti musí v řízení nesporném a nějaké odkazování na řízení sporné (§ 2 čís. 7 nesp. pat.) nebo ieho výhrada (§ 18 tamže) jsou naprosto vyloučeny. Zákony o obnově drobných zemědělských pachtů přijaly tutéž zásadu a rovněž konečně i samo zákonodárství záborové, které také nezná pořadu práva, ačkoli z valné části agendu přikazuje soudům a v agendě té naskytují se na každém kroku sporné otázky právní i skutkové. Tím učiněn přechod k obdobě zákona. Sám zák. náhrad, v starém i novém znění zná jen řízení nesporné jak v řízení výpovědním [§ 20 (1)], tak v řízení o stanovení náhrad [§ 46, (4)], tak v řízení rozvrhovém [§ 47 (l)], tak v řízení rozvrhovém [§ 47 (1)], ačkoli dobře ví, že i ve všech těch případech vynoří se sporné otázky všeho druhu. Dle obdoby těchto zákonných předpisů jest tedy také řešiti spornou otázku, v zákoně výslovně nerozhodnutou, jakým řízením jest jednati o odporu proti exekucí, t. j. o nároku dle §u 35 ex. ř. a odpověděti tudíž, že dle samého náhradového zákona jest tu jednati výlučně v řízení nesporném, t. j. že nárok oposiční dlužno vznésti pouhou žádostí u soudu exekuci provádějícího a soud ten že o žádosti té rozhodne, vyšetřiv dle předpisů §u 2 čís. 5 nesp. říz. všecky závažné okolnosti a učiniv potřebná zjištění, aniž by směl к vůli nim věc dle §u 2 čís. 7 nesp. říz. odkazovati na pořad práva, a že proti rozhodnutí jeho přísluší toliko stížnost v rámci §u 9 až 12 nesp. pat. Ovšem předpisů ex. ř., jež při této zásadě obstojí, dlužno dbáti, tak na př. že všecky námitky, jež exekut v čase podané žádosti uplatniti mohl, musí v ní pod následky průtahu býti uplatněny a že, bude-li žádosti místa dáno, má exekuce býti zastavena (§ 35, odstavec třetí a čtvrtý ex. ř.).

Citace:

č. 4829. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 575-579.