Č. 3648.

Samospráva na Slovensku: I. Usnesení valného shromáždění municipálního výboru nestává se platným teprve tím, že protokol o příslušné schůzi byl ve smyslu § 55 zák. čl. XXI : 1886 zvláštní komisí k tomu zřízenou »autentikován«. — II. Městský hlavní notář v Bratislavě a Košicích má podle zák. č. 243/1922 proti usnesením městského zastupitelstva jak právo odporu tak právo odvolání.
Obecní úředníci (Slovensko): Kterak jest počítati služební dobu úředníků města Bratislavy, pensionovaných podle zák. č. 233/1920 a 243/1922?
(Nález ze dne 23. května 1924 č. 8814.)
Věc: Julius M. a spol. v Bratislavě (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti župnímu úřadu v Bratislavě o pensionování.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jde o stanovení skutečné doby služební, a dále pokud jím bylo odepřeno dvojnásobné započtení let 1907, 1910, 1914 až 1918 do doby rozhodné pro vyměření zaopatřovacích požitků st-lů, zrušuje se pro vady řízení; jinak se stížnosti zamítají jednak jako nepřípustné, jednak jako bezdůvodné.
Důvody: St-lé byli ustanoveni úředníky, resp. zřízenci města Bratislavy před 28. říjnem 1918. Přípisem č. 26437 adm. 1923 sdělil městský notářský úřad v Br. městské radě, že min. vnitra výnosem z 2. června 1923 neschválilo ponechání st-lů ve službě města Br., poněvadž nevyhovuji podmínkám stanoveným v § 12, odst. 2 vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb.
St-lé byli o tom vyrozuměni usnesením městské rady z 22. června 1923 č. 44513 pres.
Zastupitelský sbor města B. usneseními z 20. července 1923, v nichž konstatoval, že pensionování st-lů náleží do působnosti valného shromáždění, sprostil st-le služby dnem 31. července 1923, dal je dnem 1. srpna 1923 na trvalý odpočinek a vyměřil jim pensijní požitky; v usneseních těch byla také uvedena úhrnná služ. doba, kterou zastup, sbor jednotlivým st-lům započetl do pense, jakož i ciferní výše pensijních požitků. Podle spisů správních započetl zastupitelský sbor při stanovení služební doby do pense započítatelné jednotlivým st-lům, pokud byli v letech 1907, 1910 a 1914 až 1918 v městské službě, tato léta dvojnásobně a to léta 1907 a 1910 jako t. zv. jubilejní roky a léta 1914 až 1918 jako t. zv. válečné roky; jednotlivým st-lům bylo takto započteno: Ireně M. 6 let, Gustavu L. 5 let, Aladáru N. 4 léta, Štěpánu P. 4 léta, Janu Sz. 6 let a všem ostatním 7 let.
Z těchto usnesení podal odvolání městský hlavní notář. Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že schvaluje ty částky usnesení městského zastupitelského sboru, kterými byli st-lé dáni na trvalý odpočinek dnem 1. srpna 1923, že však zrušuje ty částky usnesení, kterými byla st-lům vypočtena celková služební doba a z toho vyplývající percentuální výše pensijních požitků. V důvodech uvedl žal. úřad:
1. Městský zastupitelský sbor postavil se při posouzení pensijních nároků st-lů na základy zák. č. 541/1919, 222/1920 a 394/1922 a aplikoval na st-le všechny výhody, které tyto zákony zabezpečují zaměstnancům státním; nebylo tedy správným a přesahovalo meze humanity započítat st-lům do pense i ty výhody, které na základě městských usnesení z r. 1907, 1910 a 1918 dovolují započítat do pense dvojnásobně rok 40. výročí korunování a 80. narozenin býv. panovníka Františka Josefa I., resp. 5 roků trvání světové války; následkem toho takovouto »5 ročnou plus« do pense započítatelnou dobou dosáhli zaměstnanci o 14% vyšší pense a obtížili by takovýmto způsobem značně budget městského pensijního fondu;
2. při vypočtení pensijních požitků nebyla zkoumána a hodnověrnými doklady prokázána celková služební doba, zejména počátek a nepřetržitost služby.
O stížnostech podaných do těchto rozhodnutí uvážil nss toto: — —
Bezdůvodné jsou námitky všech st-lů, že žal. úřad nebyl vůbec oprávněn přezkoumávati usnesení měst. zastupitelského sboru z 20. července 1923, a to, jak st-lé dovozují,
1) jednak proto, že protokol o schůzi měst. zastupitelstva konané dne 20. července 1923 nebyl v době kdy bylo vydáno nař. rozhodnutí (dne 3. září 1923) ještě »autentikován« zvláštní komisí, jak stanoví organisační statut města Br., a
2) jednak proto, že městský hlavní notář, k jehož odvolání žal. úřad usnesení ta přezkoumával, nebyl legitimován podati odvolání z tohoto usnesení, když nepodal již dříve v zákonné lhůtě proti těmto usnesením odpor.
ad 1) — — — Toto stanovisko st-lů jest mylné.
Soud nemusel se v daném případě zabývati otázkou, zda a pokud předpisy obsažené v § 55 zák. č. XXI : 1886 a v organisačním statutu vydaném pro město Br. jakožto město s právem municipálním, které jednají o »autentikaci« protokolů sepsaných o schůzích valného shromáždění municipálního výboru, byly dne 20. července 1923, kdy město Br. nebylo již více městem municipálním, nýbrž městem s regulovaným magistrátem vzhledem k ustanovení § 1 zák. ze 13. července 1922 č. 243 Sb., vůbec závaznou právní normou, podle níž slušelo posuzovati také ověřování protokolů sepsaných o schůzích měst. zastupitelského sboru. Vždyť, i kdyby se připustilo, že předpisy obsažené v § 55 zák. čl. XXI : 1886 a v §§ 69 a 70 org. statutu vydaného pro municipální město Br., který nahradil dřívější statut, jehož §u 11 se st-lé dovolávají, platily v den 20. července 1923 také pro ověřování protokolů o schůzích městského zastupitelského sboru tohoto města jakožto města s regulovaným magistrátem, nebylo by stanovisko stížnosti správným, jak plyne z těchto úvah:
Předpisy o t. zv. autentikaci t. j. ověření protokolu o schůzích valného shromáždění municipálního výboru sledují pouze účel zabezpečiti, že zápisy v protokolu obsažené odpovídají skutečnosti, že tedy, pokud jde o usnesení, která zmíněný orgán v té které schůzi učinil, jsou v protokole zapsána tak, jak se ve skutečnosti stala. Týž a jedině týž účel sleduje zejména také ustanovení § 70 org. statutu, kde se stanoví, že výtahy lze zásadně — pokud nejde o případy neodkladné — vydávati pouze z protokolu již autentikovaného zvláštní komisí zřízenou k autentikaci protokolů o schůzích zmíněného orgánu.
Cit. normy nestanoví výslovně a nelze z nich také dovoditi, že usnesení zmíněného orgánu jest platným teprve, když protokol o schůzi, v níž se usnesení stalo, byl autentikován dotyčnou zvláštní komisí. Není-li však platnost usnesení zmíněného orgánu závislou na tom, že protokol o schůzi, v níž se usnesení stalo, byl autentikován zvláštní komisí, pak jest ovšem i usnesení, jehož text byl pořízen z protokolu, který nebyl onou zvláštní komisí autentikován, úředním aktem, který může vejíti v moc práva.
I kdyby tedy také pro ověřování protokolu o schůzi měst. zastupitelského sboru konané dne 20. července platily cit. předpisy, jednající o autentikaci protokolů sepsaných o schůzích valného shromáždění municipálního výboru, mohl v daném případě žal. úřad přezkoumávati usnesení z 20. července 1923 bez ohledu na to, zda autentikace zmíněného protokolu byla provedena.
ad 2. Stížnost přehlíží zřejmě, že zák. z 13. července 1922 č. 243 Sb. přiznává v odst. 3. § 12 městskému hlavnímu notáři v Bratislavě a Košicích, pokud jde o opatření neb usnesení měst. zastupitelstva, měst. rady neb starosty nejen právo odporu, t. j. právo žádati v určité v cit. předpisu stanovené lhůtě, aby opatření neb usnesení zmíněných orgánů nebyla vykonávána, nýbrž také právo podati odvolání z těchto opatření neb usnesení. Z cit. ustanovení nelze také dovoditi, že by měst. hlavní notář nemohl již podati odvolání z opatření neb usnesení zmíněných orgánů, nepoužil-li v zákonné lhůtě práva odporu. Mohl tedy v daném případě žal. úřad přes to, že měst. hlavní notář nepoužil práva odporu proti usnesením měst. zastupitelského sboru z 20, července 1923, usnesení ta k odvolání měst. hlavního notáře přezkoumávati. — — — —
V dalších vývodech brojí st-lé proti tomu, že žal. úřad nař. rozhodnutím zrušil usnesení měst. zastupitelského sboru z 20. července 1923 co do výše zaopatřovacích požitků, jež byly těmito usneseními st-lům přiznány. — — —
Zrušovací výrok žal. úřadu obsahuje v podstatě dva výroky:
1) výrok o tom, že žal. úřad zrušuje usnesení I. stolice, pokud jde o výpočet celkové skutečné služební doby st-lů,
2) výrok o tom, že žal. úřad zrušuje usnesení I. stolice, pokud v nich bylo st-lům ze skutečné služební doby započteno 7 let dvojnásobně do služební doby rozhodné pro výši pensijních požitků.
Ad 1. Žal. úřad poukazuje v tomto svém výroku pouze zcela všeobecně k tomu, že skutečná služební doba st-lů nebyla I. stolicí »náležitě zkoumána a hodnověrně prokázána«. Z jakých důvodů dospěl žal. úřad k závěru, že I. stolice stanovila skutečnou služební dobu stl-ů nesprávně, žal. úřad ve svém výroku neuvádí. Ale pak není tento výrok žal. úřadu odůvodněn s onou jasností, které jest třeba k tomu, aby se st-lé mohli proti výroku tomu účinně brániti, a aby také nss mohl tento výrok žal. úřadu přezkoumávati po stránce skutkové i právní.
Nař. rozhodnutí, pokud jde o ustanovení skutečné služební doby st-lů, trpí tedy podstatnou vadou ve smyslu § 6, odst. 2. zák. o ss.
Ad 2. Tímto výrokem řešil žal. úřad meritorně otázku, zda jest správné, že I. stolice při vyměřování pensijních požitků st-lům započetla do doby rozhodné pro výši pensijních požitků určitou část skutečné služební doby dvojnásobně.
Nař. rozhodnutí, pokud jde o výrok ad 2) trpí podstatnou vadou. Žal. úřad uvedl jako důvod, proč neshledává správným, že I. stolice započetla st-lům léta 1907 a 1910 (t. zv. jubilejní léta) a léta 1914 až 1918 (válečná léta) do doby rozhodné pro vyměření zaopatřovacích požitků dvojnásobně, okolnost, že I. stolice vyměřujíc st-lům pensijní požitky použila zákonů č. 541/1919, 222/1920 a 394/1922, čímž dostalo se st-lům výhod, které tyto zákony poskytují zaměstnancům státním a že tudíž nelze — jak I. stolice učinila — přiznati st-lům také ještě ony výhody, které jim náležely podle předpisů platných pro zaměstnance města B. a jež záležejí v dvojnásobném započtení uvedených let při stanovení pensijní základny.
Jak plyne z ustanovení § 7 a § 13, posl. odst. zák. z 31. března 1920 č. 233 Sb. a § 24 zák. ze 13. července 1922 č. 243 Sb. jest výši zaopatřovacích požitků úředníků a zřízenců města B., kteří nebyli přijati do služeb státu čsl., pokud se týče nebyli potvrzeni ve službách městských — k takovýmto zaměstnancům náležejí také st-lé — posuzovati výhradně podle uherských zák. a nař. a měst. statutů, t. j. tedy podle oněch uherských právních norem, které v den 28. října 1918 upravovaly výši zaopatřovacích požitků úředníků a zřízenců města B. Podle § 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. nesmí — od 1. ledna 1923 — zaopatřovací požitky, na něž zmínění úředníci a zřízenci města B. mají nárok podle uvedených uherských právních norem, přesahovati míru oněch zaopatřovacích požitků, které podle cit. zák. 394 z r. 1922 náležejí zaměstnancům státním stejné neb rovnocenné kategorie a stejných rodinných poměrů.
Z ustanovení § 7 a § 13 posl. odst. zák. č. 233 z r. 1920 a § 24 zák. č. 243 z r. 1922 jde tedy na jevo, že také otázku, zda st-lé mají právní nárok na to, aby jím byla při stanovení zaopatřovacích požitků do služební doby rozhodné pro výměru zaopatřovacích požitků započtena léta 1907. 1910a 1914 až 1918 dvojnásob, dlužno posuzovati výhradně podle svrchu uvedených uherských právních norem.
Z cit. ustanovení zák. č. 233 z r. 1920 a zák. č. 243 z r. 1922 plyne dále, že st-lé neměli právního nároku na to, aby při výměře jejich zaopatřovacích požitků byly jim přiznány výhody, které zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb., z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. a z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. poskytují, pokud jde o výši zaopatřovacích požitků, zaměstnancům státním.
Z těchto úvah vychází, že kdyby st-lé byli v důsledku toho, že při vyměření jejich zaopatřovacích požitků bylo použito oněch ustanovení zákonů posléz cit., dosáhli při jednoduchém započtení let 1907, 1910 a 1914 až 1918 vskutku vyšších zaopatřovacích požitků nežli oněch, jichž by byli dosáhli, kdyby při vyměření požitků zaopatřovacích bylo použito výhradně uherských právních norem platných v den 28. října 1918 a kdyby při tom, pokud tyto normy na to poskytují nárok, byla st-lům započtena zmíněná léta dvojnásobně, nemohli by st-lé vůbec důvodně tvrditi, že jsou poškozeni ve svých subjektivních právech (§ 2 zák. o ss) tím, že žal. úřad odepřel jim dvojnásobné započtení zmíněných let.
Leč z nař. rozhodnutí není vůbec patrno, ani v čem vlastně záležely ony »výhody«, které, jak žal. úřad uvádí, byly st-lům poskytnuty v důsledku toho, že při výměře zaopatřovacích požitků bylo použito zák. č. 541/1920 a 394/1922, ani jaký ciferní efekt tyto »výhody« v daném případě měly. Tím méně lze pak z nař. rozhodnuti seznati, zda ony zaopatřovací požitky, jichž by st-lé byli poskytnutím těchto »výhod« dosáhli — při jednoduchém započítání svrchu zmíněných let —, byly by vskutku přesahovaly onu výši zaopatřovacích požitků, která by pro st-le byla resultovala, kdyby jeiich zaopatřovací požitky byly posuzovány podle uherských právních norem a kdyby jim podle těchto norem byla zmíněná léta započtena dvojnásobně.
Nař. rozhodnutí, pokud v něm žal. úřad vyslovil, že odpírá dvojnásobné započtení let 1907, 1910 a 1914 až 1918 do doby rozhodné pro vyměření zaopatřovacích požitků, není tedy do té míry určitým a jasným, aby soud mohl zkoumati, zda st-lé byli tímto výrokem žal. úřadu poškozeni ve svých subjektivních právech (§ 2 zák. o ss).
Trpí tedy nař. rozhodnutí i po této stránce podstatnou vadu ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o ss. Pro svrchu zmíněné podstatné vady bylo tedy nař. rozhodnutí, pokud jde o stanovení skutečné doby služební a dále, pokud jím bylo odepřeno dvojnásobné započtení zmíněných let do doby rozhodné pro vyměření zaopatřovacích požitků st-lů, zrušiti podle § 6, odst. 2 zák. o ss.

Citace:

č. 3648. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1350-1355.