Authors:
= Váž. civ., 7 (1925), sv. 2
PDF

Čís. 5471.


Právo zaměstnance na provisi, nahlédnouti do obchodních knih zaměstnavatele, nelze postoupiti. Obchodní knihy nejsou »společnými listinami (čl. XLIII uv. zák., § 304 c. ř. s.)« zaměstnavatele a postupníka zaměstnancova.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1925, Rv I 1044/25.)
Firma K. domáhala se na firmě Z., by jí na požádání předložila své obchodní knihy, pokud jest jich třeba k úplnému vyšetření nároku Lva M-а na provisi proti žalované, tvrdíc v žalobě, že se jí Lev M., jenž byl dříve ředitelem a správním radou žalobkyně, nyní pak jest generálním representantem žalované, zavázal odvésti veškeré provise a bonifikace, na něž má nárok proti žalované. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Rozhodující ve sporu jest otázka, zda obchodní knihy žalovaného jsou »společnými listinami« ve smyslu čl. XLIII uv. zák. k с. ř. s. a §u 304 c. ř. s. Jest nepochybno, že Lev M., jsa zaměstnancem žalované firmy, jest oprávněn dle ustanovení zákona o obchodních pomocnících (obchodního zákona) nahlédnouti do knih žalované, pokud se týkají jeho poměru k ní. K otázce, zda toto právo k nahlédnutí do knih jest postupitelným, nelze přisvědčiti, ježto se tu jedná o právo ryze osobní a ježto jest hleděti ku vztahům důvěry mezi žalovanou a Lvem M-em. Žalobkyně jest konkurenční firmou žalované, obě vyrábějí kaolin a obchodují jím a nahlédnutí do knih by v tomto případě porušovalo zásadu víry a věrnosti (komentář k zák. o obch. pom. Mayer-Grünberg str. 184). Dlužno se však dále zabývati i otázkou, zda žalobkyni nepřísluší právo k nahlédnutí do knih nikoliv jako právo postoupené Lvem M-em, nýbrž jako právo samostatné. Dle čl. XLIII uv. zák. k с. ř. s. lze i mimo zahájený spor domáhati se žalobou, by byla předložena společná listina (§ 304 c. ř. s.). Vzhledem k §u 304 čís. 2 c. ř. s. — § 304 čís. 1 c. ř. s. nepřichází tu vůbec v úvahu — není žalovaná dle občanského práva povinna knihy předložiti. Dle čís. 3 §u 304 c. ř. s. musely by býti obchodní knihy oběma stranám společné. Žalobkyně chce předložením obchodních knih žalované zvěděti, co si u ní Lev M. vydělal. Obchodní knihy zachycují ovšem právní poměr mezi Lvem M-em a žalovanou. Nejsou však zřízeny v zájmu stran této rozepře a nezachycují vzájemné právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou. Nejsou proto obchodní knihy žalované společnými listinami ve smyslu čl. XLIII uv. zák. k c. ř. s. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Po právní stránce poukazuje se k důvodům napadeného rozsudku, k nimž se dodává: Právo nahlédnouti do knih žalované firmy příslušelo Lvu M-ovi pouze na základě jeho poměru k ní, tudíž pouze osobně vzhledem k tomuto postavení. V tomto postavení není však vůči žalované firmě žalující firma vzhledem ku smlouvě postupní. Nemohlo proto toto právo, příslušející pouze Lvu M-ovi pro jeho osobu, býti předmětem postupu a nemohlo býti s postoupenou pohledávkou převedeno. Právo toto nelpí na postoupené pohledávce Lva M-а, nýbrž jest samostatným a přísluší jen Lvu M-ovi na základě jeho postavení k žalované firmě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dle žaloby odvozuje sice žalobkyně své právo k nahlédnutí do obchodních knih žalované formálně z ustanovení čl. XLIII uvozovacího zákona k civilnímu řádu soudnímu, považujíc obchodní knihy žalované za listiny společné ve smyslu §u 304 c. ř. s., vzhledem k tomu, že ji Lev M. postoupil svůj nárok na provisi, jež mu přísluší vůči žalované; hmotně právním důvodem žalobního nároku jest však dle toho ve skutečnosti postup těchto pohledávek M-ových. Že obchodní knihy žalované nelze pokládati vůbec za listiny společné, dovodily správně již nižší soudy, poukázavše zejména k tomu, že knihy tyto netýkají se nikterak vzájemných poměrů mezi žalobkyni a žalovanou. Nestaly by se však společnými ani tím, kdyby z nich byly zjevný skutečně již vzešlé po- hledávky Lva M-а žalobkyni postoupené, tím méně tehdy, pokud Lev M. proti žalované ještě žádných takových pohledávek neměl. Ale ani postupem eventuelních provisních pohledávek M-ových na žalobkyni, nemohlo na ni přejíti také jeho právo k nahlédnutí do obchodních knih žalované, smlouvou výslovné jemu zaručené a to ani tehdy, kdyby jí bylo bývalo M-em výslovně spolupostoupeno. Právo toto jest ryze osobním (ius personalissimum), tkvícím ve služebním poměru M-ové k žalované a nikoli na pohledávce samé, byť i vyvíralo z povahy této pohledávky (provise) a sloužilo ku kontrole jejího případného vzniku. Že tomu tak, plyne z úvahy, že podkladem služebního poměru jest v prvé řadě vzájemná důvěra, jež určuje nejen ráz a rozsah služeb, svěřených zaměstnanci, nýbrž i způsob úhrady jeho požitků. Ví-li zaměstnavatel, rozhodnuv se pro úplatu ve způsobu provise, že bude musiti po případě dáti zaměstnanci k disposici své obchodní knihy, třeba jen v obmezeném rozsahu, počítá nezbytně s tím, že to bude jen zaměstnanec, jehož věc se týká, a že se tím nevydá v nebezpečenství, odhaliti svá obchodní tajemství, zjevná z knih, osobám třetím, po případě firmám konkurenčním. Oprávnění zaměstnanci takto poskytnuté jest tedy úzce spjato s jeho osobností, jen on může právo toto vykonávati a jen jemu jest zaměstnavatel povinen trpěti výkon onoho práva. Náleží tudíž právo zaměstnancovo, nahlížeti v obchodní knihy zaměstnavatele, v okruh práv nezcizitelných, lpících na osobě, a nemůže býti dle §u 1393 obč. zák. na jiné vůbec převedeno. Nemohlo proto ani právo Lva M-а k nahlédnutí do obchodních knih žalované přejíti automaticky postupem jeho provisních pohledávek na žalobkyni — přímý postup nebyl ani tvrzen — ježto není jen pouhým, dle §u 1394 obč. zák. převoditelným jich accessoriem. Při tom jest zcela lhostejno, zda jest žalovaná vůči žalobkyni firmou konkurenční čili nic.
Citace:
Čís. 5471. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 661-663.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).